Poštěstilo se mi, že jsem se v životě setkal s Dr.h.c. Josefem Plojharem, ministrem zdravotnictví Gottwaldovy vlády po únoru 1948. Bylo to už poté, kdy žádnou odpovědnost za nic nepociťoval a snad ani neměl. Ani před světskou, ani před nebeskou mocí.
"Jednoho krásného dne mi zavolal předseda vlády Klement Gottwald a oznámil mi, že na návrh mých koncentráčnických spoluvězňů budu ministrem zdravotnictví v jeho vládě. Roztřepal se mi hlas: - 'To není možné, pane předsedo vlády, zatím jsem byl jenom ministrantem!', odvětil jsem tehdy ještě jako katolický kněz. Stalo se. Působil jsem v křesle, které se pode mnou neustále třáslo; k medicínskému oboru jsem neměl vůbec žádné předpoklady a vlastně jsem mu ani nerozuměl. Za pár dnů se u mne z pověření generálního tajemníka ÚV KSČ Rudolfa Slánského objevil v tvídovém saku a v rajtkách MUDr. František Kriegel, vytáhl na stůl před sebe pistoli a předal mi pověřovací listiny náměstka se slovy: 'Budu zodpovídat za kádry a za finance; vaše role bude v reprezentaci!' Zanedlouho mne Klement Gottwald v humorném rozpoložení pověřil při pravidelném úterním promítání filmů na Hradě předsednictvím pro dovoz polské 'wodky wyborowe... A najednou bylo po ptákách, spadla klec..."
To mi sdělil bývalý Vatikánem exkomunikovaný katolický duchovní; se zápisem z tohoto setkání mne tehdejší šéfredaktor týdeníku Tvorba beze slova a bez mrknutí vyhodil .
Nikdy, když se v dalších desetiletích střídaly československé a české vlády a měnily se ministerské hlavy, nezmizelo mi z hlavy tohle neobyčejné setkání s vysokým mužem, který odložil kněžský kolárek.
Vždycky jsem si však posléze kladl otázku: "Kde se v těch horolezcích na vrcholy Moci neustále bere odvaha, kde se bere ta nestydatost a ztráta soudnosti u každého z těch, kdo se sebevědomě posadili svým zadkem na ministerský stolec?"
Skvělého kamaráda z mládí, malíře písma Milana Baťu, svého času jmenovali ředitelem Státního statku v Lovosicích. Když pšenici střídal v agrotechnických lhůtách se setbou brambor, vždycky odpovídal na otázku agronoma stejně neurčitě: "Zkusit by se to mohlo..." A když už nevystačil s touto povrchní odpovědí, se ctí abdikoval. Vrátil se ani ne po roce opět k zasychajícímu štětci a raději dál maloval firemní tabule Masny, Ovoce a zeleniny, Mototechny, Kovomatu, RAJ, OV KSČ, Československé strany lidové, Československé strany socialistické...
A co prožívám dneska po vichřicích doby?
Nemohu se vynadívat na přemety současných sebevědomých odvážlivců, kteří se zatnutými zuby vytvořili křečovitou vládu České republiky.
Vlasta Parkanová se přiznala, že bude možná novou českou "železnou lady" (a snad, kdyby mohla, podepsala by jako velitelka branné moci verdikt o radaru USA přímo na Havlově Hrádečku), učitel Petr Gandalovič začal dělat místo "do mládeže" "do zemědělství", Petr Nečas zaměnil "maršálskou hůl" za "žebráckou čepici"... Vsetínský starosta Čunek vyprávěl již tři dny po svém jmenování na brněnském Regiontouru 2007 o svých pocitech z ministerské role. Mohl bych pokračovat, bída politiky totiž nabírá obrátky.
Kam se poděl obyčejný lidský stud mnoha z nových vůdců, kteří mohou nanejvýš hlasitě prohlašovat: "Zkusit by se to mohlo!"
Denně se dozvídám z českých médií jména nových a nových českých chrabrých ministrů, seznamuji se s jejich majetkovými poměry, s postavením v rodině a mimo rodinu; nikde ani slovo o tom, co tito lidé v životě dokázali, co umějí, v čem vynikají.
Občas se také dozvídám, jak v časech svých středoškolských a vysokoškolských studií trpěli v boji za vlast vezdejší.
"Silný" předseda vlády Mirek Topolánek se vysvléká z minulosti tím, že prohlašuje, že byl z "politických důvodů" vyloučen z Vojenského gymnázia Jana Žižky z Trocnova v Opavě a je to stejně nepravdivé tvrzení, jako když před volbami vynášel na odiv své klidné rodinné hnízdo, ve skutečnosti plné bodláků... Na mysl mi nyní tanou i jiná - parafrázována - slova Františka Halase: "Lidé, kteří ještě včera zbaběle mlčeli a poklonkovali, snaží se vloudit do nových řad. Nosí pokud možno nejnápadnější odznaky svých politických stran na kabátech, modrají, žloutnou nebo zelenají, udávají a hanobí druhé, domnívají se, že radikalismem frází zamlží mizernou minulost. To tedy ne! Tento čas je mírou charakterů, kterých je nám dnes zapotřebí víc než tzv. politických talentů..."
Nezbývá, než se ptát jich samých, kdo vlastně jsou a čím kdy byli?
Ani na jedinou mailovou poštu člověku neodpovídají, mlčí jako ryby, ani na svých webových stránkách se ke svým vědomostem a programu nepřiznávají.
Co mohou tito lidé vyprávět svým podřízeným na svých ministerstvech, když sami většinou oblastem, za něž zodpovídají z vůle moci, ani za mák nerozumějí?
Podřízení jim to do očí nikdy neřeknou, částka za oběd do dvaceti korun v ministerské restauraci se jim přece stokrát vyplatí!
Kdyby jim, když už nic jiného, aspoň nakonec došlo neopakovatelné přiznání před Bohem a před Vlastí, jako to ke konci života dokázal dnes tisíckrát proklínaný "důstojný pán" - otec Josef Plojhar.
Kdyby noví ministři chlapsky i žensky a soudně před českou veřejností přiznali, že v ministerském křesle vlády České republiky seděli opravdu jenom nevysvětlitelným a hrubým omylem...
Autor: Zdeněk Hrabica
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)