Už je to téměř padesát let, co jsem zavírala do kufru kocoura Macka a s rozkoší poslouchala, jak se tam prohání s nicotou. Kdykoliv mne pak spatřil ve dveřích kuchyně, skočil z otomanu na lino a utíkal do zahrady.
A je to téměř pět minut, co jsem náhodou vyslechla rozhovor o svobodě. Pro jednoho je, pro druhého byla. Jeden žije v zahradách, druhý prý v kufru a ze vzpomínek na cvakání zámku.
Jenže - kufry i zahrady se změnily. I z bazarů pomalu mizí ty odřené poctivé papíráky, do jejichž vnitřků tatínkové nalepovali vždy koncem června seznamy věcí - kolem nás je kufrů jako maku, celé širé lány těch s kapsami, zipy, kolečky a kódy, které nesmíš zapomenout ani ve snu.
A zahrady? Prohánějí se po nich sekačky a křovinořezy, které sis vytočil v Kole štěstí u Mountfieldu a brzy na nich bude stát místo kůlen satelitní městečko.
Ještě že poezie před nás spouští stále stejné balonové koše: Nastup si! Ještě že si každý rok mohu říkat s básnířkou, na kterou je krátký i střelný prach výsměchu: "Dnes okouzlena krásou světa / jsem pražským podvečerem šla / a jedna věta / jedna věta / šla se mnou na pokraji léta / kouzelná věta houslová." Komu tyhle verše v šestnácti vypálily cejch na rameni, jizev se nezbaví ani jako stařec.
Jak ale mohla autorka jít podvečerem, když žila ve tmě kufru? Ve tmě, z které ji nevytáhla žádná milosrdná ruka?
To my si děláme, co chceme! Mává s námi pětkrát za minutu mobil, internet, televize zametá den po dni koštětem zpráv, které se dřív navenek nedostaly...
Jedni tvrdí: Tenhle svět zavřít do kufru a shodit ze skály.
Je to pokrok, je to pokrok, řve druhá strana. Nedovede si představit nemoci jít v noci na nákup, neodletět zítra do Alp, nejít na bridž, nedělat, co se nemohlo.
Uznejte ale - člověk nemůže žít bez pout, poutek, věšáků nadějí, když do dveří se - poprvé před všechny - postavil Strach...
Autor: EVA FRANTINOVÁ
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)