Onehdy jsem slyšel poutavou poznámku: prý »Zlaté časy! - každý může plácat a psát o všem, co se nenaučil...«
   Je to postřeh i vtipný i výstižný, uvědomíme-li si, jak nás bombarduje dennodenně z televize, novin, časopisů, reklam nekultivovaná nadutost a laickost.
   Lze to nazvat svérázností dneška? - může se někdo zeptat. Ano i ne. Zřejmě patří k logice dějin, že pokaždé, když v minulosti přemohla restaurace revoluci, a tudíž kdy revoluční síly a jejich strany se ocitly před úkolem rozpracovat novou strategii a taktiku dalšího postupu, pokaždé různí odpadlíci vytáhli se zbraní dezinformace a negace minulosti.
   Nyní pozorujeme, jak přímo vzkvétá v politice, kultuře, vědě antikomunistická a antisocialistická ekvilibristika, jak v médiích je přehlušováno všechno, co je skutečně kulturní a civilizované.
   To je i důvod, proč jsme povinni přehodnocovat převládající názory o našem myšlení a konání, o našem světě i o nás samých; přemýšlet o tom, čím a jak něco začít dělat proti stávajícím úděsným poměrům. Neboť dosavadní srovnávací kulturně- a politickohistorické zkoumání minulosti a současnosti poněkud připomíná alchymistický pokus: slévají se dohromady víceré přimíšeniny a čeká se na výsledek, s nadějí - co kdyby z toho vznikl nějaký filozofický všelék na nynější problémy? Taková fantastická látka však nevzniká, vzniká něco úplně jiného - galimatyáš, který může leda poplést někomu hlavu.
   Někteří vychytralci, aby vypadali před velkým světem moudře, snaží se spojit v jedno typické znaky různých nesourodých kulturně politických učení, jako kdyby nevnímali, že právě s ohledem na předpokládanou podporu důvěřivců byla vykalkulována západními stratégy (Hayekem, Dahrendorfem, Brzezinskim a dalšími) propaganda o tzv. otevřené (západní) společnosti a o tzv. totalitní (socialistické) společnosti. Aby se s její pomocí národy bývalých socialistických zemí zbavily revoluční minulosti, snů o socialistické budoucnosti a o pocitu sebezáchovy a samovývoje. Člověku se bezděky vybavuje krize důvěry v budoucnost, která nastala v důsledku očerňování Stalina - což si povšiml kupříkladu ve své knize Kulturní rozpory kapitalismu americký myslitel D. Bell.
   Samozřejmě, že ve vidinách těch, kdo pojímají svět nereálně, nemůže obstát ani pojem »reálný« socialismus, neboť ten, který byl tak označován, prý ve své »politické pseudokultuře« marxismus prezentoval »uboze«.
   Chceme-li se vyjádřit k otázce uspořádaně, pak hned poznamenejme, že v pojmu »politická kultura« není nic mýtického. Politická kultura má svou historii a socialismus jí obohatil demokratickými prvky. Pojem zahrnuje několik relativně samostatných složek, a jejich komparativní rozbor by vyžadoval hodně místa. To za prvé.
   Za druhé, před třiceti lety pojem »reálný socialismus« byl uveden do slovníku komunistického hnutí ne kvůli nějaké okázalosti, nýbrž proto, že tak měla být zvýrazněna mezinárodní platnost vědeckého komunismu nejen již jako teorie, ale i jako praxe; kromě toho mělo být upozorněno na odlišnost situace v zemích, kde socialismus se již budoval a byl schopen ubránit se před vnějšími nepřáteli, od dětinsky, dalo by se říci, prostých představ o cestách budování socialismu v různých rozvojových zemích.
   Za třetí, stojí za podotknutí, že pojem si nikdo nevycucal z malíčku, ale zrodil se v procesu kolektivních teoretických diskusí pod vlivem pojmu »pravý« (synonymum reálný) socialismus, který použili koncem 40. let 19. století K. Marx a B. Engels.
   Poznamenejme nadto, že kultura se do politiky prosazuje v historicky delších časových úsecích, a o socialistické ze známých důvodů to platí o to víc, že řešila lidské a společenské problémy každodenně, a stejně jako v diplomacii, pod neustálým tlakem ze strany nepřátelských sil. Máme se pak divit, a co víc, odsuzovat skutečnost, že přitom vznikaly i nějaké chyby?
   Pátráme-li po důvodech, proč někteří »odborníci na politickou kulturu« paběrkují moderní pojmy, nabízí se jedno vysvětlení: v současnosti nic totiž neoslní tak jako člověk, který ignoruje »staré pravdy« a bohorovně kritizuje téměř všechno, co již tady bylo - a nadto socialistického. Takový »racionalista« se stává v antisocialisticky naladěném prostředí učiněným pokladem. Vždyť kdo umí projevit devótnost vůči mocným a šlehnout slovem nedůvěry vůči »reálnému socialismu«, nemůže být hlupák - tak je to dnes v módě. Tím se živí takoví Neffovci, Hanákové a kdo by je všechny spočítal.
   Nasadíme-li jim objektivní měřítka, jeví se jako kulturně političtí bídáci, postrádající civilizační obzor. Jak jinak by se ale mohli stát dobrovolníky na ponižování lidských ideálů? Ani je nenapadne brát ohled na skutečnost, že jejich současný živitel, svět vykořisťování a zbídačování národů, se snažil od samotného počátku za každou cenu zničit mladý svět. Ani na to, co by se s národy stalo, kdyby socialistický Sovětský svaz byl ve druhé světové válce morálně tak rozložený, jako západní imperialisté. Je jejich osobním neštěstím, že po tolika zkušenostech nedokáží ocenit vliv socialismu na poválečné demokratické uspořádání světa a to, že v rozhodující míře ovlivnil politickou kulturu poválečného mezinárodního práva. Stačilo by jen málo - porovnat nedávnou minulost, kdy existoval SSSR, a současnost, která nastala po jeho rozpadu.
   O pochybné kulturní »racionalitě« kritiků socialismu by se dalo uvést množství jiných ukázek. Jsou mezi nimi tvrzení, že »klasický komunismus« není věcný vzor myšlení a jednání, neboť jeho »emancipační strategie byla v zajetí převládajícího pojetí společenské racionality v rámci světového systému«, že do jisté míry liberalismus, konzervatismus a socialismus tvořily tři formy téže ideologie; že pro levici by prý měl platit polycentrismus pravdy, a jiné paralogické novinky.
   Někdo si může myslet vážně, že to je pohled na svět a na jeho kulturu a politiku objektivní a vědecký. Ve skutečnosti jde o nic neříkající záplavu slov, nevyjadřujících žádný vztah, žádný názor na příčiny rozporů mezi ideologiemi, politickými kulturami a na možnost jejich řešení. Je z toho cítit pouze narušený třídní instinkt a dekadenci politické kultury.
   Parafrázujíce Karla Marxe, můžeme říci, že módní kritici minulosti chápou a fixují třídně rozdílnou politickou kulturu pouze v její jevové formě. Nechápou význam praktickokritické stránky této kultury. Společenský stav jen více nebo méně nezdařile popisují, změnit ho však nemíní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]