Když jsem se rozhodl, že napíšu zprávu o současné české literatuře, tedy té tak zvaně vysoké literatuře, jak ji vidím já, neuvědomil jsem si, že se mi může stát, že nebudu mít o čem hovořit, neboť literatura dnes neznamená nic, neboť nic neříká, a proto ji vlastně nevidím. Máme za sebou rok osudové osmičky, kdy se nic osudového v literatuře a vůbec v celé společnosti nestalo. Tak jako několik předešlých let. A tak bude možná lepší nemluvit o literatuře, ale o tom, jak by měla mluvit literatura.
   Kde má literatura své příznivce? A co od ní očekávají? Lze dnes vůbec, v době cílevědomé záplavy informacemi, články, diskusemi, šestákovými knižními tituly, kterážto záplava nás záměrně mate, svádí z přímé cesty a vhání do rukou zábavy, do náruče blaženého zapomnění na starosti tohoto světa, od literatury něco čekat? Není snazší si místo knihy vzít MP3 přehrávač, ipod, zapnout televizi nebo počítač a pustit na sebe spršku namíchanou z nekonečných seriálů, k ničemu nevedoucích talkshow či porna? Naše životy byly rozstříhány do klipů, rozbity na střepy, změnily se na rozházené puzzle, které nelze složit. Máme hlad z přesycenosti. Přes samá slova nemluvíme. Věta, že člověk má slova, aby zakryl své myšlenky, však pro literaturu v žádném případě nemůže platit.
   Oficiální literatura sama sebe v posledních 20 letech degradovala na zábavu, čímž si vystavila úmrtní list. Pochlebuje, zdravě neprovokuje, nestojí v opozici. Literatura nudí. Literatura už nudí i svým skuhráním, jak bylo dřív těžko, jak děsivá byla předlistopadová doba. Aniž bych tu dobu chtěl ospravedlňovat, musím říci, že literatura za posledních 20 let neučinila žádný krok k tomu, abychom ty roky pochopili a dokázali se z nich poučit. Díky nyní vydávané literatuře víme jen, že šlo o báječná léta pod psa a že Oněgin byl Rusák.
   Dnes publikující autoři dokázali, co se nepovedlo žádné diktatuře, žádnému režimu, žádnému cenzorovi: umlčeli sami sebe a vydávají bílé listy papíru. Kterého z nich znají ve světě? Pokud je dnes ještě někdo hladový po četbě, musí svůj hlad nasytit literárními hotdogy a hamburgery. Na lepší pokrm si může nechat zajít chuť.
   Je to rafinované. Cenzura mlčením byla vystřídána cenzurou hlukem, prázdnými slovy, tlachy. Svoboda však neznamená možnost říkat si, co chceme, ale možnost, že budeme slyšeni. V tomto ohledu mají pravdu všichni, kdo tvrdí, že naše Unie českých spisovatelů je bojkotována. Nikdo jí nenaslouchá. Ale i ostatní literární sdružení a literáti, aniž by si to připustili, jsou na tom stejně. Unie to aspoň ví a může na rozdíl od jiných hledat cesty ze svého vězení. Unie si nedělá iluze, Unii je jasné, že nemá žádnou cenu. A v tom je jedno její plus: Unii si tím pádem, jak jsem už jednou psal a stále to platí, nelze koupit.
   Nebo nemám pravdu? Literatura žije, jen já ji hledám špatně? Že by se zajímavé texty nacházely na tom pochybném internetu, že by byly elektronickým samizdatem? Podívejme se tam. Jaká je měsíční návštěvnost webových stránek věnovaných literatuře? Vybírám časopisy: Literární noviny měly za leden asi 42 tisíc návštěv, Ikarie 6000, Obrys-Kmen asi 5000 (18. místo z 233 evidovaných stránek věnovaných literatuře), Divoké víno 4700, Svět literatury necelé 3000. Co nám ta čísla říkají? Možná nic. Je to hodně, nebo málo? Patří literatura vůbec na internet? Nedegraduje ji internet na úroveň e-mailu nebo esemesky s jepičím životem? Chtělo by se mi říci, že ano. Na literaturu je potřeba mít čas a soustředění. Kde je vzít a kdo je má v době záměrného rozptýlení naší pozornosti?
   Má v naší zemi vůbec kdo číst? Nezůstaly zde místo čtenářů, místo přemýšlivých lidí jen lidské zdroje, lidské nástroje, roboti? Stoupá sice počet vysokých škol, úspěšnost lidí se měří i počtem titulů před jmény a za jmény, ale svět vzdělanosti přitom jako by skomírá. Svět vzdělanosti, který literatura potřebuje, je nežádoucí. Být vzdělaný totiž znamená být kritický.
   Nastal tedy nyní Hegelem předpovídaný konec umění? Splynula v postmoderním binci kultura s ekonomikou? Ta oficiální určitě ano. Z několika VyVolených spisovatelů se staly hvězdy šoubyznysu, pop-spisovatelé, aby se vzbudilo zdání, že literatura u nás má slovo. Ale to není pravda. Slovo má jen trh. Trh, který s literaturou privatizoval i jazyk - nositele myšlenek, který privatizoval individualitu. Současné "individuální" myšlení a vyjadřování "často připomíná nechutnou kaši z nejlevnějších surovin", píše filosof Michael Hauser v jednom z esejů o literatuře a dodává: "Krize jazyka je krizí demokracie." Josef Hora si povšiml paradoxu, že "ctitelé individualismu, kteří si tolik zakládají na své vyšší odlišnosti, mívají začasté jazykovou kulturu zcela stádnou, zatímco lidé prostí mluví řečí jadrnou, pojmově čistou." Originalita byla zaměněna za zdání originality.
   Štefan Švec ve stati Krize české literatury píše, že se u nás čtou sci-fi, fantasy, marketingové příručky, esoterické návody na život, že se čte cizí klasika a moderní světová literatura. Jediné, co se nečte, je současná "vysoká" česká literatura. Dodává, že právem, neboť literatura nedokáže přinášet témata. Má jistě pravdu. Naší literatuře chybí zaujetí realitou kolem nás, zaujetí pocity dnešních lidí. Chybí jí jakákoliv analýza života po roce 1945. Co vlastně s tou dobou dělat? Krčíme rameny. Vždyť se nyní dokonce vedou diskuse, jak o té době učit na školách.
   Literatura by měla vyprávět o tom, že za tu dobu nenese odpovědnost žádná strana, žádný režim, ale lidé. Ti, co dnes křičí, mají sami máslo na hlavě. Pokud by se ta doba vrátila, oni první by ten návrat chválili v plamenných projevech. V knihách by se mělo psát nejen o černobílém světě před rokem 1989, ale i o křiklavě šedivém dnešku. Kéž by spisovatelé psali o tom, jak je dnes naše země neuvěřitelně militantní, jak je na straně válečných štváčů a během válek vždy po boku, nebo spíš v závětří, těch nejmocnějších. Víte snad o nějakém konfliktu, při němž by nám z naší angažovanosti hrozilo přímé nebezpečí?
   Náš svět je rozporuplný, ale literatura musí být celistvá a autentická. V dobrém slova smyslu pohanská, plná, kyprá, renesanční a moderní. Nikoliv postmoderní. Být postmoderní znamená dobrovolně se vzdát naděje v lepší zítřky. Postmoderna přichází post mortem. Postmoderna je mizérie, neuspořádanost, bezcílnost, entropie, neřku-li Entropa.
   Co nám, autorům a čtenářům, kteří by rádi, aby česká literatura žila, zbývá? Jediné: být sami sebou, poslouchat jen sami sebe a věřit jen svým smyslům. A mít sny. Pak najdeme naše posluchače, příznivce, pak najdeme další autory, pak se dostaneme z ghetta, z koncentráku, z naší Gazy.
   Najít si své čtenáře znamená hledat řešení a cesty z ubíjející každodennosti, z konzumního fašismu všedního dne. Hledání čtenářů znamená psát, psát a psát a nepodlehnout beznaději. Psát o tragédii, prázdnotě, malosti. Kdo tohle dobře popíše, zároveň nad tím zvítězí. Hledání čtenářů znamená být nezávislý na posudcích nakladatelských editorů, kteří vše označují za pitomé a nudné, jako kdysi knihy tolika klasiků.
   Je dobře, že jsme se nestali, my, lidé spříznění s Unií českých spisovatelů, součástí hlavního proudu české literatury, protože je to proud kalný. Sami bychom také měli začít číst poctivě své vlastní práce, diskutovat o nich, protože to za nás nikdo neudělá, měli bychom umět ocenit jeden druhého a vážit si těchto cen. Hledání našich čtenářů znamená podporovat Obrys-Kmen a snažit se uskutečnit myšlenku vlastního nakladatelství.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]