Poznámky k slovenskému estetickému myšlení a konání 30. a 40. let 20. století

   Ke studiím, které mají spíše metodologicko-estetický charakter patří i Literatúra a jej skúmania Alexandra Isačenka a Mikuláše Bakoše. Autoři poukazují na relativnost a proměnlivost toho, co bývá za literaturu považováno. Na jedné straně určitá bezbřehost, na straně druhé konkrétní doktrínou vymezená kritéria pro to, co má být za literaturu považováno. Studie podává přehled možných metodologických přístupů či východisek. Například hledisko pozitivistické školy, která se soustřeďuje na vlastní umělecké dílo. Další možný přístup představuje psychologická škola, jejímž cílem je odkrýt duševní pochody autora na základě jeho tvorby. Třetí sociologická škola upřednostňuje vztah autora k jeho sociální třídě, vrstvě. Podle autorů vzpomínané studie je nejrozšířenějším chápáním, posuzováním, hodnocením literatury přístup z hlediska jejího odrazu idejí, kulturních směrů, filozofických konceptů. Tento stručný přehled možných výkladů podstaty literatury předkládají Alexandr Isačenko a Mikuláš Bakoš proto, aby mohli deklarovat literaturu jako mnohovrstevnatou estetickou konstrukci. Tedy bezesporu je zde určující estetické kritérium spolu s vědomím složité různorodé struktury, v které je to estetické završením. V závěru studie autoři píší: „Ak chceme v teórii adekvátne zachytiť to, čím sa literárny jav javí samým sebou, musíme ho brať ako systém konštruktívnych prvkov. Medzi tyto prvky nepatria iba prvky zvukovej stavby (rytmus, eufonia, syntax, metrická kompozícia, intonácia), ale rovnako aj prvky mimojazykové (volba témy, sujetová stavba), ba aj samy charaktery hrdinov s ich ideami, ako aj s ideami samého autora. To všetko sú nerozlučné složky literárneho diela ako umeleckého faktu, ktorý existuje ako fakt, stelesňujúci v sebe zamierenie, orientáciu na estetickú konštrukciu, a tým dostáva svoj špecifický charakter.“
   Vědomé propojení zásad strukturalistického pojetí a nadrealismu je patrné i z jiných textů uveřejňovaných ve sbornících nadrealistů. Například Karol Terebessy ve sborníku Vo dne a v noci v studii věnované automatickým textům píše: „Za veľkú zásluhu nadrealizmu kladieme to, že mu ďaleko nepostačujú automatické texty a požiadavky futurizmu, ale usiluja sa poňat umeleckú tvorbu v celej jej šírke, zdorazňujúc pri tom reálnosť podvedomých impulzov človeka a zároveň, že priznáva veľký podiel strukturálne vývinovým tendenciám poézie a umenia, čím sa zachovávajú isté kritéria umeleckej hodnoty.“
   V teoretických statích uveřejněných v nadrealistických sbornících se estetika nadrealismu většinou demonstruje na poezii, méně často na literatuře jako takové. Při listování v sbornících je však patrný i další fakt, a sice propojenost literárního výrazu (poetiky) se stránkou výtvarnou. Tedy je zde patrný jistý záměr, vzájemná korespondence „literární estetiky“ s „estetikou výtvarnou“. Z teoretického hlediska se tento vztah deklaruje v studii Jaroslava Dubnického, zamýšlející se nad vztahem nadrealistické poezie a výtvarného projevu mladé generace. Vychází z vědomí pevné vzájemné propojenosti jednotlivých druhů umění s tím, že v určitých historických etapách se stává jeden druh umění určující či dominantní, ale všechny druhy i přes tuto dominanci vytvářejí strukturu. Poukazuje například na úlohu literatury v 19. století. Pro svou dobu, tedy polovinu 20. století, je to právě výtvarné umění a poezie, které jsou určující i pro jiná umění. Hlavní význam Dubnického studie vidím v propojenosti teoretických východisek s konkrétním soudobým, aktuálním uměleckým materiálem. Na výtvarné tvorbě mladé slovenské generace tak dokumentuje přímou vazbu s nadrealistickými principy deklarovanými v básnické tvorbě jejich souputníků. Typickou je pro něj tvorba sochaře Josefa Kostky.
   V této souvislosti je nutné upozornit na doslova souběžnou tvorbu v té době brněnského sochaře Vincence Makovského, který využívá stejných principů. Dubnický ve své studii podrobuje analýze i řadu jiných výtvarníků, především malířů. Nachází mnoho specifických rysů, prvků, charakterizujících společná výtvarná a literární východiska. Například torzovitost, náčrtovost, symboličnost. Za zvlášť typický projev nadrealistického výtvarného projevu považuje koláže, „skládačky“ básníka Rudolfa Fabryho: „Ako materiál tu slúžia starodávne rytiny, z ktorých častí umelec skladá nový obraz. Kompozícia týchto skladačiek je nadrealistická: predmety sú vyobrazené a spájané tak, aby medzi nimi vznikly mnohoznačné vzťahy. Jako v nadrealistickej poézii a maľbe, umelec tu upozorňuje nie na znak, ale na veci, ktoré tento znak znamená: neurčitosť významových vzťahov medzi vyobrazenými vecami je zdrojom poetického účinku. Skladačky sú takmer výlučne básnickým prejavom, lebo z hľadiska výtvarného sa pri nich možu uplatňovať iba niektoré kompozičné princípy.“
   Studie Jaroslava Dubnického již jen položením dvou základních otázek, i když samozřejmě odpovědi jsou neúplné, patří v rámci estetického myšlení, a nejen slovenského, k metodologicky velmi odvážným a průkopnickým. Prolínají se zde dva problémy. Porovnávání dvou uměleckých druhů výtvarna a literatury – poezie (viz Laookon ) a hledání společné, tedy v tomto případě nadrealistické podstaty či východiska. Tato studie se tak každopádně stává jistým metodologickým předobrazem možných dalších přístupů i pro naprosto jiné situace, jiné vazby, jiných uměleckých druhů.
   Zájem představitelů slovenského estetického myšlení na počátku 40. let se obrací i k tak obecně známé problematice, jako je bezesporu kategorie krásy. Ján Rak se na ni dívá poněkud netradičně v krátké glose „Prečo je krása krčovitá?“ V jeho podání křečovitost znamená poněkud něco jiného, než bychom to dnes interpretovali: „Svet absolutných vibrácií smyslov je svet krčovitej krásy, svet poézie… Každá krása, ak ešte nebola zprofanovaná, je krčovitá.“ Tedy tato křečovitost je spojená s novostí, vitalitou, sugestivností. Můžeme-li si dovolit domyslet: když se tato křečovitost vytratí, nastupuje zvyk, známost, všednost. Tedy vnímání a fungování opravdové krásy vyžaduje tuto křečovitost – výjimečnost.

   Rysy slovenského nadrealismu
   Vrátíme-li se k základní otázce, a tou je míra jedinečnosti slovenského nadrealismu, dojdeme k jednoznačnému závěru. Je to jasné propojení nadrealistického hnutí s teorií strukturalismu. Tento fakt podstatně odlišuje surrealistické hnutí české od slovenského. S tím souvisí také to, že slovenský nadrealismus a český surrealismus jsou dva koncepty, hnutí, umělecké trendy, které manipulují na první pohled stejným názvem, ale jejich podstata se diametrálně odlišuje. Hledáme-li důvody takové rozdílnosti, najdeme je nejspíš ve vlastní společenské podstatě, klimatu, v kterém se tyto koncepty rozvíjely. Je evidentní, že situace na Slovensku po vzniku Slovenského štátu byla mnohem liberálnější než v českých zemích. Existovala zde určitá euforie ze samostatnosti. V oblasti vědeckého bádání to pak byla velká touha po obecném zexaktnění, zvláště pak společenských věd. Vše to spíše vedlo ke konstrukci, perspektivě, možnému, i když omezenému progresu. České podmínky bychom mohli charakterizovat právě opačně. Deziluze, pocit poraženectví, dnešními slovy dekonstrukce, až po zmar. To vše mělo nesporný vliv, a to obecně, na chápání jak teorie, tak především umělecké praxe. Zde podle mého názoru nacházíme odpověď, co bylo podstatou tak rozdílného pojetí, výrazu, programu pražského surrealismu a bratislavského nadrealismu.
   Teoretici a publicisti hlásící se k hnutí Avantgarda 38: Mikuláš Bakoš 1909, Jaroslav Honza (Dubnický) 1916, Igor Hrušovský 1907, Andrej Melicherčík 1917, Rudolf Mrlian 1916, Eugen Pauliny 1912, Michal Považan 1913, Ján Rozner 1922, Jozef Ružička 1916, Ernst Sýkora 1915, Klement Šimončič 1912, Karol Terebessy 1910.

   Specifika druhé poloviny 40. let
   Konec druhé světové války znamenal osvobození národní, otevření se novým společenským podmínkám, ale také znovuvytvoření Československé republiky. Vzhledem ke zkompromitovanosti Slovenského štátu byla myšlenka samostatného Slovenska celkem bezpředmětná. Levicově orientovaná slovenská inteligence byla přesvědčena o prospěšnosti jednotného státu a viděla v této jednotě velké možnosti dalšího rozvoje slovenské kultury a umění. Součástí budování nové společnosti bylo také vyrovnání se s minulostí. Týkalo se to také umělecké fronty. Je celkem logické, že nikdo z nadrealistického hnutí, Vědecké syntézy či Avantgardy 38 se nemusel zodpovídat ze své minulosti. (Umělecká a vědecká rada prověřovala chybné chování v průběhu trvání Slovenského štátu. Týkalo se to také výtvarníků Vlad. Droppu, Ant. Kováčika, Vojtěcha Ihriského, Ladislava Majerského, Františka Reichentala, Josefa Hečka, Vladimíra Vestenického, Josefa Pospíšila, a dalších. Dostali zákaz umělecké činnosti od 1 roku do 4 let.)
   Po roce 1945 se český a slovenský vztah ve své podobě společensko-politické vyřešil drtivým přiznáním slovenského národa k myšlence Slovenského národního povstání. Avšak byla zde citelná mezera mezi oběma národy, a to jak ve sféře ekonomické, tak kulturní. Nemám na mysli úroveň jednotlivých kultur, jako spíše jejich vzájemnou znalost. Zatímco v slovenských poměrech byla znalost české kultury, a to ve všech oblastech, součástí obecné kulturní orientace, v českých zemích tomu tak zdaleka nebylo. Tento handicap si uvědomovaly obě strany. Upozorňoval na to například Laco Novomeský na pracovním sjezdu českých spisovatelů, nebo na stránkách literárních časopisů také Ján Smrek a další.
   I když na tuto skutečnost převážně upozorňovaly osobnosti kulturního života ze slovenské strany, našly se i hlasy v českém kulturním a uměleckém světě. Zvlášť z moravských regionů se zřetelně ozývalo volání po vzájemné propojenosti české a slovenské kultury. V revue Archa, kterou vydávala literární a umělecká družina v Olomouci, publikoval František Vystrčil kritickou stať, upozorňující na nedostatky ve vzájemné česko-slovenské kulturní spolupráci: „V obnovené republice musí kulturní tvorba slovenská plně zdomácnět v českých krajinách – a naopak. Slovenská kniha musí do našich knihkupectví i knihoven, slovenská dramatická tvorba na naše scény, slovenský tisk do našich měst, třeba věnovat pozornost slovenské tvorbě hudební, slovenskému výtvarnictví, zkrátka všemu, čím žije a dýchá soudobé Slovensko, a čím se projevuje současný kulturní život slovenský!“
   Jeden z představitelů kultury a umění na Slovensku, teoretik, básník, spisovatel Andrej Mráz si uvědomuje nové poměry a tedy i nutnost nově řešit kulturní a umělecké vztahy česko-slovenské. Aby tyto vztahy vedly k adekvátnímu rozvoji slovenské kultury, deklaruje Andrej Mráz dvě zásadní podmínky. Jedna z podmínek se týká stejných, či velmi podobných východisek, a to jak ve sféře sociální, tak politické. Druhá se týká úrovně kulturní, tedy kulturních předpokladů. Upozorňuje však na to, že „potrebné je nevykonštruovať si nejakú dogmatickú koncepciu, ktorá by v rozpore so životnými skutočnosťami a v rozpore s dnešnou vedou hlásala také, alebo onaké, konečné ciele československého sblíženia...“.
   Závěr našeho zamyšlení nad zajímavou kapitolou slovenského kulturního myšlení i činění lze koncipovat z nejrůznějších zorných úhlů. Za podstatné však považuji zamyšlení nad specifičností slovenského nadrealismu, nad úlohou strukturalismu a vůbec přispění teoretického myšlení, ale i konkrétní umělecké tvorby 40. let 20. století v kontextu slovenského kulturního dění 20. století, v jisté návaznosti však také na kulturu českou.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]