Říká se, že když anglická televize vysílala seriál Jistě, pane ministře, Margaret Thatcherová přerušila jednání vlády a všichni ministři se odebrali k televizoru. To se u nás stát nemůže, neboť nemáme vládu s tak vytříbeným smyslem pro sebereflexi a anglický humor je na drsné české poměry příliš subtilní. Přesto si však mnozí čeští politici zaslouží ocenění plodů svého neomylného ducha slovy, která dala slavnému seriálu název.
   Na nedávno nastolenou mediální polemiku o tom, zda se dějiny druhé poloviny 20. století učí ve školách objektivně, reagoval úřadující ministr školství argumentem, že to byli komunisté, resp. jejich učitelé, kteří prznili výuku dějin. A právě to je příležitost, kterou by si sir Humphrey asi nenechal ujít a s úsměvem odpovídajícím situaci by ji využil k prohlášení: Jistě, pane ministře. A nepochybně by dodal: Kdo z titulu moci neprznil dějiny. A my bychom mohli pokračovat otázkou: A on už je někdo přestal z téhož titulu prznit ? To snad ani nejde. Taková revoluce ještě nebyla a zdá se, že podobná není na obzoru.
   Zejména v zemi, ve které je v důsledku častějšího střídání režimů nutno v zájmu hygieny těla i ducha občas měnit nejen kabáty, ale i duše, si dějiny o prznění přímo říkají. A pokud je tento způsob nakládání s historií ospravedlněn tím, že už ho uplatňovali dnes protestující předchůdci, pak se ovšem nedá nic jiného dělat, než prznit dál, samozřejmě s plnou odpovědností a zcela objektivně.
   Je celkem pochopitelné, že v úsilí o uvádění dějin na pravou míru jde především o dějiny nejnovější, prožité lidmi dosud žijícími, neboť žijící generace jsou fenoménem rizikovým. V jejich řadách se vedle svědků událostí zavrženíhodných najdou i nepřizpůsobiví jedinci připomínající skutečnosti, na které se hlediska zavržení těžko uplatňují. Takoví lidé pak mohou svými názory kazit mládež. Ale právě od toho je škola, aby podobná rizika eliminovala a škody na duších napravovala.
   Vykládat dějiny jako události bez náležitého ideologického komentáře a ponechat je napospas lidem, aby si sami utvářeli názor na prožitý život, je nezodpovědné. Jedinec sám není vždy schopen posoudit, jak a kde žil. Potřebuje citlivou pomoc. Tak například člověku zaslepenému tím, že bez úhony prožil podstatnou část života v tzv. komunismu, musí teprve kvalifikovaný mediální politruk vysvětlit, že to ve skutečnosti život nebyl a že opravdový život začal, když komunismus padl. Sám by si to ten nešťastník neuvědomil. Teprve vítězná ideologie vrhne na dějiny světlo pravdy a dá dějepisectví náležitý rozlet. Dějiny bez ideologie by byly jako pták bez křídel. A samozřejmě ideologie potřebuje dějiny, protože bez nich by byla jako křídla bez ptáka. Proto také od nepaměti přísluší vítězům psát dějiny.
   Vítěz píše dějiny. Je to však činnost náročná. Vítěz je svým způsobem chudák, který musí psát dějiny i kdyby nechtěl a musí si je pečlivě hlídat, protože se ospravedlňuje právě tím, že porazil zlo minulosti a nastolil, když ne absolutní, tedy alespoň relativní dobro, v nejhorším případě menší zlo. Kdyby tak nečinil, musel by se více činit, aby přítomnost byla vlídnější a budoucnost přitažlivější. A to je mnohem namáhavější, než se vypořádávat s minulostí. Zvláště když hrozí nespokojenost a budoucnost je v nedohlednu, pokud je vůbec nějaká, pak je tím více zapotřebí zabývat se nepravostmi minulosti, aby problémy současnosti tolik netrčely. Jen naivní politik by se nesnažil podřídit pohled na minulost účelu, který světí prostředky. To by se Machiavelli musel v hrobě obracet. Ovšem jen hloupý politik by do dějepisu zasahoval osobně. To za něj udělá ideologie, které vdechl svou duši. To ostatní už běží samo.
   Důležitým pravidlem pro vypořádávání se s minulostí je pečlivý výběr událostí odstrašujících, podstatných pro ocejchování doby zavržené, a pomlčení o skutečnostech, které by svým vyzněním mohly vyvolávat dojem, že hrůzy minulosti až tak strašné nebyly. Hlavně nepřipustit žádné ústupky: že bylo více činů než zločinů, s tím na nás nechoďte, nesnažte se zastírat fronty na banány tvrzením, že nebyly fronty na pracáku a neveďte takové řeči před dětmi. Od toho je škola, aby žákům život v minulosti patřičně vysvětlila a názorně doložila.
   Je třeba ocenit, že ministerstvo školství, povzbuzováno mediálními subdodavateli produktů ducha služebného, k tomu přistupuje s vědomím vysoké odpovědnosti. Vychází z poznatku, že na školách se v hodinách dějepisu nevěnuje pozornost období totality a připravuje k tomu pro učitele metodickou pomůcku, která by měla vést k nápravě. Děti by se prý měly dozvědět, jak žili jejich rodiče a prarodiče za totality. I v tomto případě by se jistě sir Humphrey přihlásil o slovo a řekl: Jistě, pane ministře, děti by se opravdu měly dozvědět, jak žili jejich rodiče a prarodiče za totality. Mohly by se na to sice zeptat rovnou doma a ušetřit tak škole práci. Avšak nebylo by větší chyby než spoléhat na rodiče, z nichž mnozí přežili hrůzy komunismu ve zdraví a kdo ví, jaké mají názory a co doma dětem povídají. Připravovaný projekt proto zcela správně počítá jen s pečlivě vybranými pamětníky. Kdo nebyl obětí komunismu, nebo se alespoň necítí takovou obětí být, nemá do dějin ani do dějepisu co mluvit.
   Metodická pomůcka pro výuku o době totality už vlastně dávno existuje v podobě Zákona o protiprávnosti komunistického režimu, který jasně vymezuje, co je třeba si o prožité minulosti myslet a jak o ní mluvit. Kdo myslí, nebo dokonce mluví jinak, porušuje zákon. K tomu není co dodat. Tímto zákonem byl do uvádění dějin na pravou míru konečně zaveden pořádek. Dnes už nikdo nemá důvod se vymlouvat, že neví, jak učit nebo jak bádat v dějinách. Kdyby si ten zákon učitelé hned po jeho schválení pořádně přečetli, mohli podle něho učit už dávno, nebo ho při vyučování alespoň předčítat, a ve vypořádávání se s minulostí jsme mohli být podstatně dál. Asi se něco zanedbalo. Doufejme, že to ministerstvo školství připravovanou metodickou pomůckou napraví.
   Ale teď vážně. Dovolávat se objektivního přístupu ke školní výuce novodobých dějin je asi marné. O tom, co je a co není ve vztahu k minulosti objektivní, se nerozhoduje ve škole. To vychází z paradigmatu, tedy modelu myšlení pěstovaného vládnoucí ideologií a propagandou šířenou nejen ve veřejném prostoru, ale ve vydatných dávkách dodávanou mediálně do každé domácnosti, namnoze i v podobě zábavy a politického folklóru. Pokud trvá závislost na tomto paradigmatu, je tvrzení o nezávislosti historie, historiků i školy na politice falešné. Když je vztah k prožité minulosti založen na jediném výkladu a na ideologickém pojetí dějin a příběhy bojovníků proti komunismu jsou považovány za určující a kvalitnější než příběhy zbytku lidstva, pak dnešní doba nemůže překročit svůj stín, který vrhá do minulosti. Tím jsou vytčeny reálné mantinely objektivity, zejména pokud jsou stvrzeny ideologickým zákonem, který více než o minulosti vypovídá o přítomnosti. Informuje nás právě o tom, že myšlení a mluvení o prožité minulosti se řídí zákonem.
   Jedině zásadní změna modelu myšlení, ve kterém nejvyšší autoritou nebude ideologie, nýbrž člověk se svým životním příběhem, vlastní zkušeností, vědomím a svědomím, by byla osvobozující revoluční změnou, otevírající cestu k objektivní prezentaci novodobých dějin. Až přestane porcování života na předlistopadový a polistopadový a různé životní zkušenosti lidí jako plnoprávných občanů budou zrovnoprávněné, až neplodné téma vypořádávání se s minulostí nahradí dialog rovných s rovnými a černobílé vidění se změní na barevné, pak bude možno slavnostně vyhlásit konec prznění dějin. Žáci ve školách se i bez zvláštní metodické pomůcky budou učit pravdě o dějinách předpřevratových i popřevratových a svobodně si vybírat ze široké palety nabízených názorů. Budou se učit o moderních dějinách samostatně myslet, aniž by se učili, co si o nich musí myslet. Nebude ani nutné vyhledávat speciálně vybrané pamětníky, protože děti se budou na minulost dotazovat rovnou svých rodičů a prarodičů, kteří jim bez obav budou vyprávět, co dobrého i zlého jim historie připravila. Ulevilo by se učitelům dějepisu i historikům.
   Těžko říci, do jaké míry je taková představa reálná. Zní to jako utopie, nebo jako sci-fi. Ale možná, že by při příležitosti dvacátého výročí vítězného listopadu stálo za zkoušku takové osvobozující téma nastolit a obrátit pozornost k řešení skutečných lidských problémů, kterými tato doba člověka obtěžkala, aniž by je byla ochotna řešit.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]