Herec a režisér, předseda Svazu filmových tvůrců Ruské federace, prezident Ruského fondu kultury, Moskevského MFF a Národní filmové akademie, jubilující pětašedesátník NIKITA MICHALKOV si na 45. jubilejním ročníku Mezinárodního filmového festivalu, jehož začátky jsou spojené s Mariánskými Lázněmi roku 1946 a v roce 1950 se přesunul do Karlových Varů, převzal Křišťálový globus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii.
   Od doby, kdy jako student u Michaila Romma na VGIKu režíroval absolventský středometrážní film, uplynulo třicet osm let naplněných tvořivou prací, provázenou nejen oceněními, ale často také bouřlivými polemikami a diskusemi. Ani jeho poslední novinka není výjimkou. Na MFF v Karlových Varech uvedené pokračování oscarového snímku z roku 1994 Unavení sluncem 2 vyvolalo rozporuplné reakce ruských kritiků i diváků. Proč? Čím? Specifickým úhlem pohledu, neobvyklým ztvárněním tematiky, lišícím se od dosud používaných stereotypů, dobových nazírání a klišé válečných filmů. Tím, že není jen paralipomenon k tomu, co jiní filmoví tvůrci svými díly o válce již tolikrát řekli. Těm, kteří pozapomněli, připomínám, že do válečných akcí druhé světové války bylo zapojeno 61 států, ve kterých žijí 4/5 obyvatel naší planety, na bojištích bojovalo přibližně 110 milionů vojáků a důstojníků. „Je to film o válce skutečné, pravé, strašné válce, ve které zahynulo 30 milionů lidí,“ říká Nikita Michalkov a pokračuje: „Skutečná válka totiž není jen boj vojáků a generálů, ale je to válka všech – žen, dětí, starců, polí, luk, pastvin, řek. Všichni zúčastnění a dotční měli svůj strach, své bolesti, sny, lásky. Každý měl svoji válku, a vlastní paměť a vzpomínky. Proto je v tomto filmu hodně metafyzického, na co nejsme, bohužel, zvyklí. Mně šlo o to, aby divák pochopil, co se v člověku odehrává. Chci být pochopený. Protože být jen srozumitelný je stejné jako intelektuální McDonald – ten se dělá lacino, rychle, nevkusně a škodí,“ zdůvodňuje atypický počin světoznámý režisér. Ano, právě originalita, jinakost pohledu víří stojaté vody a jitří city, provokuje a je inspirací k přemýšlení, otevírá nové světy.
   Zvláštním benátským Zlatým lvem za celoživotní dílo v roce 2007 oceněný proslulý ruský tvůrce kromě jiného řekl, že ve své zemi pracoval a pracuje svobodně. „Netvrdím, že svobody je přílíš, to ani nemuže být, ale je vnímána falešně. Svoboda je kultura a bez kultury není nic – ani svoboda, ani bohatství, síla ani láska, ani nenávist. Když lidé využívají anonymitu a beztrestnost, aby mohli někoho urazit, je to svoboda, ale není to svoboda tvořivá,“ objasňuje Michalkov, jak vidí svobodu on. „Je pro mne zajímavé číst nebo poslouchat názory, když někteří vysvětlují, proč se jim můj film líbí nebo ne. Ale když čtu, jak hodnotí mne nebo mé děti, to jsou komplexy, s nimiž jim nemohu pomoci,“ přiznává. A dodává, že potřebuje nezávislost a má schopnost si ji udržet. Vždy dělal, co chtěl. A nikdy to nemělo nic společného s tím, že otec byl poslanec (Sergej Michalkov byl básník, textař, dramatik a scénarista, spoluautor textu sovětské hymny). Nikdy se nevymlouval na to, že něco nebylo možné kvůli cenzuře nebo nepřízni mocných. Proto se také dodnes za žádný svůj film nestydí. Nemyslí si, že všechny jsou stejně dobré, ale pod každý se může podepsat.
   A jaký má Nikita Michalkov názor na demokracii? Odpovědí je úvaha o povaze demokracie. Podle něj kupříkladu typ české, anglické nebo francouzské demokracie není pro Rusko použitelný. „Demokracie závisí na území, hustotě obyvatel, souvisí s národními tradicemi. Jsem přesvědčen, že výsledky bezvládí v Rusku jsou mnohem horší než výsledky autoritativní vlády. Protože autoritativní vláda a krutá vláda mají adresu, víte, kdo je za nimi a lehce odhadnete závěry. V bezvládí je možné všechno a svoboda se stává zvůlí.“ (Shodný názor vyslovil slovenský expolitik Ján Čarnogurský v rozhovoru pro Obrys-Kmen č. 16/2010.) „Obraz Ruska byl podle mé představy vždy kříž – vertikála vlády a horizontála kultury a ekonomiky. Když se vláda naruší, obrovská rozhloha ruského území s různorodostí kultur, národností a jazyků nemuže existovat v jednom celku,“ zpřístupňuje svůj myšlenkový svět autor kontroverzního filmového snímku.
   Bytostně ruský režisér a herec, jehož díla, stejně jako ruská kultura vůbec, jsou pro nás po roce 1989 téměř nedostupná, připomíná: „Ženeme se za vším, ale přitom jako bychom ztráceli smysl života, jako kdybychom nevěděli, proč žijeme.“
   Víme vždy i my u nás, proč žijeme?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]