DJOKO STOJIČIĆ

Přeložili MARCELA KOUTSKÁ a KAREL SÝS

PROTOŽE KRÁČÍŠ, TAK SMĚLÝ,
NÁDHERNÝM DEŠTĚM VZPOMÍNEK
Protože kráčíš, tak smělý,
Nádherným deštěm vzpomínek,
Dorostl jsi i své bolesti.
Nevěděl jsi, že umíš vyložit
Tajné mapy na nichž nejsou tvoji milovaní ptáci,
Nevěděl jsi, že dokážeš hovořit
Jazykem jímž mlčí obzory,
Nevěděl jsi, že se umíš spojit
S barvou květů a zaslechnout zvuk
I v tichém tichu neslyšný.
Protože kráčíš, tak smělý,
Nádherným deštěm vzpomínek

ZATÍMCO JSI VZLYKAL, NEPŘIPRAVEN
BÝT TAK ŠŤASTNÝ
Z toho pokladu nebude nic!
Kopal jsi na špatném místě,
I mapy jsi měl špatné,
I tajné heslo bylo špatné,
Přišlo k tobě po zarostlých pěšinách,
Za tajemné noci v tajuplném lese.

Toho těšení předem,
Ten želaný okamžik okamžiků,
Kdy odhalení mělo zablesknout
Jako poselství dávného jitra,
Zatímco jsi vzlykal, nepřipraven
být tak šťastný.

Z toho pokladu nebude nic,
Zmýlený poutníku na slepé stezce.

A HROZÍ, ŽE ZPŘEHÁZEJÍ ROČNÍ OBDOBÍ,
ZKAZÍ PRAMENY
Přinesl jsi - bylo to tvé poslání - kvítí pro děti,
Mapu tajných slují kde řičí kruté síly
A hrozí že zpřeházejí roční období, zkazí prameny,
Přinesl jsi rodokmen jenž jasně dosvědčí,
Že jsme dospívali v tmách v nevíře a pomstě
Zvířecích dějin. Ach poutníku, tak dlouho čekaný!
Kde ses zdržel? Čekáme tě od chvíle kdys byl prorokován,
Abys odhalil nám tajemství a rozťal vzdorující uzly,
Jež mučí naše hlavy až i pomatená hodinová ručička
Přeskakuje úhelnou dvanáctku - klíč všech zámků.

JEN JEŠTĚ NAJÍT MAPU NAŠÍ CESTY
Já si nevymýšlím ony bouře,
Abych zesílil řev
Nepotrestaných vlků.
Dlouhý a zmatený je to příběh,
Klíč k němu spočívá ve vyloučení
Všech lživých a ani trochu smrtelných střel
Z těl lživě raněných hrdinů.

Oslavit básní jediný okamžik,
Vybraný metodou náhodného vzorku,
To je ten domácí úkol,
Který jsme nesplnili
Před naší velikou cestou
Do země nakažlivé dobrem.

Všechno je připraveno, jen ještě
Najít mapu naší cesty.
Mapu má pták, pták na
Planetě dosud neobjevené.
Buď tedy dobrým poutníkem,
Poutníku k nezjistitelným metám.

PROTOŽE JSI, MÁ LÁSKO!
Semínko které dřímá pod zemí
A čeká na vzkříšení,
Květ který kvete jednou za sto let,
Vzkaz požáru na dně lomu,
Úsvit ledovce jak představení vznešenosti
A šílené vody dávných legend,
To vše se odehraje v básni,
Která musí dojít k prapříčině.

Úsvit ledovce, květ a semínko,
Veliký požár a šílené vody,
To vše je tvoje v tomto světe,
To vše je méně záhadné a zjevnější,
Protože jsi, má lásko!

TO JE OD NEPAMĚTI PSÁNO JAKO POCHOPITELNÁ
DOHODA NEVIDITELNÝCH A NEUHASITELNÝCH SIL
Pouze moje vášeň je tady jasná,
Osamocená jako zbloudilé jehňátko v mlze.
Zabývá se samo sebou ve dne v noci,
Spořádá mě bez výčitek k snídani,
Mě nepřipraveného na její
Vypočítavost nemilost a sveřepost.
Urči poušť do které budu vyhnán,
Bylo poskytnuto slušné odstupné,
Dřív než mě zasáhne vzduch,
Z něhož vykvétá léto,
A ještě mě nezapisuje do seznamu svých obětí,
Jsem drobným soustem pro jeho nenasytnost,
Její cíle jsou dalekosáhlé,
Jako ideály nejasné revoluce.
Ať je to tedy tak, když to jinak není možné,
To je od nepaměti psáno jako pochopitelná
Dohoda neviditelných a neuhasitelných sil,
Věrných souputníků naší omezené neomezenosti.

VRAŤ SE NA CESTU, KTERÁ TI NÁLEŽÍ
Vrať se na cestu, která ti náleží
A staň se kovadlinou vlastních myšlenek,
Vyslechni pláč marné oběti,
Zazděné do hraniční věže,
Buď třeskem právě zrozeného křišťálu,
Povzbudivou zdravicí smělých poutníků,
Na cestě k pravlasti prvotního hříchu,
Nezměň se v nevysvětlitelnou náhodu,
Je lepší navždy nebýt, rozpustit se
Ve stu nicotností, než nebýt tím čím jsi!

VYBLEDLÝ HROB - SKRYTÝ SMYSL
Vybledlý hrob - skrytý smysl,
Paměť - unavená z bytí,
Ve víru ničeho a nicoty.
Přešli poutníci, hyeny,
Karavany a pak zavládlo
Smrtelné ticho na tisíce let.

Jenom starý archeolog vyluští
Nápisy v kameni, jizvy na kostech
A ohlásí objev velikého tajemství,
Které neúnavně zvěstuje:
Zde se vedly války, rozněcovaly požáry
A psala slova o lidském štěstí,
Kterého nikdy nikdo nedosáhl.

VZDEJ SE I ORFEA
Zamrzla průchodnost
Cest i stezek zvěře,
Nechoď tam, zabloudíš,
Celý rok prochodíš v kruhu,
Bude to jen nový pokus
Se špatným výsledkem.

Vzdej se i Orfea,
I když budeš truchlit
Pro ztracené dětství,
Pro vyschlé potoky,
Které se ani ve snu
Tekoucí vodou nenaplní.

ZŮSTANE VŠAK TATO BÁSEŇ - POSELSTVÍ
Vezmi něco z knihy,
Něco z pomíjivosti louky,
Poté vše znásob
Stokrát utajeným tajemstvím,
Zadrž dech a nepočítej
Čas zpátky, to by se ti
Počítalo jako svévolný útěk,
Zapamatuj si však svoji hvězdu na modravé klenbě,
A teď udělej hloubkový detail:
V příští vteřině vše skončí,
Nejsme ani my, zůstane však tato báseň - poselství.

KDYŽ SE PŘIPRAVOVAL PLÁN DNEŠNÍCH NEVYHNUTELNOSTÍ
Pták - král krouží nad zkrvaveným bojištěm,
A vidí že mu lidé nic nenechali
Ze zločinů zloby, zkaženosti. Měl
Velké plány kterak změnit svět
Podle návodu prastarého ptáka archeopteryxe,
Jeho prapředka z pradávných časů,
Když se připravoval plán dnešních nevyhnutelností.

TADY JSOU TAJEMNÉ ZNAKY
PRO LEPŠÍ USPOŘÁDÁNÍ SVĚTA
Kde se máme setkat,
Jak se poznáme?
Když navrhuješ místo,
Ať to není poušť,
V ní ještě zní zvony
Dávných potop a morových ran.

Když nabízíš vymyšlený zeměpis,
Tady jsou tajemné znaky
Pro lepší uspořádání světa,
Pro přízračně úrodný rok.

Rozmysli si co a jak:
Zbývají ti ještě dvě století vteřin,
Vše je sečteno a výsledek je znám.

Prorok bouře s praporcem na vrcholu
Sopky se nebojí, že vzplane,
Protože jsem ho opěvoval touto nespalitelnou básní.

PŘÍLIŠ MNOHO KRYSTALŮ ZANIKNE
Oživuji kostru slavného básníka cestovatele,
Slovo za slovem posunuji rafije času zpátky,
Zaznamenám tep chlorofylu a bouřlivou kometu,
Zapálím oheň aby se kostra alespoň polekala.

Ve staleté vševědoucnosti
hledám životopis který by vyhovoval,
Ozvučuji krystaly a vkládám je
Do básníkova jména. Vše marné,
Příliš mnoho krystalů zanikne,
Roztajou slovem "báseň".

Blíží se zima. Pranic nezbylo
Z bývalé zpěvnosti básníka.
Má myšlenka ne a ne obživnout:
O jednu kostru méně, o jednoho člověka více!

Navrať se k sobě, zvolala věštkyně plamenně,
To jsou tvé hry které nehýří pravidly,
Stmívá se v nich ve jménu všemoci nepřítomných,
A to je konec tohoto temného příběhu který se zapřísahá,
Že si nic nepamatuje a že se
Nic nestalo. A možná opravdu ne!

Djoko Stojičic se narodil v r. 1936 v obci Medna, Mrkonjic Grad, Republika Srbská, Bosna a Hercegovina. Na univerzitě v Bělehradě vystudoval jugoslávskou a světovou literaturu. Byl šéfredaktorem listu STUDENT a týdeníku NIN, redaktorem Televize Bělehrad, ředitelem Ústavu pro mezinárodní vědeckou, vzdělávací, kulturní a technickou spolupráci Republiky Srbské a ministrem kultury Republiky Srbsko.
Od r. 1994 do r. 2001 působil jako velvyslanec Svazové republiky Jugoslávie v České republice.
Vydal 15 sbírek poezie, šest knih studií, esejí, článků a polemik, tři cestopisy a tři antologie



MILAN GARNCARZ

Petru Bezruči

V těch Lazích zachmuřených
tam páni černé zlato kuli,
z mozolů horníků,
z nich majetky měli,
a on ten Ještěr starý
nebál se pánů - řezal do nich
Bezruč milovaný.

17. února tomu bylo již 46 let, co Petr Bezruč zemřel




CHÝ

Kůže

Co se oholila opice
a je pánem tvorů,
kůže chátrá nejvíce
pod vlivem protektorů.


Telecí kůže

Zpracována až do krku
při mediální výuce
důvěřuje vlku
a nikdy Karkulce!


Husí kůže

Zrádný to úkaz,
každý ho hned vidí,
když přijde dotaz
na předvolební sliby!


Hroší kůže

Rochní se v kalné době,
k pěně nahoře se tiskne,
přežije obdivem k sobě,
i když ten močál vyschne!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]