Pravda, dobro a krása, kategorie, jimiž bylo možno bez rizika poměřovat umělecké dílo literární a které mohl mít na mysli Alfred Nobel při konstituování svého testamentu, kde pro klasifikaci slovesného artefaktu bylo uvedeno - dílo humanistického charakteru, jsou, zdá se, nenávratně ty tam. Přesto 105 let od udělení první Nobelovy ceny za literaturu (Sully-Prudhomme) není až zas tak dávno, střída dvou generací, kdy stimuly pro lidskou činnost byly spatřovány v lásce, cti a moci, jak je zformuloval Friedrich Nietzsche.
   Dodejme, že část současného umění vystačí vrchovatě se dvěma; láska = sex a moc = brutalita a že se tento světonázor stává majetkem stále nižších věkových kategorií. Jako názorný příklad těchto anomálií jsme uvedli povídkovou sbírku I. Děněžkinové Dej mi! (Obrys-Kmen 1/2006) o nezletilcích, kterým bylo konečně dopřáno žít ve svobodné společnosti a jak to ne a ne ustát.
   Strukturovanější slovesný útvar předvedla Hitomi Kaneharová (1983) titulem HADI A NÁUŠNICE (Argo 2006, přeložil a doslov napsal Jan Levora). Překladatel v doslovu uvádí, že Kaneharová důrazně odmítá, že by psala o japonské společnosti, nicméně enumerace jejích literárních souputnic (Jašimotová, Akasaková, Sakuraiová, Satóová, Kirinová) svědčí o opaku.
   Komu by se zdálo, že název recenze upomíná na umění dekadence, pak se dekadentním tvůrcům omlouvám; většina z nich si tvorbu ztotožňovala s uměním. Část pojmenování byla obsažena v rozhovoru s jistým hercem Národního divadla a on jím klasifikoval současnou dramatickou produkci.
   Osmnáctiletou hrdinku a vypravěčku Rui oslnil hadím jazykem o něco mladší punker Ama. Od té chvíle touží nejen po tetování, ale také po takto znetvořeném jazyce. Ama ji seznámí s majitelem piercingového salónu Šibou, s nímž Rui uzavře dohodu, že za odvedenou práci bude platit sexem. Překladatel pro evokaci pohlavního styku vynalézavě a s opakováním užívá ekvivalentu šukání. A tady se objevuje první problém, když Rui tvrdí: Není nic, čemu bych mohla věřit. Není nic, co bych mohla cítit. Jediné, co cítím, je bolest.
   Pro úplnost doplňme, že je to právě hrdinka, kdo bolest vyhledává; Ama je násilník, což dokáže tím, že umlátí člověka. Také pětadvacetiletý bisexuál Šiba volí při sexu s Rui sadistické metody na hranici života a smrti. A tak když Ama jednoho dne mizí, příběh podle záložky na přední straně spěje do tragického finále s nečekaným rozuzlením. Budeme-li dále pokračovat citací záložky, dozvíme se, že román je psán svěžím jazykem, navzdory tomu, že následná záložka mluví o novele. Pravá ruka v tomto případě neví o levé a potvrzuje nabádání J. A. Komenského: Nevěřte všemu, co se vám k věření předkládá. Odečteme-li z třiasedmdesátistránkového textu informace o piercingu a tetovacích metodách, horko těžko ubráníme žánr novely a určitě neprozradíme, jak to dopadne.
   Jestli je na textu Hitomi Kaneharové něco pozoruhodného, není to autopsie jako záruka uměleckého úspěchu; je to především absence identity hrdinů. K pátrání po skutečném jméně zavdá podnět teprve smrt, a když se v závěru textu Šiba s Rui představují, dozvíme se:
   Takže Rui, to je tvoje pravý jméno. Rui, a co tvoje rodina? Máš ještě rodiče?
   Lidi se na mě vždycky koukají jako na sirotka, ale já rodiče mám. Žijou teď snad v prefektuře Saitama.
   A to je výpověď o japonské společnosti hojnosti značně závažná.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]