Mohlo by se snad zdát snad podivné, proč píšeme o několika svazcích knih dokumentů v literární příloze. Věc však má zdůvodnění především v tom, že dokumentace úzce souvisí s literárním zpracováním, jak jej známe již z doby života spisovatele Jana Řezáče a dalších. Nyní se jedná o záslužnou edici připravenou dvěma editory, Adrianem von Arburgem a Tomášem Staňkem, a vydávanou po částech v nakladatelství Zdeňka Susy ve Středoklukách: po prvním obsáhlém díle vyšel druhý jako 3. část II. svazku a nese podtitul Akty hromadného násilí v roce 1945 a jejich vyšetřování.
   Jedná se o dokumenty z českých archivů, u fotodokumentace, která je nedílnou součástí knihy, bylo užito snímků ze sbírek domácích i cizích. Ani v jednom případě však nelze říci, že by autoři díla byli, či snad vůbec mohli být nestranní – ani to vlastně nejde, ale svá stanoviska „skrývají“ již tím, že mnohé užité pojmy uvádějí v uvozovkách, třeba u slůvka „excesy“ a jejich vyšetřování. Vskutku, doba od vydání tzv. Benešových dekretů byla složitá a rozporuplná, ale nelze říci, že by snad aktéři odsunu o tom věděli, jak ukazují dokumenty vztahující se k samotným Dekretům, ale především k vyšetřování praxe odsunu (Ústí nad Labem, Postoloprty, jihočeská Tušť a mnohé jiné lokality). Tomáš Staněk i tento fakt objasňuje tím, že do pohraničí přicházelo mnoho nových lidí a ti se tu chovali často podle svých vlastních představ, ústředí země sem vysílalo mnohé své úředníky, kteří často nebyli dobře informováni, ale o událostech se vědělo a byla snaha je i řešit. Setkáváme se tu se jmény prezidenta Edvarda Beneš, představitelů různých politických stran, jako zejména Václav Nosek, generál Ludvík Svoboda a jiní. Ocitáme se v době, kdy v tomto prostoru doznívalo působení osvoboditelských armád, americké i sovětské, a rovněž i u nich se vždy nemohlo jednat o přesné poznání místní situace.
   Ať již přijmeme nebo odmítneme hodnocení událostí jako „odsun“ nebo „vysídlení“ až po termín „vyhnání“, je možné, že každý význam tohoto aktu se v těchto termínech dá najít. A i to souviselo s působením místního obyvatelstva, které se v mnoha případech „hrnulo“ z vnitrozemí do pohraničí, právě tak jako s působností tzv. revolučních gard. I v tomto díle se setkáme s tehdy plk. Vladimírem Hobzou, později s generálem Hobzou, který velel jejich jednotkám, ale již brzy po válce se sám ospravedlňoval, že žádné „zločiny „nekonal“. Upozorňuji hlavně na to, že i při důkladnosti vydávaných dokumentů jde vlastně jenom o výběr, neboť v archivních souborech se jich nachází mnohem víc. Mnohé případy se čtou jako skutečná dramata, třeba líčení exekuce německých a slovensky hovořících osob ze Slovenska, z katastru obce Horní Maštěnice (dokument č. 35, str. 122 a násl.).

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]