"Kněží, profesoři a ženy si nelibují v humoru: všechny tři stavy chtějí být ctěny," píše Karel Poláček v eseji O humoru. Nemám nejmenšího důvodu pochybovat o jeho slovech a rád bych se vyvaroval případného nedorozumění, proto prosím, je-li někdo takový přítomen, má možnost opustit sál (počkáme si ...). No vida, někdo tu přece jen zůstal. Takže pokračuji.
   "Humor pramení z hory pláče." Zdá se, že v našem kopcovitém terénu je docela velká pramenná oblast, ale může to být i proto, že je v našich českých luzích prostě smutno a nějak zataženo. Jednou tu přece, jak kdesi poznamenal Lojza Jirásek, byla doba temna, ale to by v tom byl čert abychom si na ni dnes neposvítili. Počasí se ovšem, pokud nejsme ještě na houbách, rychle mění. A tak po těžkých dobách přicházejí světlé dny a zítřky (zítřky bývají světlejší), a tak se to opakuje, neboť počasí se všude na světě, snad vyjma pouští, stále mění. Nejvíc a nejzasvěceněji o počasí hovoří Angličané, ovšem jazykem prošpikovaným idiomatickými frázemi a specifickým ostrovním humorem, jemuž my, v uchu euroasijského poloostrova, zase tak moc nerozumíme, i když se nám anglické termíny v puse pletou s českými (knedlíky) na patře a pomalu zadírají pod kůži.
   Neprůhledné až neprůstřelné mlhy podél Temže jsou nám ovšem cizí. Viděl jsem jednu téměř dokonalou rytinu, podotýkám, že šlo o mědirytinu poněkud již vybledlou a starou, tak přes čtyři sta let, od našeho krajana Václava Hollara, který do této desky zvěčnil londýnskou mlhu a já na ní nic, ale opravdu nic neviděl. Ta dokonalost! Něco podobného se na britských ostrovech, pokud se jich přidržíme, povedlo o pár století později malíři W. Turnerovi, který do mlhy zamíchal ovšem i barvy anglické vlajky. Vynecháme změnu klimatu, protože ta, ať přijde či nikoli, bude mít globální charakter a Evropu určitě nevynechá, respektive snad nás nenechá na holičkách a zcela nás neupeče.
   Humor, ta osvěžující lázeň, kterou nám (primátům) ponechal pámbů k hygieně ducha, se neřídí ani božími, ani společenskými pravidly. Jenom na slovo vzatí specialisté by snad nějaká ta pravidla našli a pak by tato esej ovšem zabrala celý povrch zeměkoule. Jsou však jedinci, kteří dají přednost širým mořím, modrým bazénům, vanovým rájům a sprchovým koutům. Zaplať pámbů, že tu nejsme sami a na věky. Člověk je tvor společenský a má šanci žít nějakých sto, sto dvacet let, i když v knize knih - bibli najdeme mnoho příkladů věku delšího; vzpomeňme na ctihodné kmety Abraháma, Jákoba, Metuzaléma aj.
   Nechci vám nalévat mnoho optimismu. Přílišný optimismus škodí, asi tak jako alkohol, ale pijete-li ho po troškách a není to zrovna cyankáli, nevadí nic, dokonce se to nic stává lékem. Málokdy vám ho však předepíše doktor. Apropó lékaři už odpradávna kondenzovali své poučky do aforismu - pregnantní to literární formy. Řecký lékař Hippokrates by o tom mohl vyprávět; vlastně nemohl, ale naštěstí bylo pro nás jeho dílo uchováno. Najdeme v něm více než špetku důležitých rad a neméně humoru.
   Avšak daleko víc humoru najdeme právě o doktorech. Ti ve svých bílých ordinacích chodí v bílých pláštích, ale humor o nich je spíše černý, šibeniční; to by nám určitě potvrdil sympatický, i když jinak drobný pan Cikrt, donedávna mluvčí pana zdravotního ministra. Víme přece, že zdravotnictví je černá díra a že nějakých třicet korun, navíc v drobných, jej nemůže spasit, když se do něj vlévají takové toky jako Mississippi, Vltava a Labe. Vody tmavé jako šumavská Preislerova jezera a také černé jako pytel antracitu či oči uhlobaronky Blackové.
   Ostatně zdravotnictví nemá na růžích příliš ustláno nikde na světě, protože lidé postonávají všude. Čekárny jsou plné hypochondrů a simulantů, co si budeme povídat. Člověk je tvor družný a popovídat si může o všeličems jak s marody v čekárně, tak se zdravým doktorem. Jediné nebezpečí, jemuž musíme v čekárně čelit, jsou drobné až mikroskopické bakterie a viry, ale prosím vás, vždyť jsme u doktora!
   Kdysi jsme začali v tlupách a to jsme se ještě nepostavili ani na zadní, pak jsme se postavili do řady, vojenského šiku a kdoví jakého dalšího útvaru či společenské formace ještě dosáhneme. Po zkušenostech s válkychtivými jedinci bych se vůbec nedivil. "Samota netíží tolik jako prázdná slova" a ve společnosti jsme doma, i když společnost může být i malá. Zkuste žít v páru se svým partnerem ve svém kutlošku a za nějaký čas se přihlásí ponorková nemoc, pokud se ovšem dříve nezabijete. Možná, že známý dobrodruh a ošlehaný vzduchoplavec pan Fosset našel způsob, jak vyléčit tuto chorobu, když novinářům lačným po senzacích, naznačil, že "ponorkovou nemoc lze léčit balónovým defektem". Jenže věřte mu, když si sám nepomohl.
   Jakmile vyjdete ven, a co jiného vám zbývá, když vaše druhá polovina, vyléčena z ponorkové nemoci, zatouží po norkovém kožichu, musíte vstoupit do labyrintu světa, zabít desítky norků, vyčinit jejich kůže nebo v lepším případě potkat aspoň jednoho živého kožešníka. Už jste ve městě, ve společnosti, která vás z jedné nemoci vyléčí a do druhé zatlačí, ve společnosti, v níž máte šanci přežít, protože se dříve či později zasmějete. Ano, smích je nejlepší lékař. Záchvat smíchu vám však nedoporučuji. Nic se nesmí přehánět. Strážci veřejného pořádku by vás totiž mohli namístě zpacifikovat, zatknout a umístit mezi ploty, jinými slovy šoupnout do blázince.
   To jsem si tudle vyjel se svojí drahou polovičkou do Amsterodamu. Promenádovali jsme podél grachtu (kanálu), od moře zavál silný vítr, sebral mé ženě z hlavy klobouk a nasadil jej protijdoucí dámě, a věřte či nevěřte, seděl jí jako ulitý, jako by byl její. To jsem si oddechl, že jsem ho nemusel honit po ulici a čistit, byl béžový. Udivené dámy se usmály jako dvě Monalízy, dohodly se a klobouk byl zase zpátky na té správné hlavě. Podívejme se, co se všecičko nestane, a na norkový kožich se pozapomnělo.
   Humor je starý, ještě starší než zmíněný Metuzalém a je podmínkou a zdrojem smíchu. Od mírného úsměvu až po hurónský řehot, kdy bránice jako živá čtvrtohorní sopka otřásá celým tělem, až vidíme svého bližního zcela nahého, bezbranného, téměř beze smyslů, vydaného napospas smíchu, který je nakažlivý bez dlouhé inkubační doby, ledaže by si někdo stál na vedení nebo pointu jednoduše přeslechl.
   Po chvíli se celá společnost topí v nezvladatelném a neovladatelném smíchu a když řečník nebo kdosi jiný přihodí do placu další pointu, jako by z ničeho nic přilije olej do ohně a celá společnost se zase vaří a svíjí smíchy a popadá se za břicha. Tlustí, štíhlí, malí, velcí, vlasatí i plešatí, lišáci i hlupáci, najednou jsou si všichni rovni. Smích semkne společnost dohromady, byť je to jen na chvíli, alespoň na okamžik smazává společenské rozdíly. Všichni se smějí, směje se i král, je-li nějaký přítomen, i když ten na to má svého placeného šaška. Jen sám šašek ví, že krále baví jen za šat, rolničky a stravu a že když to přežene nebo nedotáhne, tak má utrum a sotva se stačí pomodlit a rozloučit s dlouholetým přítelem katem. Šašek nechodí ke zpovědníkovi, v životě už se dost namluvil.
   Smíchem je člověk vždy posílen, ze situace těží, smích rozhodně staví člověka pevněji na nohy a uzemňuje ho, jako by předběhl všechny moderní elektrospotřebiče.
   Člověk má rád divadlo, vždyť není větší rozkoše než pod škraboškou, za pestrým kostýmem a převlekem mezi kulisami spatřit sám sebe, bez nebezpečí veřejného postihu či pranýřování. Na scéně se to už vždy nějak zauzlí, dramatik, který v kostce popsal dějiny a vytvořil tak přímý průhled do krvavých dějin, musí být zodpovědný a i ve velké tragédii musí zachovat život diváka. To je zákon dramatické tvorby, zákon divadla, které má sice propadliště, ale i to je jen divadelním klamem a málokdy je umístěno v hledišti. Zkušený dramatik ví, že musí nechat žít alespoň pár herců pro závěrečnou děkovačku. Autor, který nechá žít jen jednoho herce, riskuje neúspěch a může být rád, přežije-li pár repríz.
   Divadlo tou malou skulinou, tím přefrankovaným a do posledního místečka popsaným pohledem do minulosti otvírá oponu a rozšiřuje divákům nevídaný obzor, který jednotlivec v naší době snad ani nemůže mít, byť by přečetl všechnu makulaturu světa, ukončil sedm set univerzit za devatero horami a moří, byl odkojen olympskými bohy či uzavřel sňatek s múzou.
   Ovšem my se chceme dostat do komedie a použijeme k tomu starého osvědčeného prostředku - létajícího koberce. Nebo si natáhněte sedmimílové boty, ale pozor, nepromočte si je, na cestě jsou močály, slatiny, rašeliniště a kanály a bludičky svítí, či spíše slabě blikotají jen na ukazatele vedoucí člověka do podsvětí.
   Chceme utéci z tragédie své doby. Ostatně vždy se doba minulá zdá být o chlup lepší než ta přítomná, snesitelnější, aspoň jeden její úsek, jednu jedinou dobu bychom si vybrali (a to bychom teprve viděli...).
   Není nad komedii, ovšem pokud vás na cestě či před divadlem nepřejede stohlavé stádo Mitsubishi, Hyundai, Porsche apod.
   Konečně jsme nedotčení uvnitř. Padají-li v komedii hlavy, padají na zlatý podnos či damaškový ubrus. A věřte, že i děj je obvykle k popukání. Herci ani diváci se nemusí bát, vždyť jde o komedii. Vždyť všichni vědí, že se přišli jen podívat, pobavit, odreagovat a případně i dovzdělat. Autoři komedie (i tragikomedie) jsou jim zárukou: Euripides, Moliére, Carlo Goldoni, Oscar Wilde, G. B. Shaw...
   Je tragédií doby, že vpadla i do divadla, že neskutečný a neuvěřitelný teror vtrhnul nejen na scénu, ale i do parteru hlediště. Opona divadla již není oponou a nedělí jej od sprostého světa, a není ani kinoautomatem, který po chvíli vrací děj do starých kolejí. Jen vzpomeňme na desítky obětí v moskevském divadle a stovky obětí, včetně hasičů a záchranářů, v obchodním centru na Manhattanu. Na apokalyptické snímky, které na TV scéně tisíckrát obletěly svět. Zde humor končí. Dál pokračuje esej beze slov...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]