Kafka mezi ženami
Neobvyklý trojúhelník mezi Gretou Blochovou, Franzem Kafkou a Felicií Bauerovou objasňuje malá výstava Německého literárního archivu v Marbachu. Ve vitrínách tam leží osmadvacet dopisů, které Kafka během devíti měsíců napsal Gretě Blochové. Z toho dvanáct Blochová ukázala své přítelkyni Felicii, která poté své plány na sňatek s Kafkou pohřbila a zasnoubení zrušila.
Franz Kafka a Felicie Bauerová v červenci 1916 obnovili plány na sňatek, ale opět vše ztroskotalo.
Greta Blochová odešla v roce 1935 do Švýcarska, o rok později do Palestiny a poté do Itálie. Odtud ji v roce 1944 deportovali do Německa. Zemřela v Osvětimi.
Max Brod z jednoho dopisu Grety Blochové z roku 1935 chtěl vyvodit závěr, že prý Kafka je otcem jejího dítěte, které Greta porodila v roce 1914, ale jež po sedmi letech zemřelo. Dokazuje to však jen málo intimní vztah mezi oběma. Kafka zůstal „věčným synem“.
Karlův Týn, nebo Karlštejn?
Naše sdělovací prostředky velice často píší o nejnavštěvovanějším hradě v České republice, ale používají nesprávného označení Karlštejn, ačkoli správně je Karlův Týn. Označení Karlův Týn znají nejen příslušníci starší generace, ale i všichni filatelisté, kteří sbírají čs. známky. Filatelisté vědí, že poštovní správa za první republiky vydala známky tohoto nejznámějšího hradu v Čechách se správným pojmenováním Karlův Týn. Přesto se vžilo vulgární označení Karlštejn, které vzniklo z nesprávného germanismu. Německé označení tohoto hradu totiž nemá nic společného s německými výrazy, a to Karl (Karel) a Stein (kámen). Výraz Karlstein se německy správně čte tak, jak vzniklo, totiž z vlastního jména panovníka Karla IV., což je německy Karl a z druhé části tein, což v němčině znamená Týn. Německý jazyk dává taková dvě slova dohromady pomocí saského genitivu, přidáním „s“ za první část slova, takže pak vznikne výraz Karls-tein. Čte se na dvě doby jako Karls a Tein, obdobně jako se čte i německé město Karlsruhe.
Avšak ani český výraz Týn, ani německé Tein nejsou původní. Oba výrazy mají původ v keltštině. Keltové obývali naše země přibližně 500 let př. n. l. až 500 let n. l. a zanechali nám celou řadu pojmenování, zejména zeměpisných, např. Labe (Keltsky Luba), Ohře (keltsky Agara, německy Eger) atd. Ale i na koně voláme dosud podle Keltů (čehý, hot). Celá řada názvů českých měst typu Týn, Týniště, Týnec, Týnišťsko mají svůj původ v době, kdy u nás sídlili Keltové. Týn (německy Tein) se odvozuje od keltského výrazu Dunum, což znamenalo opevněné místo, zpravidla na vyvýšeném místě.
Měli bychom přejít zase ke správnému českému výrazu Karlův Týn a nepoužívat germanismus, navíc nesprávný Karlštejn. Měli by se nad tím zamyslet také v obci Karlštejn a přejmenovat se na Karlův Týn. Kdyby se nějaké místo jmenovalo „Karlův kámen“, pak by to německy znělo Karlstein. Měli bychom si vzít příklad z Irů. Za anglické nadvlády bylo Irsko po několik staletí natolik poangličtěno, že dnes ani ne 20 % Irů mluví ještě irsky. Při pohledu na mapu Irska uvidíte označení v irštině Eire a nikoli Irland, také hlavní město mívá již jen irské označení a nikoli anglicky Dublin atd.
Irové nám mohou být příkladem, jak se zbavovat barbarismů.
Pozdravů je bohatý výběr: nazdar, ahoj, dovi
Již za první republiky zpopularizovali trampové pozdrav ahoj. Avšak za minulého režimu se někomu nahoře nelíbilo, že nemáme společný československý pozdrav. Nazdar bylo české, vzniklo v 19. století, když český lid přispíval na sbírku pro stavbu Národního divadla. Tenkrát dávali všichni vlastenci rádi, i když toho moc neměli. Říkávali, že to dali „na zdar“ celé akce. Slováci v latinizujících Uhrách si zvykli na běžný pozdrav „servus“, tj. služebník. Tak se vyvinula snaha, a veslařský pozdrav ahoj se pomalu vžil. Němci pak při návštěvě ČSR i při poslechu se velice divili, proč se v Československu používá prý německé ahoj. Encyklopedická příručka Der Sprach Brockhaus na str. 10 poučuje, že „ahoj“ je původně zvolání ve významu pozor, např. pozor loď. Zvolání používali lodníci na dolním toku Labe, původně aby nedošlo k srážce, pak se z toho stal pozdrav lodníků, především na Labi. Ahoj se dá jakoby vyzpívat (áááhóóój). Ale náš český pozdrav Nazdar dovedli za druhé světové války krásně vyzpívat i francouzští zajatci v táborech. Radostně zvolali „Nazdáááár“, kdykoli při bombardování zahlédli zásah spojeneckého letectva. Dotazujícím se německým strážcům odpovídali, že tomu stejně nerozumějí, že je to prý česky. „Nix verštéhen, čechiš.“
Výraz „ahoj“ najde každý i v pravopisné příručce Der Grosse Duden - Rechtscheribung, která doporučuje psát to slovo s malým počátečním písmenem. Krátký německý pozdrav rozšířili zpočátku kajakáři po celé ČSR. Stručnost si vždy úspěšně razí cestu. Všichni znají italské Ciao, což je malá obdoba českého nazdar. Němci také rádi zdraví stručně. Mnozí se loučí již vžitým Džis a marně to někteří hledají ve slovnících, jiné ani nezajímá, odkud ten pozdrav je, hlavně že se vžil. Pozdrav pochází z esperanta, je to zkrácenina z Gis la revido, vzniklá obdobně jako české nashle nebo slovenské „dovi“. Má to totiž stejný obsah.
Pozdravů je bohatý výběr. Snad by se nemělo zapomínat, že máme čistě český pozdrav Nazdar, bohužel, mnohé děti jej již ani neznají. Závisí to na tom, kdo je vychovává. Avšak Ahoj není německý pozdrav, původně je doma na východním pobřeží Anglie.
I mezi Němci se našli odvážlivci, kteří se vyhnuli vojančině
Většina Čechů, kteří přišli do styku s nacismem posedlými sudeťáky, by málem nevěřili, že byli také Němci, kteří se rádi vyhnuli vojenské povinnosti za války. I když jsem byl v „Říši“ jako totálně nasazený po tři roky, setkal jsem se s několika případy, které mne nakonec potěšily. Když jsem přišel do „rajchu“, uměl jsem již slušně německy. Čechům bydlícím v jihlavském jazykovém okrsku byla němčina vnucována téměř na každém kroku. Zvládnout místní nářečí při troše dobré vůle a při talentu snadno si osvojit dialekt se ukázalo již v krátké době skutečností.
Měl jsem o tom dokonce i důkaz. Jednou jsem jel ve vlaku, seděl jsem na kraji kupé hned u dveří. V kupé jsme se bavili v místním dialektu, mne brali jako svého. Vtom najednou po chodbě šel nějaký „Čížek“. Navzájem jsme se poznávali podle levných baťovek. Tak kolemjdoucí Čečch, i když mne osobně neznal, pozdravil „Nazdar“. Načež já automaticky také nazdar. V tu ránu celé kupé ztichlo, hrobové ticho bylo až do doby, než jsem vystoupil. Nacisté nás nesnášeli ani v jejich dialektu.
V lágru jsem občas mluvíval s řadou lidí. Musel jsem si jen zapamatovat, jakým jazykem mám na dotyčného promluvit. Mé příjmení se jim dobře vyslovovalo, neslovanské národy netušily, že mé příjmení (Liška) má v několika jazycích původ a také význam. Určitě to nevěděli Němci a lidé západních národností.
Jednoho dne jsem mluvil s jedním Němcem, s kterým jsem občas prohodil pár slov. Ovšem po krátké konverzaci mne Němec překvapil otázkou. „Hörst Lischka, wie machst du das, dass du nicht eingerückt bist?“ (Poslyš Liško, jak to děláš, že jsi dosud nenarukoval?) Došlo mi, že mne Němec má za Němce a vzhledem k mému věku bych podle jeho představ měl být u vojska, pokud v tom něco není... Vyreklamovat se z vojančiny bylo možné jako všude jinde pomocí nějaké protekce, nejčastěji lékařského podvrhu. Řekl jsem si, že z toho může být na pár dní zajímavá konverzace. Spustil jsem, že to přece nemohu jen tak říci. Dotazování se protáhlo na několik dní, mé vytáčky neustále hledaly nové zábrany, pro které to nemohu prozradit. Ovšem když přece jen neznámý Němec najednou zamával většími bankovkami, uznal jsem, že sranda musí stranou a vytáhl jsem připravenou občanku. V r. 1942 jsme na nasazení odjížděli s občankami, až později mívali i Češi německy vyhlížející „Kennkarty“.
Ke konci války jsem přišel na jiný případ, kdy chytrého tatínka napadlo, jak uchránit syna před odvodem k německé armádě. Delší dobu jsem sloužíval v brusírně noční směny s jedním Vídeňákem. Měl svižnou sportovní postavu. Jednou během noční šichty mi najednou řekl německy: „Zdalipak bys řekl, že já jsem byl posledním rakouským přeborníkem ve stolním tenise.“ Já hned na to: „Když jsi tak úspěšný pingpongista, jak to, že tě neodvedli?“ S vítězoslavným úsměvem mi prozradil, že rukovat nemusí, jelikož je příslušníkem protektorátu. Jen to dořekl, hned já na něj česky: „Tak ty troubo, proč se mou nemluvíš česky!“ Kolegáček jen otevřel ústa a bylo jasné, že česky neumí ani blafnout. Tak mi vysvětlil, že jeho tatínek pochází z Moravské Ostravy-Mariánských Hor. Když byl zřízen protektorát, tatínek nelenil a přihlásil pro sebe a synáčka protektorátní příslušnost. Načež jsem začal kolegáčkovi vysvětlovat, že sice v Mariánských Horách žije nejvíc Němců na Ostravsku, ale po okupaci a zřízení protektorátu žádnému Němci nenapadlo a také by nebylo dovoleno, aby se při neznalosti češtiny hlásil za protektorátního státního příslušníka. Všichni jejich příbuzní v Mariánských Horách vesele hajlují a touží získat „železný kříž“ v boji za Adolfa. I když to vše bylo v noci, kolega určitě mírně bledl a snažně mne prosil, abych se o jeho případu nikde nikomu nezmiňoval. Ujistil jsem ho, že i já spoléhám, že on nikde neřekne ani slůvkem, co vše jsem se od něj dověděl.
Ovšem ani to nebyl poslední případ, kdy jsem se dozvěděl, že si někdo důmyslně promyslel, jak se vyhnout vojančině v tak závažné době. Hodně totálně nasazených v „rajchu“ dostávalo z vlasti občas balíček s potravinami. Bohužel oba moji rodiče byli ke konci války v koncentračních táborech a sám jsem se staral posíláním tisícovky měsíčně příbuzné na Moravu, aby občas poslala nějaké potraviny mým rodičům, dohlédla na mladistvou sestru a mně nemusí nic posílat. Vylepšoval jsem si vyživování pomocí cigaret, vyhledával jsem v kanceláři tábora, kdo dostal větší balíček z vlasti a snažil jsem se také těch pár cigaret vyměnit za potraviny nebo „esskartu“ do jídelny. Při vyzvídání v kanceláři tábora jsem se dozvěděl, že jeden dělník si pravidelně nekupuje stravenky. Tak hurá za ním. Sliboval jsem mu, že za právo koupit si jeho stravenky, které nechává propadnout, mu zaplatím. Kdepak, nebyla s ním řeč, dělal pomýleného, hrál si na úchyláka a v táborové kuchyni chodil od talíře k talíři a s chlebem vylizoval zbytky po šťávě. Na pracovišti dělával vzorně. V kanceláři tábora jsem se dozvěděl, že je to prý bezdomovec bez státní příslušnosti, podivín. Jeho život sice nebyl důstojný, ale vyhrál: se svou statnou postavou nemusel rukovat, což jsem mu nezazlíval, jenom to, že nebyl ochoten prodat stravenky ani za jakoukoli úplatu.
Autor: JAROSLAV LIŠKA
[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK | NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK | NÁVRAT NA OBSAH | FORMÁTUJ PRO TISK ] |