BOHUMÍR POSPÍŠIL
Ze sbírky Hulínské kořeny

Havlíčkova ul. č. 402
Ve svém rodném domku dneska už
po tolika létech nikoho nepoznám,
z dítěte jsem dospěl, už jsem muž,
jakýsi chladný vítr stáří zavál k nám.

Ale svoje dětské sny jsem prožil tady
v Hulíně v tom domečku v Žabinku,
ty dětské sny s pohádkovými hrady
a miloval jsem jenom maminku.

Později měl jsem sny i s princeznami,
věděli to všichni Hulíňáci, moji známí,
trochu se mi pro ty moje sny smáli,

tehdy jsme byli děti, kluci malí,
a já jsem si pro princeznu svoji
šel na Vysočinu v hanáckém kroji.

Jedinečnost Hulína
Hulín je jen jeden, jeden jediný,
na jeho lukách prosté kvetou květiny,
nikdo jej nenahradí mi ničím,
jeho obraz si v mysli nikdy neponičím.
Nesu jej jak metál hrdě na prsou,
i když se na tom cizí oči nepasou,
Hulín mi zarostl přímo do vnitřností,
ostatní lidi to tak zjevně nepohostí,
ale ve mně topí, hřeje, rozechvívá
a je pro mne žena chtivá.

Můj ráj
Ten můj ráj je odjakživa zcela prostý,
žádnou exotikou mne už nepohostí,
můj ráj je v Hulíně u Rusavy líné,
co kolem cukrovaru k lesu plyne.

Za ruku mne vede žena věrná,
nestraší nás na obzoru rakev černá,
když jsme kdekoliv my dva spolu,
jsme všude v ráji od rovníku k pólu.

V náručí mám svoji ženu milovanou,
kterou mi už žádné větry neodvanou,
objímám ji něžně, ale pevně v pase,

moje mysl okamžik ten nepropase,
vychutnáme spolu vteřiny z věčnosti,
ať jsou nám navždy jenom k radosti.

Rozbřesk
Konečně svítá po noci bezesné,
když tělo do objetí Morfea neklesne
a neklesne, jen myšlenky se kupí,
hlava prázdná, dutá, mozek tupý,
už nic nevymyslím, ani nenapíšu,
zbytečně k Helence své hledám Ríšu,
ona Ríšu nechce, chce jen mne,
tak ať si tyto city v prstech rozemne
a ať se navrátíme spolu zpátky
domů do Hulína, těmi vrátky.

Zmužnění v Hulíně
První citové své runy tesám do mozkové kůry,
nedostal jsem k tomu pokyn z pekla ani shůry,
to byly ty výbuchy emocí, duhové představy,
které nedozrálého jinocha v muže přetaví.

Ale z té změny jsem se neradoval mnoho,
věděl jsem, že překročíš Rubikon, má noho,
nevinné mládí ve vzpomínkách zůstane.
Zdali to víš, mládí mého neúprosný katane?

Koupaliště v Hulíně
A tak se ptám, kde jsou ty kabinky,
co vroubily naše dětské koupaliště?
Uvidím zas tělíčko milované Sabinky,
až se sem přijdu někdy koupat příště?

A budou tam ještě ty vyvrtané dírky,
co je maskovaly suky, kolíky a sirky,
pro zvědavé oči, co kochaly se krásou
a na tělech mladých krasavic se pasou,

na tělech, co ještě nemyslí na milence,
já však záviděl chloupky Miladě i Lence
a pásl se na panenském těle očima,
tehdy mládí jinak tuto krásu pojímá,

ale už mám obavy, že nic neuvidím,
vždyť z mládí zbyl jen nadýchaný dým,
však krásné vzpomínky mi přece zůstanou
jak prázdninové jasné nebe nad Hanou.

Ženitba
Když jsme se ženili v Hulíně na mezi,
jenom déšť a bouřka lásce zamezí,
žádná střecha tam nebyla ba ani chrám,
neměl jsem pro tě prstýnek, zbytečný krám,
tam nesezdával nás kněz ba ani mnich,
jen prostá slova, však kouzlo bylo v nich,
ptačí koncert se cvrčky nahradil varhany,
my byli jsme čistí, byli jsme bez hany,
měli jsme u sebe vše potřebné k výkonu,
tvůj mladičký obličej nahradil ikonu,
v tom kostele byl jen oltář a žádný kříž.
Takový svatební obřad už nikdy nespatříš.

Na hulínském mostě
Prší. Za kapkou padá kapka
na úrodnou moji Hanou.
Však ani nad velikou láskou
staré jizvy bolet nepřestanou.

Přes známý most nad Rusavou
za ruku vzpomínky a ještě cosi vedu
na druhý břeh již tentokrát.
Na ten vytrvalý déšť to svedu.

A jak tu stojím v podzimu žití,
starý a mockrát zraněný,
roztírám si kapky po tváři,
než se mi v slzy promění.

Mým rodákům 1925
Vy všichni v tomto roce zrozeni,
kteří také milujete hanácké osení
a jste mému srdci blízcí, milení,
kteří dodnes na vavřínech nelení,
chodili jsme po Hané bosky spolu,
pili jenom malinovku, žádnou kolu,
nezraďte Hulín, ať kvete do krásy,
ať kvete dál, po cestě k cíli zpívá si,
vzpomeňte na lány zralých klasů,
jak to bývalo za těch starých časů,
kdy lítali jsme polonazí po rynku.
zírali jak prsa začínají zdobit Olinku
a byli celí pryč z toho zázraku,
hráli jsme kuličky, hledali kamínky do praků,
chmýří na bradě nám už začínalo růst,
s děvčaty jsme měli tehdy ještě půst,
ale už nás ubývá, tak to v životě chodí,
odcházíme pěšky, vlakem nebo lodí,
i já odejdu, kdosi přečte mé básně
a vám všem bude i beze mne krásně.

Medaile
Až život mne ke stáří unaví,
má milá hanácká rovino,
já vrátím se k tobě zas
pro lásku, pro víno.

Na hřbitov zajdu se podívat,
v svatebních přijdu já šatech
a všechny medaile si připíchnu
na těch šatech, právě na těch.

Zde, všichni předkové, ležíte,
celý můj rod, pohleďte na mne!
Zdá se vám, že všechny ty medaile
jsou šálení klamné?

„Není to šálení, není to sen,
však nám už to připadá směšné,
když vlastně celý život vezeš se sem,
na hřbitov, s nálepkou: Spěšné.“

Neskromné přání
O Rusavě dosud žádný básník nezpíval,
vzletnou ódu nenapsal, ani žádný pitaval,
Rusava nelákala básníky ani romanopisce,
až konečně ji mám já na propisce.

Ač víno jiskřivé se v tomto kraji nerodí,
ani zvěř divoká neláká sem nimrody,
přesto je tu ráj, o němž bych chtěl psát
ještě mnoho let, alespoň padesát.




ALOIS REICH
Z přírody
Kukačka kuká: Kuku,
bolí mě hlava ptačí.
Proč všude vidím Duku?
Dopředu se vždy tlačí.

Předpoklad
Chceš být zdatným politikem?
Nezapomeň ani
mistrovsky si režírovat
věrohodné lhaní.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]