Rakouský esejista, literární kritik a publicista Karl-Markus Gaus vydal knihu ze svých cest za národnostními menšinami VYMÍRAJÍCÍ EVROPANÉ roku 2001 ve Vídni. Že se nejednalo o okrajový ediční čin, dosvědčuje řada recenzí renomovaných německojazyčných deníků. O dva roky později vyšel i český překlad Zlaty Kufnerové v nakladatelství Vitalis.
Autor se v pěti cestopisných reportážích vypravil do bosenské metropole Sarajeva hledat stopy po Sefardech, Židech, kteří sem přibyli jako vyhnanci z katolického Španělska po roce 1492, do Slovinska za pozůstatky německých kolonistů, v jihoitalské Kalábrii objevil ostrůvek albánských Arberešů, v Makedonii zbytek Arumunů, romanizovaného původního obyvatelstva Balkánu. Podívejme se blíže na kapitolu věnovanou slovanskému ostrůvku v nejvýchodnější výspě Německa.
Osoby, místa a zajímavosti vybrané na cestě po Horní a Dolní Lužici slouží nepochybně bystrému a zkušenému pozorovateli GauĐovi jako prostředek k zobecňující informaci o životě a dějinách malého národa a k úvahám o současných perspektivách jeho existence.
Není náhodné, že autor začíná reportáž na hřbitově - v Lužici asi nejznámějším - v Ralbicích. Jeho do posledního detailu stejné náhrobky tvořené bílým křížem a lišící se jen jménem zemřelého jsou pro GauĐe symbolem opovrženíhodného komunismu. Spravedlnost, alespoň ta posmrtná, kterou místní lidé se sympatiemi vždy zdůrazňují, zůstala autorovi utajena. Vysvětluje však to, co se běžný návštěvník nedozví, že se na hřbitově "hospodaří" jakýmsi dvojpolním systémem: "25 let se zemřelí ukládají na jednu louku, pak je na řadě druhá, kříže té první se odstraní a hroby srovnají se zemí, půda je připravena přijmout příští generaci - věčnost trvá 25 let." Náhrobky připomínají i to, že každý Lužický Srb používá dvě jména - německé má v pase a potřebuje je pro úřady, lužickosrbské nosí ve všední den a na náhrobku ( pokud je to básník, i na obálce svých knih ). GauĐ pak podrobně a na příkladech osvětluje způsoby odvozování ženských příjmení. V souvislosti s vlastní odlišnou formou jména neprovdaných žen uvádí nedávný případ "vzpoury" jedné svobodné herečky srbského divadla v Budyšíně proti tomuto úzu, kterým se cítila diskriminována. Podporu v konzervativním národu však nezískala.
Dvanáct století byli Lužičtí Srbové otevřeně potlačováni, Karlem Velikým počínaje a nacistickým režimem konče. Proto také vznikly národní pouti do Rožantu, kde si Srbové vzýváním Matky boží vyprošovali pro sebe lepší osud. Pro svůj národ zemřel mučednickou smrtí i mladý katolický kněz Alojs Andricki, popravený roku 1943, jehož blahořečení se připravuje ve Vatikánu. Ke "svým věrným Lužickým Srbům" se obrací jejich mateřštinou i současný papež Jan Pavel II. Náboženský vývoj velmi výrazně, přímo osudově zasáhl do dějin národa. Reformace ho rozdělila a ta část, která se přiklonila k luterství, až na nepatrné výjimky podlehla tvrdé germanizaci organizované samotnou církví. Naopak katolický ostrůvek v Horní Lužici zůstal svému jazyku nejvěrnější. GauĐ zde opomněl připomenout roli katolické církevní správy řízené z Prahy, stejně jako přípravu duchovních v Lužickém semináři.
GauĐ se také pokouší, a to ne příliš šťastně, o pochopení paradoxů, do nichž se s celou východoněmeckou společností dostali i Lužičtí Srbové po pádu NDR, státu, který jako první uzákonil rovnoprávnost malého národa. Přesto si je komunistický režim zcela nezískal. Co mu Srbové neodpustili, byla násilná kolektivizace zemědělství a likvidace desítek vesnic v dolnolužické hnědouhelné pánvi (GauĐ v této souvislosti mluví o dvou vlnách sebevražd!?). Autor dokonce hodnotí éru NDR jako dobu, kdy "bezbožný režim podněcoval pokračování dějin národního utrpení", zatímco nyní "do lužickosrbské země proudí peníze z Nadace pro Lužické Srby" (!). Přesto musí konstatovat, že "dnes mají svá národní práva zajištěna, nejsou vystaveni tlaku germanizace, ale asimilaci, které mohou rychle podlehnout".
Ostře ironické a odmítavé je GauĐovo hodnocení pokusů v letech 1918 a 1945 o připojení Lužice k Československu. Kdyby se tato idea uskutečnila, zdůrazňuje, zakrátko by se srbský jazyk stal jen pouhým nářečím češtiny.
GauĐ se setkal také se známou básnířkou Róžou Domašcynou, která ho přivedla do obce Šunow na návštěvu ke své matce, která zavzpomínala na zážitky ze školy, do níž začala chodit roku 1933. Ve třídě bylo ze 45 dětí čtyřicet Srbů, ale od roku 1937 pod trestem nesměli srbštinu používat ani o přestávkách, jinak platili pokutu deset feniků nebo stokrát psali: Nemám mluvit vendsky. Ačkoli mateřštinou stará paní hovoří celý život, psaná forma jí dodnes dělá potíže.Také jméno obce Šunow vypovídá dobře o jazykovém vývoji, kdy německý název Schönau neodpovídá významu slovanského originálu "šumění lesa", ale snaží se mu přiblížit pouze zvukově.
Nepochybně velmi zajímavá je kapitolka připomínající Lužické Srby, kteří se již před staletími stali evropsky proslulými. Jan Bok byl učencem na dvoře císaře Rudolfa II., Jan Rak si dopisoval s Lutherem, Hadam Šěrach je pod německým jménem Schirach uznáván za zakladatele moderního včelařství.
Celou reportáží prostupuje otázka, co vlastně představuje identitu malého národa. Jsou to folklorní zvyky jako je ptačí svatba, škubání kohouta nebo velikonoční jízdy, jichž se účastní rok od roku více jezdců? Je to jazyk? Jeho blízkost s ostatními západoslovanskými jazyky je jasně zřetelná, ale neschopnost dohody již v minulosti na závazné jednotné podobě spisovného jazyka a rozdělení na horní a dolní lužickou srbštinu ještě více komplikuje boj za přežití. Jazyk je tím klíčem k bytí a nebytí. Velký dojem na autora reportáže udělal básník Kito Lorenc, který dokázal osvobodit jazyk od "svazujícího konzervatismu" a dát mu moderní výrazové prostředky. Básnířka Domašcyna doslova hovoří o "třetím jazyce", který se volně pohybuje mezi němčinou a lužickou srbštinou. To, podle GauĐe, posouvá dvojí identitu Němce a Lužického Srba od pocitu zoufalství, které prožíval ještě asi největší spisovatel 20. století Jurij Brězan, až k tomu, že mladí zde cítí dvojnásobek možností.
Dvaatřicetistránková reportáž je vybavena dvěma černobílými fotografiemi (jedna z nich, ralbický hřbitov, je i na přebalu celé knihy), místní názvy jsou uváděny většinou v obou variantách, německé i lužickosrbské. Je dodržován lužickosrbský pravopis místních i osobních jmen, chybně je uvedeno J. Brežan místo J. Brězan a Rožant místo Róžant.
GauĐova kniha je nesmírně zajímavá jak pro čtenáře, který se dovídá poprvé o menšinách, o nichž nikdy neslyšel, tak pro toho, kdo je s realitou popisovaných míst obeznámen a může svůj pohled konfrontovat. Je to však také kniha smutná, její název a přebal s náhrobními kříži jen zdůrazňují, že autor nad menšinovými hrstkami Evropanů láme hůl. Říká to až příliš jasně: "Intelektuálové tvoří v každé menšině přední a zadní voj. Přední voj těch, kteří se od menšiny jako první odloučí, aby hledali cestu k asimilaci s většinou, zadní voj těch, kteří jako poslední zachovávají věrnost společenství. Tito učitelé, básníci, národopisci a archiváři zapisují gramatiku vymírajících nářečí, zachraňují ságy, píší elegické básně vzdoru a hrdosti a vláčí do národopisných muzeí věci, jež nashromáždily generace jen proto, aby je současníci lhostejně vyhazovali na smetiště."
Autor: Stanislav S. Veselý
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)