Bratislavské nakladatelství PT - Albert Marenčin má šťastnou ruku na vydávání vynikajících memoárů. Po pamětech Mórice Mittelmanna-Dedinského Na chrbte tigra a knize Alaina Robbe-Grilleta V zrkadle spomienok, o nichž jsem tu referoval vloni v létě, vydalo na podzim minulého roku s doslovem Viléma Prečana USMIEVAVÉ SLOVENSKO, autobiografomániu Jána Kaliny (1913-1981). Svou třetí memoárovou knihu (svazky Obzri sa s úsmevom, 1999, a Zavinili to židia a bicyklisti, 2000, jsem zatím ani neviděl) dokončil Kalina v Bratislavě o Vánocích 1974, čtyři roky předtím, než se vystěhoval do Německa a sedm let, než v Mnichově zemřel.
   Jána Kalinu, jehož heslo marně hledáme ve Slovníku slovenských spisovatelů (Praha 1999!), netřeba představovat ani českému čtenáři; jeho pětisetstránkový, velmi bohatě (na dalších 64 stranách) ilustrovaný Svet kabaretu (1966) patří ke knihám, jaké se nepůjčují ani nejbližším přátelům, když nechce člověk přijít o ně oboje. Usmievavé Slovensko má žel jen něco málo přes dvě stě stran, ale vydají za tisíc: psal je autor s mimořádným darem významuplných krátkých spojení, zkušený autor mnoha kabaretů, který ví, že postřeh a vtip, postihující jádro pudla (ať už jde o události, ať osobnosti), je nejlepší, když je lapidárně stručný. Navíc Kalina prostořece nešetří ani sebe, a to mu umožňuje nešetřit nikoho a zároveň vzdát tím platnější hold lidem, jichž si váží a kteří mu pomohli k práci, jakou si vyvolil, ale i dvakrát vyklouznout z transportu na smrt a vlastně až do konce Slovenského štátu (odstavci o osvobození vyprávění končí) pracovat v rozhlase.
   Ladislav Schwarz, který ke jménu Ján Kalina (a k dalším šestnácti pseudonymům) přišel, když chtěl jako Žid i nadále za války pracovat a žít, Prešovan rodem i srdcem, vystudoval v Praze třicátých let práva a fascinován nejprve světem filmu pronikl do něho jako statista, pak asistent režie a brzy i jako kritik, dokonce organizoval jako člen Filmové unie reprezentační filmařský ples v Lucerně. Vzpomíná na to po svém:
   Chlapec stojí na vrchole nezadržiteľnej kariéry. Hľa, kam sa môže člověk dopracovať, keď sa drží prísloví, keď je skromný a vytrvalý, keď usilovne zanedbáva štúdium práv!
   Tímto tónem Kalina suverénně portrétuje veliké množství lidí, které poznal jak doma v Prešově, tak v Praze, kde se samozřejmě přimknul k avantgardní levici a začal psát do jejího tisku, ale pak i v Levoči, kde si odbývá poslední dva roky před válkou vojnu ve škole pro důstojníky v záloze (dotáhne to na absolventa svobodníka, protože nižní hodnost tehdy tam ani nebyla), ale pak i v Bratislavě, kam se uchýlil, když už ho z Prešova poslali do žilinského sběrného tábora Židů.
   Přitom infekcia humorom, ktorá ho už od detských let privádza do tranzu, žene ho ke kabaretnímu parodování, které se do vysílání už za první republiky ne vždy prosadí, ale často si najde cestu k posluchačům i v krutě absurdní farské republice, jež sice hlásala kresťanskú lásku k bližnemu, ale prvá z Hitlerových satelitov uskutočnila transporty smrti, která sympatizovala s fašizujúcim katolickým Beckovým Polskom, ale jako jediný spojenec Nemecka se vrhla na severného suseda a sice stála v spoločnom protiboľševickom bojovom súručenstve s Maďarskom, ale na príkaz nemeckého ochrancu musela strpieť amputáciu štvrtiny vlastného tela...
   Ján Kalina udělal dobře, když se rozhodl i při vzpomínání na usmevavé Slovensko (tím názvem jedné propagační akce tisovského režimu sarkasticky nazval i celou knihu) omezit na osobné reminiscencie... s plnou licenciou subjektivizmu. Jeho velice osobní svědectví pamětníka, který připomíná, kdo všecko vítal stát z milosti Boží a Adolfa Hitlera, kdo napsal na 14/3 1939 sonet, kdo složil Pochod Hlinkovy gardy, a co potom dělal za války i po ní, to je četba, při které se můžeme zároveň divit a smát a při níž nás ovšem také mrazí.
   Temperamentný Hrajnoha z Fričova Jánošíka, vášnivý ochotník, režisér bratislavského rozhlasu Martin Hollý sice oblečie fešácky gardistický mundúr, aby mohol arizovať mlyn v Michalovciach, zato s chuťou si zakonferuje aj v mojich rozhlasových kabaretoch.
   Jánu Kalinovi, znalci evropského kabaretu (a také divadelní Prahy šedesátých let) se v jeho Usmievavém Slovensku podařilo snad jako nikomu podat v působivě ostrém sestřihu historii groteskního státu, o rehabilitaci jehož vedoucích figur se už léta zas leckdo pokouší. Současně však psal sarkasticky i o tom, s čím má zkušenost také český občan. I v Čechách, na Moravě a ve Slezsku přece plně platí, že pekná tradícia búrať pomníky predstaviteľov predošlých režimov sa vžila u nás od roku 1918.
   Tak jako kdysi ve Svetě kabaretu i v Usmievavém Slovensku doplňuje text množství fotografií a reprodukcí dokumentů z autorova archivu, často s pozoruhodnými popisky; je to integrální a hodnotu knihy umocňující součást.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)