V Alabastrovém domě, jak nám mejlovaly oba naše spolehlivé, na sobě a taky na drogách zcela nezávislé zdroje, byl říjen teplejší než to krásné babí (tedy po americku: indiánské) léto loni u nás. Chvílemi tam bylo docela horko, až tak horko, že ani nejdokonalejší klimatizace to nezvládala. Perplexident (P) si už zase nevěděl rady, nejradši by se už na celý barák vykašlal, odcválal do Texasu na svůj ranč a tam jako správný texaský kovboj za předním sklem (jak o sobě rád sám říká) se modlil za svoji zem, to mu jde bezvadně, ale moc to nepomáhá, neboť situace je vážná. A tak svolal všechny tři své věrné, co ještě má: Cosilízu Reitsovnou (CR), aby měl nápovědu, Rumpoldu (R) co pozadí, na němž i on může vyniknout, a Cherného vzadu (Ch), jemuž to nemyslí, takže je na něco dokonalé spolehnutí.
Právě on přišel na poradu ve slavnostní náladě. Je nás už tři sta milionů, bude se slavit, nebo snad ne, znejistěl, když si konečně všiml, že P. se tváří ještě truchlivěji, než má nacvičeno vizážisty jako viditelné znamení té olbřímí starosti o osud světa, který pořád nechce pochopit, jak dobře to s ním myslí.
Že by těch tři sta milionů byl zrovna důvod k radosti, ani bych neřekla, ucedila CR, za chvíli nás bude menšina, copak jste neviděl čísla, koho to tady u nás přibývá?
Zrovna ty máš co mluvit, řekl si v duchu a mrskl po ní vražedným pohledem R., nože, granátu ani rakety po ruce nemaje, ty máš vůbec nejmenší právo říkat my; jsi tady, aby se vidělo, jak jsme už daleko s lidskými právy, ale to ještě neznamená...
Právě, přetrhl mu proud černých myšlenek o příliš úspěšných barevných P., musíme s tím něco dělat. Kdekdo se sem z jihu dere a už mi jakýsi posměváček, drze zneužívající naši bezbřehou svobodu slova, včera volal, že příliv nelegálů je vlastně fajn; že bohatě nahradí ty naše rostoucí ztráty v Iráku a tam všude okolo.
Jako by dvacet nějakých mohlo vynahradit, skočil mu bez ohledu na protokol do řeči Ch., jediného našeho čackého hocha, který v málo obrněných vozidlech a málo pancéřovaných helikoptérách přináší těm lidem tam svobodu a demokracii. Pak si Ch. s opravdu malinkým zpožděním uvědomil, že hodně těch čackých hochů, kteří se domů vracejí v rakvích na důkaz nevděku, který tím světem tam vládne, taky hraje všemi barvami, a proto zkusil narazit jiný soudek. Ještěže máme v té Jugoslávii věrného Tupolánka, který s přehledem vítězí a stále nás bombarduje -
- cože, kdo se opovažuje, naježil se R., jako vždy citlivý na své kompetence, a jako vždy odhodlaný vydat povel k ostré palbě třeba i na spojence -
- nás bombarduje svou, mlel si Ch. stále svou, absolutní oddaností.
Jugoslávie už není, zamrmlala si pod rašící fousek CR, taky naší zásluhou, nahlas však řekla jen: Tedy ten nás vytrhne. Já se plahočím do Číny, budu muset do Jižní Ameriky a kdovíkam ještě, všude se nám to sype, jako by se na nás domluvili, jen co nás už stála ta Gruzie a Ukrajina.
Jaká krajina? nedal se R., to zařídím, a nedal si vysvětlit, že takových krajin, kde by se mělo hned něco zařídit, je najednou jaksi moc.
Hlavně že jsme to v Panamě na celé čáře vyhráli, to referendum se nakonec pořídilo za pakatel, pořád se pokoušel najít něco sakra pozitivního Ch.
K věci, zavelel P., tak co s těmi nelegály, co se nám pasírujou na naši zahrádku? Mám nápad, pravil a přímo přitom povyrostl. Postavíme tam plot. Děsně sofistikovaný a nebezpečný plot. Kdo se dotkne, bude synem smrti.
Nevím, nevím, povzdechla si prudce vzdělaná CR, mám strach, že se pořád ještě dost nezapomnělo, jak jsme brojili proti té zdi v Evropě, a jak jsme se radovali, když padla, jaké to bylo vítězství lidských práv, aby si každý mohl jít, kam ho srdce táhne.
Kdo se nejvíc radoval?, zasyčel Ch., ten jazzující panák, který tam šaškoval, páč neviděl dál než na špičku nosu nebo toho, co strkal do huby personálu, ne my, my ne, i když se to nedalo říct nahlas. S těma lidskýma právama jsme se sice vycajchnovali, ale taky jsme si jima zavařili. Máme je teď pořád na talíři.
Dost, rozhodl P., plot není zeď, a kdyby si někdo myslel, že zas moc veliký v tom rozdíl není, už kdosi moudrý řekl, že není Němec jako Němec a plot jako plot.
Kdybys věděl, kdo to řekl, zasmušila se CR., ale potom si řekla, že na tom zas až tak nezáleží.
A tak plot bude. Ve jménu svobody a lidských práv.
Autor: N. S.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)