Bele sme šteři. Spojovala nas né jenom vojna, ale hlavně záliba a hrdost na společné osud trvaliho bévani, Ječmínkovo královstvi, jak sme s drobnó nadsázkó řikale rodnó Hanó. A to všecko sme stvrzovale tvrdohlavym dialektem, kterym sme meze sebó mlovile. Ten sme vodmitale nahradit nedokonaló spisovnó češtěnó, protože pro nas bel personifikacó společné tóhe po domově. Vzpominka na šeroky hanácky rovine se rovnala tóze námořnika po modréch mořskéch dálkách. Stmelovale nas take naše mina. Venca Fósek, Jožka Kalósek a Franta Mosilu. A pak oš jenom já, kteriho všeci znaji.
   Slóžele sme na vojně v Mikolově. Ve městě, kde je tolik vinařskech sklipku, jak na Hané cokrovaru.
   Náš velitel měl za kamarádko takovó dobró, staró pani, pětasedmdesátnico, za kteró nas čas od času posilal pomáhat do sklipka. Za to měl pak vina, kolek se mo zachtělo. S jeho pitim sme mo pomáhat nemuhle. K temo nas nezval.
   Ani nebelo potřeba. Žádné z nas v té době nepil vubec nic. Ten deň belo nesnesitelny horko a ve sklepě, kde sme čestile sode, belo příjemně chladno. Nabidle nám vodo smichano s vinem, řikale temo Napole. Pile sme to dovopravde spiš jak vodo. A dopadlo to, jak jinač, spiš tragicke, než špatně. Zpivale sme si tradiční hymno "Na té naši Hané, máme bochte slany". A protože se vino, ani to s vodó, k bochtám moc nehodi, vopile sme se. Moc sme se vopile.
   Franta Mosilu nas furt pobizel do práce. Chtěl bet brzo doma, protože večir měl rande s nejakó Mikolovnó. Řikale sme ji tak proto, že nám pořád nechtěl řict její mino. Asi se mo nezdálo, nemělo ten správné Hanácké šmrnc, jak te naše. Meslel si, že bodeme rechléš pracovat, kdeš nám bode nalivat teho Napole. A to bela ta katastrofa.
   Ta pani, které sme pomáhale a které sme řikale teta, e když naše teta nebela, ale o nas se take tetám řiká tetino, tak nám to ani moc nepřešlo. Tak ta pani nas mosela ve svym věko, jednyho po drohym, každyho zvlášť, vodvážet na dvókoláko. Až ke kasárenské bráně. Dozorčiho měl ten népřisňéši a némiň přístupné oficír, jakýho kde teto kasárna hostile. A me sme bele v to chvilo tak posedli svó pravdó, která je přece skovaná ve vině, že sme se s něm dokonce dohadovale. Nebele sme ani schopni prokázat, že máme povoleni k vopoštěni kasárenskyho prostoro, protože náš velitel nas vevedl ven osobně a bez papiru.
   Zavřele nas. V době, kde náš velitel bel na nekolekadenní složební cestě. Jeho svědectví belo mimo náš dosah a na cely tře dně. Nikde před tem se latrine tak neleskle. Dokázale sme je pře zpřisněnym režimu, které nám dozorčí pluko v oražené ješitnosti odělel, tak vepocovat, že ani sode sklipko vod tetine jim nemuhle konkurovat. Decke nas všeci nazyvale Hanáci, vod té dobe nám šak až do konce vojne neřikale jináč, než hajzláci. Seděle sme spolo a shodle sme se, že néhorši bela prvni noc. Ta kocovina, to střizlevěni, ten deficit paměti. Vubec sme nevěděle, proč sme v base. Pomáhat sme tetině chodile dál, protože náš velitel potřeboval vino e potom. Jenom napit nám oš nesměla dat nic jinyho, než vodo. Nesměla a ani nemosela. Sténě sme vo to ož nestále. Bela to naše prvni zkošenost s vinem. Dlóho se ho ani jeden z nas netkl. Dneska so rád, že člověk má nadáni zapominat. Vino patři k temo nélepšimo, co zdobi ledskó e hanáckó kulturo a člověka vubec. Nevadi ani, že sme Hanáci - hajzláci. Šak náš farář e starosta nepijó jenom v putice, pije e v kostele, kde vino je svaty. Jenom kdež chotná a je to pro zdravi a je ho dosť. I na Hané. Vo to ož se postaráme.
   Tak... "na té naši Hané" která je take na Moravě... si dáme třeba e vino plany...






Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)