V programu Dejvického divadla k uváděné hře britského dramatika a filmového scenáristy Patricka Marbera DEALERS CHOICE je citován tento jeho názor: „Mě zajímá právě ten druh divadla a filmu, který je o skutečném životě. Myslím si, že jsem dost konvenční autor, nesnažím se šokovat, ale psát pravdivě, jak jen to jde. Takže se necítím od života nijak odtržený. Dokonce se mi zdá, že jsem jako spisovatel víc jeho součástí. Svět psaní, filmu a divadla a tak zvaný reálný svět vůbec nevidím jako dva odcizené světy.“ Tyto myšlenky v našem prostředí můžeme vnímat jako velice pozoruhodné, vždyť drtivá převaha domácí dramatické tvorby (zahrnující i televizi a film) uváděnými vlastnostmi právě neoplývá, její ideologicky idealizovaný či pokroucený svět se tomu reálnému moc nepodobá, a to jak v obrazech ze současnosti, tak – a to ještě více – v obrazech z minulosti. Dichotomie domácí a zahraniční dramatické tvorby ve vztahu k tomuto klíčovému aspektu je zřetelná už řadu let, dochází i k takovému paradoxu, že chce-li se český divák dozvědět něco pravdivého o sobě, hledá to u cizích autorů.
Překladatelka Dana Hábová dala hře podtitul Kdo rozdává, rozhodne, což odpovídá originálnímu názvu, a zároveň souvisí s pravidly pokeru; jde o hru, ve které hráč, jenž je na řadě, sám rozhodne, jaká varianta pokeru se bude hrát. A to je motiv zcela zásadní i pro samu Marberovu tragikomedii, zavádějící nás do průměrné londýnské restaurace, která má jen mužské osazenstvo – jejím majitelem je Stephen (kterého hraje David Novotný), kuchařem je Sweeney (hostující Hynek Čermák) a číšníci Frankie (Martin Myšička) a Mugsy (Václav Neužil). Pravidelným vybočením ze stereotypů všednosti jsou pro ně partie pokeru každou neděli po zavírací hodině, kterých se účastní rovněž nevydařený majitelův syn Carl (Jaroslav Plesl). Se všemi se seznamujeme v první půli představení, kdy se prostřednictvím jejich konverzace do značné míry otevírají jejich charaktery, kdy se u každého postupně odhaluje životní zázemí, sny a nenaplněné touhy. Čistě chlapská konverzace je přirozeně hodně prošpikována lascívnostmi a vulgaritami, které však velmi přirozeně zapadají do celku, mají výraznou charakterizační úlohu. A výkony všech herců jsou úctyhodné, za všechny jmenujme třeba Václava Neužila, který svého Mugsyho doslova žije, vytváří z něj naprosto věrohodnou, bohatě odstíněnou postavu, plynule přecházející z poloh fanfarónství a slovního siláctví do poloh bezbranné citovosti. A přitom je stále zřetelné sociální zakotvení všech těchto hrdinů; vnímáme, že pro nikoho z nich není život snadný a že i pokerová partie je pro ně něčím, co jim při troše štěstí může pomoci naplnit odvážné sny.
Na tom má zásluhu i režie hostujícího Jiřího Pokorného (právě v tomto divadle se roku 1993 představil svým absolventským představením Valašská čtverylka), který v rozhlasovém rozhovoru připustil, že sociální motivaci (frustraci) postav cítí podobně jako britský dramatik. A sbližuje ho s ním i téma osamělosti, vždyť i všichni hrdinové hry jsou osamělí, jsou tu – říká – „muži bez žen, bez maminek, bez milenek. Je to uzavřený svět, je to smečka, ale mužů“.
Herecké výkony vygradují ve druhém jednání, kdy pětici mužů doplní tajemný host restaurace Ash, ve skutečnosti pokerový profesionál (v podání Ivana Trojana). Jeho potřebu, ba nutnost ostatní obehrát motivuje boj o holý život, závislý na splacení vysoké dlužné částky, a i ostatní pokeroví hráči si plánují, jak s případnou výhrou naloží; pohnutky jsou od těch banálních po hodně vážné až zásadní. Na jevišti tak probíhá divoká pokerová partie, která zcela a bez skrupulí obnaží niterný svět postav, to prázdné i opravdové, s čím a pro co žijí. Je to opravdový herecký koncert, ale i pravdivý vhled pod líbivou slupku drsné reality soudobého světa.
Autor: VLADIMÍR KOLÁR
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)