Sbalíte-li si svých pár švestek či cokoliv dobrého, můžete dojít daleko. Dokonce až k branám nebe všech labužníků, stačí být vytrvalí. U tepané mříže postává i chvílemi stepuje svatý Petr, mastnou pusu si utírá tajně do rukávů svého zlatem vyšívaného pláště, nedočkavce poctivě a důkladně prověřuje. Hned tak kdekoho ale do vysněného ráje nepustí. Vždyť, jak tvrdí nejvyšší klíčník a ukazováček hrozivě pozvedává vzhůru, obžerství je jeden z největších smrtelných hříchů.
   Do Labužníkova nebe vede cesta klikatící se kolem Trimalchionovy vily, kde se pořádají hostiny předlouho do noci, nelze ani opomenout lukulské hody, středověké hradní slavnosti či švédské stoly, kde si každý může nabrat, co oči i hrdlo ráčí.
   Pamatujete na pohádku o Honzovi, co si to namířil rovnou do Lenoráje? Dodnes vidím a chřípí se mi chvěje, jak stromy lívanečníky voní vanilkou a skořicí, ze studánky vytéká pivo hořké a řízné jako křen, zpod kamenů se plazí jelítka a jitrnice vypasenější než vodní užovky. Nebezpečí hrozí jen od letících pečených holubů, nejčastěji se strefují, však víte kam…
   Přál bych si, aby se v Labužníkově nebi podávali na královských podnosech nejkřupavější suché placky pečené přímo na plotně našich babiček, pokryté domácími jablečnými povidly, hustě sypané sněhobílým tvarohem. Nepohrdl bych ani žahourem z právě nasbíraných borůvek. A což teprve mlaďoučká holoubata plněná kouřící nádivkou se špetkou sotva klíčících kopřiv? Už vám také cuká v koutcích úst?
   Největší pochoutku jsem si dopřával na plachetnici u břehů bývalé Jugoslávie. Zkazily se nám zásoby masa zavařeného ve sklenicích, takže jednoho dne na osm dychtivých krků zbyly dvě připálené moučné placky, langoše od Vitany. I česneková pasta na potření scházela. Možná se okolo právě potloukal nejlepší hladový kuchař. Ale gurmánské eldorádo to bylo velkolepé, ještě dnes mi při vzpomínce na mořské hodování stékají sliny po bradě.
   Nemohu ani zapomenout na splouvání Vltavy. Druhý den už jsme ruce od veslování téměř necítili, před bouří jsme se schovali do kempu u Cholínského mostu, kde místní plavce pronásledoval bílý krvelačný sumec albín, jak psali celostátní noviny, ale nejvíce nás sužoval bodavý hlad. Objevili jsme v batohu poslední dva špekáčky; měly již zelenkavou barvu, narostly jim nožičky, běhaly sem a tam, ale kručení žaludku zvítězilo nad všemi zdravotními zákazy. Svrchovaně se naplnilo rčení, že jí-li se cokoliv s chutí, nemůže být člověku špatně. Tak jsme krmi na hranici života a smrti zalili pivem a zajedli skývou ztvrdlého chleba - a přežili jsme jednu z největších laskomin bez úhony.
   Do Labužníkova nebe se ale nemůže vloudit kdokoliv. To by všechny lahůdkářské výrobny musely jet nejméně na dvojnásobný výkon, pekařství s těmi nejchutnějšími kobližkami by nabírala brigádníky všemi deseti. A což teprve cukrárny? Pardon, cukrárny ne, ale všechny slastičárny světa by praskaly ve všech.
   Bože, už mě zase honí mlsná!



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)