Roland Barthes vešel do českého literárního kontextu už v roce 1967, kdy v nakladatelství Čs. spisovatel vyšel překlad jeho knihy Nulový stupeň psaní, doprovázený Základy sémiologie. Obě tyto stati obsahuje i v roce 1997 v nakladatelství Dauphin vydaná kniha Kritika a pravda. V roce 2002 vyšel ve výboru z prací francouzského strukturalismu Znak, struktura, vyprávění Barthesův Úvod do strukturální analýzy vyprávění, vyšla u nás i Barthesova Světlá komora a Inaugurační přednáška na Collége de France. MYTOLOGIE Roland Barches otiskoval po několik let v časopise Les lettres nouvelles a jako knihu je vydal v roce 1957. Český výbor z nich pořídil Petr A. Bílek, přeložil je Josef Fulka a vydalo nakladatelství Dokořán v Praze. Na vydání čeká ještě řada významných Barthesových textů.
Roland Barthes se narodil v roce 1915, otec, námořní důstojník, padl v první světové válce. Těsně před přijímacími zkouškami na École Normal onemocněl plicní tuberkulózou a strávil rok léčením na horách. Na Sorbonně založil divadelní scénu (zájem o divadlo ho už nikdy neopustil), sám hrál v Aischylových Peršanech. V roce 1941 se mu tuberkulóza do plic vrátila a strávil šest let v sanatoriích. Tam došlo k jeho setkání s marxismem, s kterým se už nerozešel. Od roku 1947 pobýval pracovně v Rumunsku a v Egyptě, po návratu do vlasti, v roce 1950, se stal šéfem oddělení pro kulturní styky s cizinou na ministerstvu zahraničí. V roce 1965 objevil Brechta, věnoval mu řadu článků v levicových časopisech, stal se jednou z interpretačních jistot jeho postoje k divadlu. Pro čtenáře a kritiku objevil Robbe -Grilleta. V knize Roland Barthes o sobě napsal: »I během svého strukturalistického období (…) spojoval svou intelektuální činnost se slastí: jeho texty, nesené právě touto slastí psaní, se stále více stávají hrou nečekaných objevů a kontradikcí.« (Tak třeba v knize Michelet odhalil, aniž by znal Micheletovy intimní deníky, pod jeho moralistní tématikou »trauma krve«.) Roland Barthes nezahynul, jak uvádí doslov k Mytologiím, v roce 1980 při automobilové nehodě, ale nedlouho po ní. Byl homosexuál, a jak přiznává ve svých intimních zápiscích, přicházející stáří od něj vzdalovalo tu druhou slast, pro něho zjevně stejně důležitou a slastí první nenahraditelnou. Podle svědectví přátel využil zranění, které nebylo zdaleka smrtelné, ale nabídlo mu možnost odchodu ze světa, z něhož odešla slast.
»Kritik je spisovatel, ale spisovatel, který se spisovatelem dosud nestal, něco jako spisovatel, který by chtěl, aby se více než tomu, co píše, věřilo jeho rozhodnutí napsat to. Na rozdíl od spisovatele se však pod toho své přání nemůže podepsat a zůstává odsouzen k omylu – k pravdě,« definoval se Barthes v předmluvě ke svým Kritickým esejům. V jeho počátcích kritika je uložen strukturalismus, který v poválečně Francii ovládl nejen lingvistiku, ale málem se stal převládající filosofií: »Nemluví se už o vědomí nebo o subjektu, ale o pravidlech, kódech a systémech: nejsou už existencialisté, ale jen a jen strukturalisté«, vyslovil se k tehdejší situaci na počátku šedesátých let časopis L´Arc. A Claude Lévi-Strauss ve své Strukturální antropologii shrnuje situaci do zdánlivého paradoxu: »Termín společenská struktura buď smysl nemá, nebo jestliže smysl má, pak už i tento smysl má svou vlastní strukturu.« Vznik strukturalismu znamenal i vznik sémiotiky: Ferdinande de Saussure naznačil možnost její existence: měla by se zabývat »životem znaků v rámci života společnosti« a lingvistika by měla být jednou z jejích částí.
Roland Barthes nazval jednu ze svých mnoha knih Sémiotické dobrodružství a těmito slovy vystihl podstatu i proměny svého vztahu k ní; ve stejné míře, v jaké k ní přilnul, se od ní vzdaloval a pluralitou svého myšlení se dokonce postavil proti ní. Oproti tezi Saussurově, že lingvistika je částí obecné vědy o znacích, zastával stanovisko opačné, a sice, že sémiotika je částí lingvistiky. Barthesovy texty se snaží nebýt systematickým, na jasné vymezené teorii založeným výkladem, chtějí budit dojem vyprávění o tom, co právě píše (»text, který je možné napsat, to jsme my, když píšeme a to ještě než nekončící hra světa /svět jako hra/ je tento text proťat, zadržen, plastifikován některým z jasně vymezených systémů (Ideologií, Žánrem, Kritikou), pokrývajícím a ukrývajícím pluralitu přístupů, otevřenost sítí, nekonečnost promluv«, píše Barthes v úvodu ke knize S/Z).
Už v šedesátých letech hledal nové možné podoby sémiotiky, jejíž první náznaky nacházel už v Saussurově váhání nad arbitrérností znaku. Saussurův koncept analogie je podle něho výrazem obav z anarchie, která trvale ohrožuje jazyk a vyvolává »úzkost ze ztráty označovaného a děsivého návratu samotného označujícího«. Saussurovu tezi koriguje i v Systému módy: »V jazyku je ekvivalence označujícího a označovaného (relativně) nemotivovaná, není však arbitrérní; jakmile je jednou tato ekvivalence dána, nikdo, chce-li systém jazyka plně využívat, se jí nemůže vyhnout, a v tomto smyslu korigujeme Saussura a tvrdíme, že lingvistický znak arbitrérní není: obecně platný zákon důsledně omezuje moc uživatelů systému: jejich svoboda není invenční, ale kombinatorní.«
Systém módy se zabývá dámským ošacením v podobě vytvářené módními časopisy, tedy jazykem. Barthes ji začal psát v roce 1957, kdy sémiotika byla ještě obecně chápána jako část lingvistiky, a dopsal ji v roce 1963, kdy začala převládat teze opačná. Názvy jednotlivých kapitol: Psané ošacení, Mezi věcmi a slovy, Ošacení bez konce, Suport a varianta, Fúze a extenze, Inventář žánrů atp. vymezují rozsah textu, která je jak »seznamem« znaků zakládajících ideologii módy, tak deskripcí mýtické a zároveň infantilní situace, v níž se žena v západní civilizaci nachází.
Významným textem je S/Z, záznam Barthesových seminářů na École pratique z let 1968–1969, věnovaný analýze Balzakovy novely Sarrasine. Odmítá v něm školský strukturalismus, vycházející z předpokladů, že narativní text nutně vytváří soběstačný, v sobě uzavřený celek, pojmenovává pluralitu jeho komponentů a hledá kódy, které jím procházejí: akce, pravdy, nepravdy, vědecká poznání, symboly a postavy. »Interpretovat text neznamená udělit mu jeden jediný smysl (více či méně opodstatněný, více či méně svobodně zvolený), ale naopak zjistit, jakou pluralitou je vytvářen«, píše Barthes v úvodu ke knize. Čtenář v takto vymezeném postavení přestává být konzumentem a stává se producentem toho, co čte.
Originálně koncipovaným textem jsou Fragmenty milostného diskursu z roku 1977: »Nemají se snad věci tak, že subjekt si hledá své místo buď v úrovni věty – kde je nenajde – nebo přijme místo falešné, které mu vnutil jazyk? Ve verbální figuře je uloženo cosi z verbální halucinace (Freud, Lacan): nedořečená věta se často omezuje pouze na část syntaktickou (I když jsi…, Kdybys třeba někdy…) a v každé verbální figuře tak vzniká turbulence: i ta nejněžnější má v sobě záchvěvy napětí.« Tyto »verbální figury« Barthes čerpá z textů Goetha, Balzaka, Diderota, Prousta, Nietzscheho, Heina, Lacana a dalších. Kratičké kapitoly (»V milostném poklidu tvé náruče«, »Nechci nic než pochopit«, »Blažené dny« atd.) jsou jakousi geografií milostných situací a vět, které je zaznamenávají. Svou knihu Barthes opravňuje k existenci slovy: »Nezbytnost této knihy spočívá v následující úvaze: Milostný diskurs se dnes ocitl v naprostém osamění. Je možná pronášen tisíci osob (kdo by je mohl spočítat?), žádná z nich se jej však nezastane, je nadobro opuštěn diskursy, s nimiž sousedí, neberou jej na vědomí, vysmívají se mu, je odříznut nejen od moci, ale i od jejích mechanismů (vědy, umění, znalostí). Je-li nějaký diskurs takto sebou samým zahnán do končin neaktuálna, vypuzen ze všech forem společenství, nezbude mu než stát se místem, a nezáleží na tom, nakolik nepatrným, afirmace. A tato afirmace je vlastně tématem této knihy.«
Mytologie Barthes publikovat v časopisech Les lettres nouvelles ke konci padesátých let (napsal jich čtyřiapadesát, české vydání, stejně jako řada jiných, přináší jejich výběr) a je na nich znát jejich novinářské určení. Teprve se stati Mýtus dnes provedl analýzu a definoval společenskou roli mýtu (»statisticky stojí mýtus na straně pravice«), kterou Petr A. Bílek v doslovu označil za »politicky angažovanou rétoriku« a vyslovil domněnku, že nynější čtenář je bude »asi« vnímat jako »poněkud kuriózní odér dávných časů«. Barthesovy texty totiž prý »zastaraly svou politickou angažovaností«. Barches postřehl, že »buržoazie se definuje jako společenská třída, která nechce být jmenována«. Výrazy »buržoa«, »maloburžoa«, kapitalismus«, »proletariát« (v poznámce dodává: »Buržoazie nepoužívá slova proletariát, které má punc mýtu levicového, a použije je jen tehdy, je-li v jejím zájmu vyvolat představu proletariátu svedeného na scestí komunistickou stranou«) – jsou to pro ni místa neustávající ztráty krve.« V situaci, kdy se buržoazie zmocní moci nad veřejným diskursem, který se dnes z literatury téměř kompletně přemístil do sdělovacích prostředků (k nimž často patří i text, který má podobu knihy), vyřazuje všechno, co by mohlo připomínat alternativu, která tu už jednou byla, mohla by tu však být znova. Namátkou: nejenže neexistuje proletář, ale ani dělník, neexistuje chudoba, místo ní tu je sociální vyloučenost. Atd. »Buržoazní normy, praktikované v celonárodním měřítku, jsou vnímány jako evidentní zákony přirozeného řádu, čím více buržoazní třída šíří své představy, tím více se tyto představy naturalizují. Buržoazní výtvor se vstřebává do nerozlišeného univerza, jehož jediným obyvatelem je Homus Aeternus, tj. ani proletář, ani buržoa.« Jestliže se Petr A. Bílek spolu s hypotetickým čtenářem domnívá, že Barthesova interpretace mýtu je »politicky zastaralá rétorika«, pak spolu s tímto čtenářem podléhá mýtu identifikace kapitalismu s demokracií, prezentované jako jediná možná podoba budoucnosti, a podlehnout znamená neochotu (nebo neschopnost) interpretovat jej. Tento mýtus kapitalismu je ostatně, jak dokládá už jen počet let, která uplynula od doby, kdy Barthes své eseje psal, »zastaralejší«, než by se zdála dokládat jeho současná agresivní mocenská podoba ve státě, v němž žijeme.
Barthesova analýza ikonizace vína a mléka či bifteku a hranolků podle Bílka nabádá k analýze ikonizace piva a svíčkové u nás a dnes. Proč ne, Barthes svým textem však nabádá k analýze mýtů mnohem nebezpečnějších: mýtů růstu, který je růstem, jen pokud roste, mýtu finančních a »dluhových krizí«, mýtu peněz, do něhož se přemístil kapitalismus se vším všudy, co k němu patří. I s »finanční gramotností«, která má jeho analýzu znesnadnit.
Autor: ZDENĚK FRÝBORT
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)