Nejen Rusko, ale veškerý světový umělecký, vůbec vzdělaný svět je v šoku z událostí, které probíhají od 17. ledna t.r. v Moskvě. Začalo to dramaticky jako každé promítání Ejzenštejnova filmu Ivan Hrozný. Umělecký ředitel baletu Sergej Filin přijel v noci domů a maskovaný muž mu postříkal tvář kyselinou sírovou. Jeho tvář a oči byly těžce popáleny. Léčí se v německé nemocnici. Existence různých projevů závisti a podrazů není ve sféře divadel, filmu a televize ničím neznámým, získat o tom informace je možné i v Praze. Nové je nejen kruté zničení umělecké dráhy známé osobnosti, ale též množství a závažnost skutečností, které začaly být sdělovány domácí i mezinárodní veřejnosti. Navíc někteří z těch, kdo začali otevřeně hovořit, v čele s ředitelem divadla, předávali své poznatky tak vlivným tiskovinám, jako je New York Times a IH Tribune, kde vyšel velký článek »Hluboké nenávisti v Bolšoj«. The Economist překvapil čtenáře celostránkovým komentářem »Of businessman and ballerinas«, kde se překvapivě konstatuje, že podobné události se odehrávají všude na světě a nejen ve sféře kultury.
Rusové jsou hrdí na své vítězství ve Velké vlastenecké válce a na prvního člověka ve vesmíru. Když přijde řeč na kulturu, málokdo může zpochybnit oprávněnou pýchu na Puškina, Dostojevského nebo ruskou baletní školu. To jsou absolutně nesporné pojmy stejně jako moskevské Velké divadlo. Stojí od roku 1825, v roce 1853 ho zničil požár, při rekonstrukci se nešetřilo. V letech 2005 až 2011 došlo k celkové modernizaci. Při novém zahájení provozu promluvil sám prezident Dmitrij Medveděv: »Víte, naše země je samozřejmě velmi velká, ale počet symbolů, národních pokladů, toho, co se nazývá národní značka, je velmi omezený. A Velké divadlo je právě jednou z našich největších národních značek.«
To, co se děje v tomto divadle a kolem něj, svědčí o tom, že Kreml, kde nyní sedí Putin, bude muset zasáhnout a také změnit metody, kterými dosud zasahoval. Medveděvovi se podařilo vystihnout roli Bolšoj těatru, jenž proslavil SSSR po celém světě a po zániku SSSR je jeho dědicem především Rusko. Značka, která je unikátní a nelze ji zkopírovat, je fenoménem nejen kulturním, ale také politickým.
Lenin si při přípravě NEPu uvědomil, že Velké divadlo musí sehrát novou velkou roli v dalším vývoji země. Proto právě zde se v prosinci 1922 uskutečnila konference delegátů sjezdu Ruska, Ukrajiny, Běloruska a Zakavkazska, na které byla podepsána smlouva o vzniku Sovětského svazu. V roce 1924 oznámil z jeviště Velkého divadla předseda prezídia Nejvyššího sovětu SSSR Michail Kalinin zvěst o úmrtí Lenina. Ve Velkém divadle byla v prosinci 1936 na VIII. všesvazovém sjezdu sovětů schválena nová stalinská ústava »vítězného socialismu«, jež vyvolala obdiv mj. i Karla Čapka, nemluvě o mnoha intelektuálech na celém Západě. Byla to Potěmkinova vesnice, protože právě začínal Velký teror. Jeho existenci nyní již nepopírají ani mnozí zarytí stalinisté. Většina členů prezidia sjezdu skončila brzy na popravišti. Stalin oznámil ukončení éry tohoto teroru na sjezdu VKSb v roce 1939 a v divadle oslavil své 60. narozeniny. Toto divadlo miloval a málem se mu stalo osudným. V roce 1944 tam byl přítomen u příležitosti vzpomínky na úmrtí Lenina a jen náhodou unikl atentátu, který měl zničit celou budovu. Akci měl provést Hitlerův agent Pjotr Šilo, vydávající se za majora kontrarozvědky Smerš. Byl včas odhalen. Shodou okolností v témže roce byl zmařen atentát na samotného Hitlera. V roce 1949 se v divadle konaly velkolepé oslavy 70. narozenin Stalina, kde pochopitelně nemohli chybět ani Gottwald a Mao Ce-tung. V roce 1961 byl z iniciativy Chruščova v samém srdci Kremlu otevřen Sjezdový palác. Velké divadlo dočasně přestalo být středobodem slavnostních zasedání KSSS. Andropov začal tuto praxi měnit a na Velkém divadle se znovu objevily obří portréty Marxe, Engelse a Lenina, přímo na jeho klasickém průčelí. Měl to být projev návratu k leninským kořenům, kterého se aktivně chopil Gorbačov na doporučení své manželky. Když se v prosinci 1991 Sovětský svaz zhroutil, byla KSSS již v troskách. Avšak na jaře 1990 ještě Kreml dokázal zorganizovat ve Velkém divadle vzpomínku na 120. výročí narození Lenina a na ukončení 2. světové války. To už byla labutí píseň, konec politických projevů ve Velkém divadle. Ovšem dočasný, jak o tom svědčí výše zmíněné vystoupení Medveděva. Stále se projevuje genius loci. Těsné sousedství s Kremlem, se Státní dumou, Lubjanka je též poblíž, ale již není tím symbolem, kterým byla v minulosti. List Kommersant uveřejnil článek Jekatěriny Istomonové: »Velké divadlo se nachází naproti Kremlu, a proto svou kulturní politiku buduje v těsné vazbě s kulturní politikou státu.« Když se v roce 2011 připravovalo znovuotevření, divadlo znovu začalo brát kurs na obnovení tzv. velkého stylu. To se odrazilo i na programové politice. Experimentální baletní představení byla vytěsněna tradičními a monumentálními balety, jež slouží Rusku jako velkolepá kulturní vizitka.
Jedním z klíčových problémů tohoto uměleckého svatostánku se stal boj o kontrolu nad finančními zdroji, jež Velké divadlo dostává. Jde o miliardy rublů po státní linii, další jsou z prodeje lístků, které jsou předmětem nejrůznějších machinací, a ze sponzorských darů. Tyto nelegální operace po řadu let odhaloval charismatický první tanečník Nikolaj Tsiskaridze, miláček žen i mužů, a to i v televizi. Byl to on, kdo sdělil veřejnosti, že umělecký ředitel baletu Sergej Filin měl prsty v tom, že se na internetu v roce 2011 objevily erotické fotografie talentovaného umělce Gennadyho Janina, který musel divadlo opustit.
Obnovu historické scény doprovázel jeden finanční skandál za druhým. Cena rekonstrukce se za šest let zvýšila šestnáctinásobně na oficiálních 35 miliard rublů. Firma Kurortprojekt si nechala třikrát proplatit přípravu dokumentace a místo původních 100 milionů dostala 1,5 miliardy. Světovým médiím sdělila bývalá primabalerína Anastazia Voločkovová: »Korupce má v tomto divadle nejrůznější podobu. Nedovedete si představit, kolik peněz se propralo díky představením, která se ale nikdy nedostala do repertoáru. To byly obrovské sumy, jež byly určeny jen na přípravu, zkoušky. Dnes mají hlavní slovo peníze a lidé, kteří je mají. Díky nim ovlivňují dění v divadle. Dnes tam může přijít kdokoliv s velkou kupou peněz, dát ji řediteli a říct, která baletka bude tančit a která ne. Bohužel tak do divadla přicházejí umělci, kteří neoplývají velkým talentem. Dřív rozhodoval talent.«
Její výroky pro americké i jiné západní novináře doplnil přesvědčivě zmíněný Tsiskaridze, kterého ředitel podezírá, že ho chce vystrnadit z ředitelského postu, protože mu bude 40 let a s tančením to půjde dolů. Ředitel divadla ve svých interview popírá jeho obvinění, ale přiznává, že do chodu divadla se pletou manželky oligarchů a že sám Kreml se poněkud nevhodně míchá do jeho chodu. Plno pravd i polopravd se objevuje v časopise SNOB, kde jeho šéfredaktor Nikolaj Uskov dosud řadu skandálů kryl. Týkaly se i bývalého starosty Moskvy Jurije Lužkova, což mu nakonec zlomilo vaz.
Případy napadení umělce byly i dříve, ale ne s použitím kyseliny sírové. Co s tím udělá Putin? Nemůže dost dobře nebrat na vědomí, když se mladé baletky přiznávají, že jsou nabízeny oligarchům, i jiným vlivným lidem, na soukromé akce. Podle nich vedení divadla organizovalo s různými podnikateli společenské podniky, na které si pronajímali prestižní hotely i jiná zařízení v Londýně, Paříži, Berlíně, v New Yorku a Praze. Pochopitelně jsou baletky nejen okrasou těchto představení, ale hlavní role se dočkají až pozdě v noci. Když některá odmítla, stála před hrozbou, že příště už nepojede. Zmíněná Voločkovová: »Z Velkého divadla se stal veřejný dům. Samozřejmě boj o role existoval v baletu, a nejen tam, vždy. Výše platu závisí na počtu absolvovaných rolí. V baletu je velmi tvrdá a zákeřná konkurence, ale zatím je to poprvé, že dochází ke zločinům. Mně se vytýká, že jsem žila s jedním z nejbohatších Rusů, Sulejmanem Kerimovem. On dotoval Velké divadlo a po našem rozchodu se moje kariéra tam zhroutila, neboť si to kvůli své žárlivosti objednal. Tehdy mi vyhrožoval, že si nezatančím ani na diskotéce. Dohodl se s ředitelem, který začal prohlašovat, že jsem příliš vysoká (169 cm) a tlustá (50 kg) a partneři se mnou odmítají tančit.« Toto Tsiskaridze, její taneční partner, popírá a tvrdí, že její váha mu vůbec nevadila a je to pro něho profesionální urážka, jako by neměl dost fyzické síly, jako by nemohl plnit své profesionální povinnosti. Proto se postavil na stranu Voločkovové. Té nepomohlo ani to, že byla v té době členkou vládní strany Jednotné Rusko a stále tvrdí, že má možnost s vládní elitou kdykoliv komunikovat. Nakonec se však naštvala a ze strany vystoupila a začala obhajovat uvězněného magnáta Michaila Chodorkovského. To neměla Putinovi dělat, ten jí ještě v roce 2002 udělil titul a finanční odměnu jako zasloužilé umělkyni. Nyní nesmí vystupovat ani ve státní televizi. S ředitelem Velkého divadla se soudila s tím, že ji nezákonně propustil, a to na rozkaz lidí, kteří mají peníze. Svůj proces vyhrála, ale nebylo jí to nic platné. Během soudního procesu jí bylo vyhrožováno. Po jednom představení za ní přišli do šatny dva muži s kyticí. Z ní pak vytáhli nůž a řekli jí, že pokud neukončí soudní proces a nestáhne žalobu na ředitele, špatně to s ní dopadne. Nakonec z toho vyvázla. Má nyní svá představení, ale její tanečníci jsou také vystaveni teroru, například Jevgenij Ivančenko, kterého zmlátili před jeho domem. Jiří Just v Reflexu: »Bolšoj je stejný jako celá ruská říše.« Není to však v Hollywoodu to samé, jenom se o tom nepíše?
Autor: JAROMÍR SEDLÁK
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)