1. Proč skončil socialismus?
Neskončil socialismus jako nadčasová touha po spravedlnosti, solidaritě a humanitě, skončila jeho sovětská a především stalinismem těžce poznamenaná varianta. Možná, že zafungovala Hegelova „lest rozumu“ v podobě fatální pasti dějin, ve které uvázlo dělnické a komunistické hnutí vkládající naděje do bolševické revoluce v Rusku. Socialismus se proti všem předpokladům začal realizovat v převážně agrární zemi bez demokratických tradic a náležité industriální výbavy, kterou bylo nutno teprve těžce budovat a dohánět vyspělý kapitalistický svět. Výsledek revoluce byl závislý na předpokladu, který se nenaplnil: na úspěchu revolučního hnutí v Evropě. Ten se však nedostavil a po porážce revolučního hnutí v Německu bylo jasné, že revoluční Rusko se bude utápět ve vlastních problémech.
Ale i tehdy byly ve hře alternativy vývoje nastolované ve velké ekonomické diskusi v rámci NEPu, za kterou však udělal definitivní tečku stalinismus. Tento antidemokratický způsob vládnutí pod heslem o zostřování třídního boje obracel naruby skutečný smysl socializujícího procesu, jako procesu postupného osvobozování člověka od odcizení.
Past dějin zafungovala podruhé, když v ní po 2. světové válce pod vlivem nezpochybnitelného vítězství SSSR uvázly východoevropské země, což pro ČSR znamenalo konec představ o vlastní specifické cestě k socialismu. Právě zde stalinismus s jeho tragickými politickými procesy a později neostalinismus s jeho jednadvacátým srpnem včetně všech důsledků z něho vyplývajících ostře kontrastoval se sociálními vymoženostmi, jistotami a produkty socialistické výstavby, které znehodnocoval, paralyzoval iniciativy a vyprazdňoval vztah lidí k systému. Svoji roli v tom samozřejmě sehrálo rozdělení světa na dva tábory, na dynamičtější, informačně ofenzivní postindustriální kapitalistický svět a pokulhávající, byť industriálně vyspělý, ale informačně defenzivní svět socialistický.
Zvěsti, že Jurij Andropov na základě černých prognóz rozhodl ukončit nevydařený socialismus a přes obnovu kapitalismu pak začít znova se socialismem zbaveným všech nánosů minulosti, nezní na první pohled moc věrohodně. Ale jen na první pohled. Vždyť klíčovým zdrojem historicky prvního pokusu o socialismus byla sociální zkušenost s industriálním kapitalismem. Stalinismus však tuto zkušenost jako motivační sílu prohospodařil a kapitalismus mezitím nabyl nové, postindustriální podoby. Teorie záměrného ukončení tehdejšího deformovaného socialismu za účelem získání nové sociální a existenciální zkušenosti s kapitalismem zní z tohoto hlediska naprosto věrohodně.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Jak rádi bychom slyšeli, že se kapitalismus přežil. Jenže se bohužel nepřežil, leda ten industriální. Představa, že postindustriální, finančními korporacemi ovládaný kapitalismus je díky krizi, dluhům, korupci, chaosu či protestům proti němu na konci sil, je naivní. Krize, dluhy, korupce a protesty jsou problémy, se kterými umí kapitalismus hospodařit, protože patří k jeho přirozené výbavě. Chaos mu prospívá. Co ho dnes neporazí, zítra ho může posílit. Na rozdíl od socialismu nepotřebuje všeobecný souhlas, jeho oporou je finančně vlivná menšina. Životaschopnost kapitalismu spočívá v tom, že funguje jako „příroda“ vyvazující člověka z mravních a kulturních vazeb, přiznává mu statut egoisty, staví svoji moc na totalitě ekonomistické mašinérie, rozděluje lidi na predátory a jejich kořisti, což vše má vysoký motivační účinek, spolehlivě zajišťující reprodukci tohoto systému a jeho imunitu proti všemu humánnímu. Tím, že definuje člověka jako dlužníka a do dluhů ho uvrhuje, vytváří předpoklady pro jeho zotročení jako efektivní zdroj strachu a poslušnosti. Paradoxně právě levice tím, že střídáním s pravicí vždy na čas změkčuje tvrdost systému, životnost kapitalismu prodlužuje, což je velké dilema, protože z humánních důvodů nic jiného dělat nemůže.
O kapitalismu bude možno tvrdit, že je přežilý, až z alternativních iniciativ vzejde hegemonie alternativní kultury jako reflexe nové sociální a existenciální zkušenosti, kultury, která způsobí erozi vládnoucího paradigmatu s jeho ideologicky falešnými hodnotami a povede k tvorbě paradigmatu nového, založeného na lidství jako smyslu a účelu. Jak napsal Karel Kosík v Předpotopních úvahách, jen změna paradigmatu může zachránit svět. Pokud by k tomu nedošlo, pak by nastalo riziko, že exploatační kapitalismus zničí svět, na jehož troskách by pak ovšem mohlo vzniknout lidské společenství už ne jako alternativa, ale jako jediná možnost. Takový průběh událostí by však měl apokalyptickou povahu.
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
Dějiny sice neskončily, ale nový společenský řád není na dohledném horizontu budoucnosti. Proto je těžko popisovat, jak by měl vypadat, ale je možné vymezit jeho žádoucí atributy proti atributům současného (českého) kapitalismu. V každém případě by měl představovat radikální změnu v postavení člověka a v charakteru společenství. Měl by dodat životu, politice, ekonomice, právu to, co v současném (českém) kapitalismu chybí nejvíce: totiž smysl. Znamená to překonat člověku odcizenou ekonomistickou mašinérii, v které jsou neprivilegovaní lidé jen nástrojem v mechanismu její reprodukce a otevírat prostor pro tvůrčí postavení člověka jako svobodného spolutvůrce spravedlivé, solidární a přátelské společnosti, v které je lidství cílem a účelem. Proti ekonomismu jako ideologii obhajující exploatační hospodaření v privátním zájmu vládnoucí třídy obnovit ekonomiku jako tvořivé hospodaření ve veřejném zájmu.
V protikladu k současné duchovní a mravní vyprázdněnosti by nový společenský řád měl být duchovně a mravně obsažnou kulturou v nejširším slova smyslu. Ať už by společenské struktury vypadaly jakkoli, páteří systému by musela být demokracie, jejímž stěžejním principem klenoucím se nad mechanismem voleb, referend a jiných přímých forem (participace, samospráva) by byla permanentní, všeobecná, kritická diskuse lidí rovných s rovnými, kvalifikovaná vzdělaností, imunní vůči vstupům se sféry moci.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
O suverenitě státu a zachování národního ducha má smysl hovořit v zemi, v které funguje idea státu a národa na bázi mravního a duchovního rozměru plnohodnotného občanského života, v které je na úrovni politická a právní kultura. V takové zemi může být člověk jako občan zainteresovaný na její suverenitě. To ale není případ České republiky. Z tohoto důvodu by položená otázka mohla být považována za bezpředmětnou.
Ale pokud bychom se jí chtěli zabývat, pak je třeba vzít na vědomí, že v kapitasliticky globalizovaném světě je suverenita státu omezená. Stát typu České republiky by měl hledat své místo v rámci většího společenství, kterým je, přes všechny problémy, jedině Evropská unie. Část suverenity se samozřejmě odevzdává, ale míra té části, kterou si může stát zachovat, závisí na míře aktivity v tomto společenství a na aktivním podílu při jeho spoluvytváření.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Existuje Topolánkovou vládou schválená státní kulturní politika na léta 2009 až 2014. Je obsáhlá a komplexní, místy působí, jako kdyby ji psali marxisti. Mimojiné se v ní slibuje 1 % na kulturu ze státního rozpočtu, což, jak se ukazuje, je hranice nedostižitelná. Nic však nenasvědčuje tomu, že by zmíněná koncepce státní kulturní politiky zatím nějak viditelně českou kulturu povznesla, do duchovně vyprázdněného prostoru vnesla nový obsah a do života více kreativity. Přesto však česká kultura, jakožto fenomén nezničitelný, existuje v řadě konkrétních tvůrčích počinů i díky iniciativám a aktivitám lidí a orgánů samosprávy na regionální a místní úrovni. Že je však kultura zamořená komercí a nevkusem, že ve stále větším počtu rodinných rozpočtů na kulturní potřeby a zájmy nezbývá a dostupnost kulturních hodnot a aktivit se snižuje, to je defekt systému, který sama kulturní politika nevyřeší.
FRANTIŠEK STOKLASA, ekonom a kulturolog (1936)
Autor: FRANTIŠEK STOKLASA
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)