Trampoty chlapce, který neumí nebo nechce naslouchat a slyšet

   Jak se dalo čekat, konferenci Česká literatura v Evropské unii (září 2005) místní neuvěřitelně hloupá a neobjektivní média vcelku zasklila. Kdejaké komerční autogramiádě, trhu nebo exhibici sezónních literárních veličin média věnují alespoň povrchní pozornost, jen jednání o české literatuře v čase globalizace neznamenalo pro ně nic. Jak jinak, když to byl přece podnik levice. Spolupořadatelem byla však spolu s Unií českých spisovatelů a redakcemi Haló novin a Obrysu Kmene též Evropská sjednocená levice/Severská zelená levice-Parlamentní skupina evropského parlamentu a v Evropě by mohl další frapantní doklad totálního umlčování levicové literatury u nás zapůsobit nedobře, moc by se ta Evropa divila, kdyby o konferenci nereferovalo ani žádné periodikum, dotované "z daní občanů" i levicového smýšlení, kterých je podle výsledku posledních místních parlamentních voleb už více než polovina všech voličů, a tak do listopadového čísla brněnského měsíčníku Host napsal o konferenci p. Michal Jareš, už vulgárním názvem svého článku (Zatím blbý...) trochu prostoduše prozrazující a dost přesně pojmenovávající úroveň právě svého referentského výkonu.
   Místo aby úvodem podal o konferenci věcnou zprávu, když už ji dovedla nepodat veřejnoprávní média i (kromě spolupořádajících Haló novin) nezávislé listy; místo aby referoval o tom, kdo, o čem a jak mluvil, a zmínil se o tom, že konference sama odmítla "nářek z levého břehu", který se ovšem ozval, ale ne jako "plačtivý refrén" jednání (sám p. Jareš ho slyšel jen "u některých tvůrců", a to ovšem v souvislosti s koniášovským "čištěním" knihoven a edičních plánů, ale přitom píše o konferenci tak, jako by to byl její dominantní tón); místo aby zkusil vyvrátit argumentačně bohatě vybavený názor, že literatuře smrtelně ublížila privatizace našeho knižního trhu, degradujíc ji na privátní záležitost, dále že glajchšaltující globalizace je přímým opakem humanistického univerzalismu světové literatury a že tzv. volný trh je nepřítelem literatury už ze své podstaty a svými Velkými bratry a VyVolenými, v nichž je kniha soutěžícím zakázána, zcela otevřeně vyhlašuje literatuře válku; a místo aby přiznal, že konference si jenom dovolila shrnout, co o situaci literatury soudí i vidoucí autoři zdaleka netoliko levicoví, pokusil se dostat ze své zoufalé argumentační nouze tak, že se jal přisuzovat levici právě tu intoleranci, která je vlastní jemu a všemu, co se pokouší hájit; a hlavně se jal spílat.
   A tak se jeho článek hemží na adresu Unie českých spisovatelů nálepkami jako "sdružení, které působí podobně komickým dojmem jako např. nehynoucí Surrealistická skupina" (tu si p. Jareš koleduje o výprask od čilé skupiny, která se jen tak nedá ostouzet), "společenství lidí, kteří (...) rádi přitopí pod kotlem svých frustrací a vášní", "obskurní spolek" (tenhle cejch z nedostatku nadávací potence opakovaně), a to "stárnoucích spisovatelů", kteří nepřekračují "bariéru odvozenosti, plytkosti a upocené satiry", neschopní boje "proti vlastní mentální lenosti" (takže je zřejmě div, že navzdory nulové podpoře státu, který si také platí, píší a vydávají knihy a zmohli se například na tuto konferenci), která ovšem "řadě z nich" nebrání psát až tak, že by se pro ně "hodilo přízvisko grafoman", ačkoli právě ono sedí na něho a na "autory", kteří ke spokojenosti režimní statistiky produkují tolik braku, že se občas naivky radují, jak obrovské množství knih u nás rok co rok vychází.
   Jak to p. Jareš (a jak mu to) skvěle myslí, je vidět už z toho, že "naprosto nerozumí" autorům, kteří mají tu drzost připomínat, že některé jejich knihy poslal "nový režim" po roce 1989 do stoupy. Připouští (nic jiného mu nezbývá, když nechce přiznat pravou povahu svého pojetí demokracie), že "ano, takové případy se staly," že "ano, ničení jakýchkoli knih není nic pěkného", ale hned vyrukuje s "ale": "Ale je to opravdu tak nepochopitelné? Neměli všichni prominentních autorů opravdu plné zuby?" Tím všichni se prořekl, co je zač. Jak by asi nazval kohokoli, kdo by dnes napsal, že všichni mají pro změnu zas dnes plné zuby dnešních prominentních autorů, jejichž autorsky a nakladatelsky ruče vychrlené knihy (jimž nakladatelští redaktoři ve - většinou pošetilé - naději, že si tak zajistí své místečko, v edičních plánech vyklidili místo tak, že z nich vyházeli přijaté už rukopisy) brzy po vydání bývají k mání za zlomek původní ceny? Tím všichni podal p. Jareš důkaz, že není než pouhý konjunkturální snaživec, ne "literární historik a publicista", jak za jeho elaborát připsal Host. Podle toho přípisku "působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR", ale kdyby tam skutečně pracoval, ne jen tak "působil", kdyby byl skutečně poctivým literárním historikem, věděl by, že například polistopadový ředitel Čs. filmového ústavu (z něhož musel 1972 odejít, tedy snad nepodezíratelný z nějakých sympatií pro předlistopadové časy), prozaik a kritik Jaroslav Boček upozornil v devadesátých letech, že Jan Kozák (jistěže před listopadem autor "prominentní") nepsal horší knihy než oceňovaní autoři polistopadoví. Boček nebyl sám, kdo si něco takového dovolil myslel a kdo to soukromě říkal, ale málokdo našel odvahu to také napsat i možnost publikovat. Ale i kdyby byl sám, neplatilo by páně Jarešovo "všichni".
   Podle p. Jareše referujícího o konferenci Česká literatura v Evropské unii prý "máme" (majestátní "my" = p. Jareš) "co do činění se zaslepeností a neochotou připustit, že existuje i jiná literatura než ta 'naše'." Tak se to praví ve druhém odstavci článku. Jak tomu tvrzení věřit, když se pak v posledním odstavci p. Jareš rozčiluje, že na konferenci se "zhusta (...) mávalo jmény Milana Kundery, Michala Viewegha, Vladimíra Merty, Jaromíra Nohavici či Karla Šiktance"? Čtenář, který na konferenci nebyl, ale zapamatoval si slova o údajné neochotě připustit existenci i jiné literatury než levicové, mohl by si myslet, že zmíněnými jmény se "mávalo" jako jmény nějaké "nepřípustné" literatury, ale tomu bylo právě naopak: konferenci šlo ne o literaturu jen levicovou, ale národní - a díla i výroků těch jmenovaných autorů se rokování dovolávalo jako hodnot a stanovisek, v nichž se tzv. levicová literatura shoduje s literaturou, jejíchž představitelé mají k radikálnější levici subjektivně pěkně daleko, ale protože jsou prozíravější než dnešní profesionální laudatores temporis praesentis, než dnešní pochlebovači dynamickému antikulturnímu akčnímu trhu, nedělají si o světě poddaném trhu a o jeho kultuře už iluze.
   Kdyby byl p. Jareš skutečně literární historik, nefantazíroval by o neochotě literární levice "připustit" existenci "i jiné literatury" než úzce její a rozepsal by se třeba o tom, s jakým respektem psal marxistický kritik Vladimír Dostál např. o Skácelově Jedenáctém bílém koni a jak pomáhal ke vstupu mezi knižně publikující básníky třeba Ivanu Wernischovi, jehož tvorbu p. Jareš odmítá "vážně porovnávat" s "pozdním dílem Miroslava Floriana", které zřejmě en bloc zatracuje, aniž je s to v něm najít lyrické skvosty, protože jiné Florianovy básně jsou pro něho básnicky špatné, neboť (si) nemůže přiznat, že se protiví jeho (v podstatě ideologickému) pohledu na literaturu. Považuje-li mě p. Jareš za levicového kritika, mohl by snad vědět, že jsem vždy psal s obdivem o básnickém díle Jiřího Suchého, osobnosti jistě ne načichlé zhoubným levičáctvím, ale i o mnoha dalších autorech, které považuju za "své", i když s jejich některými názory se neztotožňuji a někdy i polemizuji. Jako literární historik by p. Jareš měl vědět, že umlčování nelevicových autorů mají na svědomí většinou byrokraté a konjunkturální snaživci (napřed ultralevičáci, pak zas ultraantibolševici). A kdoto svého času přišel s programem "vyklizujeme" a ten svůj program pak od začátku devadesátých let tvrdě realizoval? Jenom tak en passant: ono je "naše" (právě tak jako p. Jareše) mnohé, co vzniklo a bylo publikováno za šmahem proklínaných čtyřicet let a co se až dodatečně prohlašuje za díla tehdy nejvýš jen trpěná. Kdekdo má paměť podivuhodně krátkou a pisatel o literatuře narozený roku 1973 snadno uvěří legendám. Pan Škvorecký kdesi utrousil, že až do odjezdu do exilu žil v zemi, kde "pravdivá literatura nemohla vycházet", aniž si uvědomil, jak mu to před časem připomněl jeden čtenář, že tím označuje za nepravdivou literaturu i své knihy, jichž vyšlo u nás před jeho odchodem do exilu požehnaně. A kupříkladu jeho nádherně antiměšťáckou knížku Ze života lepší společnosti může považovat za dílo, které přísné, avšak omezené strážce socialismu jen chytře oklamalo, pouze vykladač schopný už všeho.
   P. Jarešovi začal jeho přezíravý "úsměv" (při mém referování o zprivatizované literatuře) "trochu zamrzat", když jsem "začal probírat nedávno zesnulého básníka Petra Kabeše." Údajně jsem "pravil", že co "sepsal pro 'kroužek přátel', bylo a je prý neprodejné." Kdyby p. Jareš byl s to poslouchat, co jsem skutečně řekl, mohl si pak ušetřit meditování o tom, pro koho je "tahle myšlenková figura (...) příznačná a nevykořenitelná". Neudělal jsem nic jiného než jsem ocitoval Radima Kopáče (z MfD 2001), který napsal, že si Kabešovu knížku Kámen ze srdce "kromě autora 'prožije' nejspíš jen velmi úzký okruh jeho přátel, případně vyznavačů". Myslím, že Radim Kopáč má v tomto případě pravdu, a jen se divím, že z prostého konstatování faktu p. Jareše zamrazilo: že by mu snad nešla pod nos módní teorie, podle které výsostné umění (za něž jistě má tvorbu Petra Kabeše) je jen pro elitu, pro vzácné opravdové znalce, zatímco pro masy jsou harlekýnky, takže je nabíledni, že tak jedinečná díla vycházejí v nevelkých nákladech a jsou tak málo prodejná, že většina knihkupectví je prostě nevede; po oné Kabešově knížce jsem se tehdy ptal marně v šesti krámech a všude říkali, že ji ani neměli. A zase jen mimochodem: p. Jareš před pár lety psal v Tvaru o tzv. knihovraždách, knihách zabitých za časů, kdy se pitomcům zdálo, že socialismus ohrožuje každá pitomost a že ho lze "ubránit" zákazy, a v jedné částce svého seriálu se podivil, že jsem o knize, která se nakonec nedostala na knižní pulty, publikoval recenzi. Přistihl jsem ho na hruškách: jmenoval jiný časopis, než kde má recenze vyšla, a hlavně jsem mu dokázal, co se mu jistě ani trochu nehodilo do krámu: že se totiž recenze do Tvorby nepsaly podle nějakých direktiv shora. Mou glosku Kabeš a Jareš čili na mylné stopě knihovraždy (OK 2002) dodnes nestrávil a už si zadělává na novou ostudu co zbytečný obránce básníka mezitím zesnulého. Nebo snad považuje nevalnou prodejnost za kaz na básnickém díle? Až tak oddán trhu?
   P. Jareš by mě rád diskvalifikoval, i ve sportu je to zaručený způsob, jak bez námahy bodovat, a tak tvrdí, že nevím nic o tzv. fyzickém básnictví, zatímco o něm sám neví, že to není proud až "v současné poezii". Ale protože jsem počítal s tím, že konferenci obšťastní nějaký dobrák typu p. Jareše (ale bláhově jsem se domníval, že to bude někdo vzdělání přece aspoň elementárního), ani mě nenapadlo, abych o funkci fyzického básnictví v dnešní kultuře soudil sám, mohl bych být přece předpojatý, proto jsem citoval autora, který má v této sezóně nemalou autoritu, ale rád řeknu své mínění teď: v audiovizuální době (kdy slovo nic neznamená, jak o tom cvrlikají už i vrabci na střeše) je fyzické básnictví pokus o záchranu poezie snad úctyhodný, podle mého názoru za cenu však neúměrně vysokou: za cenu zapření slova, které, jak známo, bylo na začátku... - a které je základním, konstitutivním elementem poezie, literatury: slovesnosti. Drsný soud o tom, co přitom vypovídá to všecko až klaunské předvádění (mně co ctiteli nezvalovské avantgardy samo o sobě nikoli nesympatické) o situaci dnešní poezie, našel jsem ve výroku Karla Šiktance (který mi věru není už dlouho drahý) - a právě jeho výrok o humbuku, tajtrlictví, exhibici a "málu tvorby" připsal p. Jareš na mé konto. Na Šiktance si netroufne.
   Týž píše o "zjevně demagogických" mých vývodech, aniž dokázal víc než bájit o "účelovém" citování pro mé údajně "černobílé vidění světa", jako by ho nerozlítil pravý opak v mém výkladu a v tónu celé konference; jako by se vůbec dalo označit za "černobílé" hledání odpovědi na otázku, cože se to u nás děje s literaturou rychle zprivatizovanou jako nějaký výrobní podnik, činžák, polnost, a ne národní poklad přirozeně patřící všem, s literaturou zaháněnou do soukromí, a co se s literaturou děje téměř všude na světě, kde je podrobována působení zákonů zbožní globalizace, která se nezajímá o trvalé hodnoty, ale chce jen rychle a se ziskem co nejvyšším prodat, a co dnes reklamou vychváleno v superlativech, už zítra nahradit něčím, co je ještě zábavnější a bez čeho v nové sezóně nelze být in. Tohle vůbec není problém levicové literatury, ale každé skutečné slovesné a jiné umělecké tvorby; o tom se na konferenci mluvilo a p. Jareš propásl skvělou příležitost předvést v článku o konferenci svou nečernobílou vizi východiska, cesty, jíž lze vyvést svobodě oddanou tvorbu ze škrtícího, zotročujícího zajetí cynického trhu.
   Ale to bychom si od něho přáli moc, protože bez ohledu na truchlivé bilance, citované na konferenci z dnešního režimního tisku, zmohl se jenom na ujištění, že "o současnosti nahlížené z nejrůznějších úhlů se lze dočíst třeba u prozaiků Hakla, Viewegha, Balabána či Kahudy" (snad sám ví, že "lze se dočíst o" samo o tvůrčím úspěchu neříká nic) a námitku, že autoři se nezabývají tím, co lidi trápí a jaká je naše současnost, zkusil odbýt ještě poukazem na to, že "současnost reflektují filmy Sluneční stát nebo Štěstí" s vítězným: "Nebo to snad není současnost?" Nuže, zas ne já ani jiný zločinec po levici, ale redaktorka Lidových novin, citující souhlasné výroky jiných hodných sudích na pravici, napsala do Orientace, přílohy LdN (19/11 2005), že náš český film v "posledních letech za mnoho nestojí", že "jen zlomek z každoroční produkce stojí za řeč" a že "filmaři se dnes evidentně mnohem hůře vyrovnávají s diktátem trhu než v předešlé éře se záludnostmi cenzorů." A vrchol všeho: "na 'filmové režiséry' se pasují ambiciózní neumětelové, kteří mají dostatek drzosti, ale i talentu sehnat potřebné miliony." Je tomu snad v literatuře jinak? Nepasují se na nakladatele, na jejichž rozhodnutí je, co vyjde nebo nevyjde, až na pár světlých výjimek podobní neumětelové nekonečně drzí a bezohlední? Citovaná stať se jmenuje Spalovač českého filmu. Škoda, že mě nenapadlo nazvat referát o působení volného trhu na literaturu podobně zas jejím spalovačem.
   Redaktorka Lidových novin nastavila českému filmu v područí trhu nelichotné zrcadlo, tak jako podobné zrcadlo nastavila současné české literatuře, které trh diktuje příšerné podmínky, konference Unie českých spisovatelů. P. Jareš prská na to zrcadlo, jako by nebylo příslovečné rady nezlob se na ně, když máš křivou hubu. O té jeho nevím, jak vypadá, ale pěkně křivé jsou jeho způsoby. Pateticky se ptá, kdo z autorů z nakladatelství Torst, Host, Dauphin, Weles nebo Prostor přistoupil na podmínky diktované trhem, jako by mohl nevědět, že i těmto nakladatelským domům, některé z nichž jsou jistěže na tom lépe než většina nejmenovaných, diktuje trh například praxi, že některým autorům se vůbec neplatí honoráře, že i některé edice se uskutečňují, jen když se dědicové autorských práv vzdají nároku na honorář, že řada nakladatelů dává autorům místo honoráře výtisky, protože nevěří v možnost je na trhu prodat, a že mnoho autorů i zvučných jmen a nezanedbatelné čtenářské obce slýchá požadavek, aby si "sehnali sponzora". To snad nejsou potupné, pokořující podmínky diktované trhem a pány nakladateli vlastně jen tlumočené?
   Podobně křivé způsoby jako při bagatelizaci diktátu trhu p. Jareš uplatnil i tam, kde se vyzývavě ptá, zda "opravdu autory z UČS tak děsí amerikanizace" a zda to není "opět jen chorobné reziduum z minula". Tomu se říká gól do vlastní branky, jako by se p. Jareš mermomocí snažil, aby si čtenář spojil jeho jméno s názvem jeho článku Zatím blbý... Oné globalizace, která je jen jiným (domněle přijatelnějším) jménem pro amerikanizaci, "neděsí" se jen "zapálení bojovníci" ze zpropadené Unie českých spisovatelů, ale mnoho význačných autorů světové literatury. I když naše globalizaci podlézající, podléhající a namnoze už téměř beze zbytku propadlá média o tom, co si o globalizaci a jejím působení na literaturu myslí a říkají "hvězdy" dnešní světové literatury, informují jen s nechutí a co nejméně, ví o tom až na p. Jakeše každý. A tak by si zatím kupodivu bědně neinformovaný mladičký p. Jareš měl dát tu práci a za domácí úkol si vyhledat, kdo všecko kromě těch stárnoucích členů UČS také v širém světě drze vidí a netají, co vše obnáší a čím hrozí globalizace, pokud jde o osud národních literatur a kultur.
   Časem by o tom mohl pak sepsat článek, jak jsou ti tvůrci v jeho očích bez ohledu na ceny ze Stockholmu i odjinud a bez ohledu na miliony čtenářů, kteří je čtou a ctí, zřejmě zatím blbí...
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]