Jako patnáctiletý učeň oboru univerzální soustružník v Odborném učilišti ČKD v Praze 9 na Harfě jsem měl kromě jednoho skvělého mistra odborného výcviku Josefa Hokeše ještě dva stejně vynikající mistry, pány Ubermayera a Šilhana. Odlišovali se od ostatních spoluobčanů v době, o které se dnes píše jako o době zločinné, tím, že se nechali jako jediní oslovovat "pane" nebo "mistře" - nikdy však neslyšeli na oslovení "soudruhu".
   Nebáli se ničeho. Pracovali a vychovávali nás jako slušné občany. Bylo to v padesátých letech. Dodneška jsem na ně nezapomněl. Byli pravdomluvní, čestní, upřímní a spravedliví. Snad už nikoho lepšího v životě nepotkám.
   Bylo to v roce úmrtí Josefa Vissarionoviče Stalina a Klementa Gottwalda.
   Oba dva - Šilhan a Ubermayer - sloužili za 2. světové války jako piloti a odstřelovači v Britském královském letectvu (RAF) spolu s britskými a polskými piloty.
   Po roce 1945 měli války plné zuby a jakmile se jim naskytla příležitost, demobilizovali. Uměli řezat závity, držet v ruce pilník, nastavit nejrůznější přípravky na sklíčidlo.
   A hlavně uměli vychovávat nejmladší, chlapce a děvčata, kterým spolu s vojáky z východní fronty pomáhali osvobozovat jejich vlast. Leccos z jejich vyprávění mi zůstalo napořád v paměti; nezáviděli těm, kdo zůstali po návratu z Anglie nebo i ze SSSR v uniformách a které krátce nato čekal vyhazov, posléze vězení nebo odchod do opětovné emigrace.
   Bylo to zrovna v době, kdy se na obou stranách někdejších Spojenců urputně hledali třídní nepřátelé. Kdyby se tehdy bývali naši "páni mistři" v montérkách nevěnovali učňovskému dorostu, čekal by je možná stejný nemilosrdný osud štvanců.
   Jednou na chmelové brigádě na severu Čech, kam nás podle ústního podání údajně poslal prezident Antonín Zápotocký kvůli měnové reformě (abychom nedělali v Praze lotroviny), nám oba mistři, na něž jsme shlíželi s obrovskou úctou jako na hrdiny, vyprávěli válečné příběhy. Vyprávěli nám, jak s nimi koncem války navazovali kontakty důstojníci britské zpravodajské služby a navrhovali jim, aby s nimi navázali spolupráci, aby byli věrni vojenské přísaze i po návratu do vlasti.
   Nic špatného jsme na tom tenkrát neviděli; země, která jim poskytovala téměř po šest let válečný asyl a možnost vytváření národní vojenské armády, která jim dala do ruky zbraně a techniku (již jsme si konec konců sami zaplatili) na to měla i jisté morální právo.
   Každodenní kontakty s britskými "zpravodajskými důstojníky", pohovory a dotazníky byly tehdy považovány za zcela normální - a to nejen na Západě, ale i na Východě, kde o totéž usilovali zpravodajci zase jiné národnosti.
   Jestliže někdo chce využít velkorysosti velmoci a chce vytvářet na jejím území vojenskou jednotku, musí s něčím podobným asi počítat. Především důstojnický, velitelský sbor to musel považovat za zcela normální.
   Tenkrát, za našeho mládí, se ještě moc nevědělo o nadcházející "studené válce" , o budoucím "hledání třídních nepřátel" ve vlastních řadách. To všechno přišlo najednou a vybarvovalo se. Zčista jasna nastala radikální změna, bývalí příslušníci západní armády byli jako celek obviněni a nařčeni ze špionáže pro zemi, odkud přišli osvobozovat svou vlast.
   Nejednou mezi ně spadli i příslušníci československé jednotky, která přišla z Východu.
   Čert aby se v tom vyznal; my nezasvěcení jsme byli zděšení.
   Trvalo celá desetiletí, než se vybojovala pravda, než byly odčiněny strašné křivdy.
   Mnohé nepravosti nemohly být a nebudou však nikdy napraveny.
   Čas oponou trhnul.
   Zase jako tenkrát čtu se zájmem noviny a zírám, co všechno neuvěřitelného se událo a nestalo. Někdejší aktivní důstojník ČSLA, vojenský historik, plk. Karel Richter, který pomáhal armádnímu generálu Ludvíku Svobodovi při sepsání jeho dvoudílných pamětí, jej krátce po roce 1990 líčí již jako agenta a spolupracovníka CRU, KGB, NKVD! A pořádá kolem této kontroverzní otázky mnohodílné rozhlasové rozhovory v Rádiu Svobodná Evropa, v nichž sugestivně líčí Svobodovu zradu a selhání.
   Spolu s dalšími "převlečenými" si sype popel na svou hříšnou hlavu a dokazuje existenci Svobodových "vázacích aktů", svědčících o provinění legionáře od Zborova, armádního velitele na Podkarpatské Rusi, vojenského pedagoga hranické Vojenské akademie, velitele od Dukly, ministra národní obrany a nakonec vrchního velitele československé branné moci.
   Jeho nenávistný slovník přejímají mladí autoři, nazývají Ludvíka Svobodu proradným zrádcem a zločincem, otrlým normalizátorem Husákova režimu.
   Dostalo se jim velké šance vylít svoji žluč na statečného vojáka a vlastence, jehož rodina dala na oltář vlasti nejenom svého jediného syna Miroslava Svobodu, ale sama trpěla v době zahraniční odbojové činnosti Ludvíka Svobody v internačních a koncentračních nacistických táborech v protektorátu a na území Velkoněmecké říše.
   Prodaný a proradný český tisk, zejména Mladá fronta DNES, ale také veřejnoprávní Český rozhlas a jejich ambiciózní lidé osedlali své oře a vyjeli do boje, do tažení proti armádnímu generálu Ludvíkovi Svobodovi.
   Nejodvážnějšími jsou přece vždycky farizejové a korouhvičky: "Hurá, urá, na zteč!"
   Co tuto situaci způsobilo?
   Příčina je prozaická.
   Po roce 1990 byly uloženy ostatky Ludvíka Svobody a příslušníků jeho rodiny (včetně symbolických ostatků syna Mirka, oběti německého nacismu) do rodinného hrobu v Kroměříži na městském hřbitově. Každoročně sem přijíždějí legionáři, členové Československé obce legionářské, Českého svazu bojovníků za svobodu, Armády České republiky, stejně jako Armády Slovenské republiky, vojenských škol, aby se poklonili velkému vojákovi. Nechybějí ani vojenští přidělenci spřátelených států, někdejší protihitlerovské koalice. Za tónů vojenské hudby vzdávají poctu. Hold mu vzdávají i představitelé města a rodné obce Hroznatín. Život Ludvíka Svobody byl spjat s městem Kroměříž mnoha pouty, pobýval zde a sloužil tu těsně před svých odchodem do zahraničí v roce 1939, odešel odtud ze svého rodinného domu bojovat za vlast.
   Jednoposchoďová vilka stojí nedaleko kroměřížského hřbitova. Před několika lety vznikl nápad vybudovat v její blízkosti Svobodův památník, získat prostředky a postavit generálovu sochu.
   Návrh podpořilo a jednomyslně schválilo městské zastupitelstvo města Kroměříže, a nyní - po komunálních volbách v roce 2006 - opět, proti jednomu hlasu. Jednomu hlasu, který dostal a dostává hlas ve všech médiích, zatímco ostatní hlasy jsou umlčovány a ostouzeny.
   Návrh postavit sochu Ludvíka Svobody v Kroměříži podpořily vlastenecké organizace a sdružení. Někdejší patolízalové a slouhové minulého totalitního režimu (i z řad bývalých armádních institucí) mlčí.
   V den 111. výročí Svobodova narození - 23. listopadu 2006 - zveřejnila Mladá fronta DNES komentář Jana Jandourka pod titulkem: Svobodovi sochu, holubům a dějinám zbytek.
   Odhodlaný "bojovník za pravdu" napsal: "Svoboda je v této zemi problém, kam paměť sahá. Tentokrát však nejde o svobodu jako lidskoprávní, ale o Ludvíka Svobodu, kterému chce kroměřížské zastupitelstvo nechat vztyčit sochu. Byl legionář, bojoval za národ na frontě, řeknou jedni. Možná byl už za války agent KGB a za normalizace se jeho činnost pro národ jistě nekryla s jeho jménem. A obojí je pravda.
   Kdyby tak lidé byli černí, nebo bílí: Julius Fučík, stalinista ulhaný a zároveň autor dobře napsané Reportáže, kterou lze číst bez ohledu na ideologické mýty. Jan Šverma, bojovník za komunismus a bojovník proti nacismu. Jedno za osmnáct, druhé... Však víte. Ale položil v tom boji život a to dělat nemusel. Chce to trochu velkorysosti. Nemá snad zločinec a ničitel Evropy Napoleon své ulice? Postavte sochu, holubi a dějiny se postarají o zbytek."
   Zatím se k Janu Jandourkovi na počátku roku 2007 připojil pouze veřejnoprávní Český rozhlas.
   Po zkušenostech, které mám ze své nedávné tvůrčí spolupráce na knize Zapomenutý generál Karel Klapálek (Mladá fronta 2006) se znovu ptám, zatím sám sebe: "Jsme národ hrdinů, nebo jsme proradný národ?"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]