Náš seriál o českém literárním samizdatu pokračuje připomenutím jedné, a to dosti výrazné vrstvy této produkce, spojené s autory handicapovanými psychicky (někdy k tomu přistupuje i fyzické omezení) a nenacházejícími (dodnes nebo v nedávné minulosti) knižní a vůbec ediční publikační prostor. Jde nejednou o výraz namnoze specifického, vlastního vidění, obraznosti i myšlení (lépe: světa "za myšlením"). Tvorba pacientů psychiatrických léčeben je toho dokladem, i když někteří z nich již "in margine" přece jen publikují. Někteří samostatně, jako např. autista Pavel Hlušička, píšící častěji pod pseudonymem Mnoháček Zgublačenko, či Marie Farná, jiní alespoň omezeně ve sbornících - za všechny jmenuji Kouzelný klíč, vydávaný PL v Bohnicích. V knihovně Unie českých spisovatelů je např. uloženo na 15 svazků básní Radmily Říhové (básnířka a malířka, nar. 1965 v Praze). Protože některé z nich stojí za kritickou reflexi, zastavíme se v tomto pokračování právě u nich.
   Většina svazečků nese vročení 2007-8; mnohé z nich jsou ručně psané a technicky rozmnožené. Jejich autorka nám o sobě prozradila, že v 90. letech studovala na FF UK, léčila se v Psychiatrické léčebně v Bohnicích, v Léčebně dlouhodobě nemocných a - podle vlastních slov - jest "t.č. na invalidním vozíku".
   Souboj s byrokraty (demokraturami) o každý finanční příspěvek, zápas o právo na materiální existenci jí nikdo nebude závidět. Tyto motivy najdeme i v jejích básních, které mají částečně autobiografický základ, a některé dokonce vznikly jako výraz potřeby dokázat psychiatrům autorčinu schopnost rozumného úsudku (srov. Plky bez rozumu, 2007, např. sonety Satirička lyrička - nebo Primářko Lochmannová).
   Sbírečky jsou námětově i formálně pestré, bohužel zdaleka ne vždy umělecky zvládnuté: je typickým rysem samizdatu, že texty vcelku kvalitní koexistují vedle balastu, sentimentálních veršovánek či agitek. Autorka má v oblibě útvar sonetu, ale paradoxně ten málokdy přináší něco objevného. Ale najdou se i výjimky: sonet s incipitem Znám jednoho Proroka reaguje na čas falešných vůdců, jdoucích vždy jakoby proti něčemu, a omezených oslů, jimž je třeba před čumák zavěsit mrkev nazvanou "vláda lidu". Kolik takových "vlád lidu" tu už bylo... Proroci jsou sluhové neužiteční, "já vpřed jdu... a hýkám!"
   S novou optikou, surreálnou či bizarní kompozicí, naopak přicházejí básně-miniatury jako Vratkost dívek, v níž se vedle sebe ocitají motivy tance, chladu, kyselého citrónu, nahoty, svázanosti a zapomnění, a to nikoli bez vnitřní spojitosti, kterou jim vtiskuje prekérní situace nezralého ženství.
   Zajímavé jsou i některé epigramy, vesměs dvou- až čtyřveršové, které se vysmívají tu zdražené svobodě, tu novinovému slovníku, tu restauračnímu aktivismu ("pobijme ty rudé dneska"), ale i postmodernímu horování a "komunikačním bariérám". Epigram zvaný Bezdomovecký ze sbírky Drznělky a epigramy reaguje na neochotu společnosti převzít díl viny za osud lidí mrznoucích a umírajících uprostřed velkoměsta, uprostřed spokojených, zachumlaných a vypasených měšťáků. V některých básnických textech (Nemocniční pokoj) pak ožívá smutná atmosféra nemocnice a léčebny, lidí s "osudy jak nože" a zimními orchidejemi ve zraku, žen připoutaných na lůžko jako "vázy z hlíny", co spí "bez nohou". Téma pro Františka Halase a šíleného Diviše, ale i v podání Radmily Říhové jde o cosi víc než jen o dokument, pouhý lyrický záznam viděného.
   Záměrně vybírám to cenné nebo alespoň přínosné z obsáhlého veršování Radmily Říhové. Platí pro něj v zásadě totéž co pro gros samizdatové tvorby: vydání (knižní edice přístupné v knihkupectvích i knihovnách) by si zasloužil kritický výbor z této tvorby. Zajímal by nějaké nakladatelství?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]