PAVEL HUBÁČEK (* 1984)

Podzimní vítr

Večer ochořel a zestárnul,
noc vzala si ho k sobě.

Podzimní vítr ve své zlobě
pak z plátna světel
koberec listí odvanul.
Ticho jako v hrobě...

To světla kreslí portréty
stromů, co sem již před léty
podzimní vítr zavanul,
snad ve své zlobě.

A čísi hlasy odněkud z dáli
z nebe spadly jak sníh,
zda pláč to byl či smích,
nikdo se nedoví.

Ta zpráva z dáli
však v tónech svých
přinesla sebou pramínek,
pár zaprášených vzpomínek
na dávné lásky,
pláč a smích.


16

Dnes dovršil jsem svůj šestnáctý rok,
dnes pochopil jsem další pravdy,
dnes další do života udělal jsem krok,
dnes užil jsem si spoustu srandy.

Dnes dostal jsem hodně dárků,
dnes měl bych pořádně slavit,
dnes říkej mi prosím "Stárku",
ať se tím chvíli můžu bavit.

Dnes cigára již můžu pálit,
dnes sázku s "Ožralou" jsem prohrál,
dnes mohu beze sporu chválit,
že jsem osminu života dohrál.

Dnes měl bych být šťastný,
dnes měl bych možná brečet,
ale to je citově mastný,
proto dnes nemíním klečet.

Dnes svoje blízké na večeři pozvu
a pokecáme o pozitivních věcech,
pak domů zítra se zase ozvu
a budu kecat o těch kecech.

Dnes mají rodiče svátek,
dnes mou minulost vzpomínají,
dnes už bych se měl chopit splátek,
ať také trochu radost mají.

Dnes, kdybych nebyl zrovna tady,
to bych byl doma v Česku,
asi bych slavil víc než do nálady
a nemělo by to tolik lesku.

Dnes užiji si to tu skvěle,
no vlastně lépe... jako dosud,
do oslavy se pustím směle
a ať si svoje dělá osud.

Teď již toho asi nechám,
kontroluji své napsané řeči,
sorry for mistakes, připravený to nemám


Všední den

Každé ráno vstáváme,
před námi je nový den,
my se sami sebe ptáme,
kdy vypadnem z kola ven.

Posnídáme kaši smutku,
slzy smyjí špínu noci,
na jídelním lístku skutků
hlavní chod - páska přes oči.

Móda ustrojí se námi
nejnovější model... hadry,
na koštěti, co vytře s námi
skoro všechen prach z podlahy.

Zamknem za sebou své klece,
pak probodá nás pošta z nebes,
po hlavě nám tiše teče,
náš kolotoč hryže rez.

Banda ošuntělých loutek
cpe se do krabice s koly,
zabereš-li jejich koutek,
potýkáš se s jejich holí.

Všichni lidé, co se bojí,
žijí jako slepice,
každý na svém místě v hnoji,
schová se za komplice.

Dávno umřeli jsme v mládí
a v procesu ospalém,
teď opisujem pohyb stálý,
na kolotoči rezavém.


Vše co...

Všechno, co bylo v mém životě,
vše co snad měl bych znát,
všechno, co přišlo tak náhodně,
vše, co měl jsem rád.

Všechno to, co jsem proseděl,
vše to, co jsem ztratil,
všechno to, co jsem nevěděl,
vše to, co jsem si zhatil.

Všechno, co chtěl jsem povědět,
vše to, co jsem chtěl znát,
všechno, co kdy budu milovat
vše to by mi mělo odvahu dát

k tomu, abych se nebál ti povědět,
...jak moc tě mám rád.


Den

Můj den začíná tak špatně,
vstávám brzy, spím jen krátce,
z postele lze vylézt těžce,
život mi tak krutý zdá se.

V koupelně mě čeká práce,
čistit zuby, česat zrádce,
zkušenost mi radí správně,
do zrcadla nedívám se.

Cesta příjemná zdaleka není,
pro ospalé utrpení,
řidiče lze popsat krátce,
s řidičákem musel mít dost práce.

Škola nudné jest to dění,
špatně slouží k pobavení,
hodiny však rychle běží,
prvních pár jsem ještě svěží.

Zbytek odsedím si v klidu,
dění kolem zcela minu...
Píši, kreslím, poslouchám,
čtu, veršuji, co jinak počít mám?

Konec školy, hurá domů...
zbývá však pár hodin k tomu,
než to všechno začne znovu,
a tak smutně kráčím domů.


Mezi břehy

Snad jsem si dal moc velkou dávku,
možná, že jsem už vlastně mrtvý,
třeba jsem šel přes špatnou lávku,
za kterou již jen panství smrti dlí.

Možná, jsem se v té vodě utopil,
ledovou rukou splácí mi mé dluhy,
a břehy mezi nimiž plavu,
jsou jeden vyšší nežli druhý.

Měl bych se asi chovat vztekle
a hledat ten osudový zvrat,
ale celý život byl jak v pekle,
mám zkusit ještě chvíli plavat..., no tak ať.



LUKÁŠ TICHÝ (nar. 1982, student SOŠ Praha 5)

Město nadějí

Slyším v dáli zvonění tramvají,
tichounký pláč Vltavy pod oblouky mostů - vzpomínky
plují jako slova v dětské čítance,
sny tancují po špičkách, potají.
Malá noční hudba doznívá na Bertramce.
Tolik krásy mi dáváš město nadějí,
   co já ti dám,
   jen prázdné kapsy mám.

Vějíř noci rozvinut v plné kráse,
z chrličů na domech a kostelech vykvétají stříbrné růže,
šeříkový svět ponořen v černé váze,
korálky hvězd navlečené na večerní šňůře.
Tolik svobody mi dáváš město nadějí,
   co já ti dám,
   jen prázdné kapsy mám.

Zbytky chvějícího se světla lamp omývají kapky vody,
římsy, střechy a věže chrámů v holubím objetí,
kobercem tmavého stínu ovinuty Zámecké schody,
nad Pražským hradem počítám na prstech vrásky století.
Tolik volnosti mi dáváš město nadějí,
   co já ti dám,
   jen prázdné kapsy mám.

Bílé a růžové svíčky kaštanových lustrů,
do nového dne nadějí žhnou,
bývá mi smutno, když pod tíhou větru,
opadají a mezi listy herbáře uschnou.
Tolik lásky mi dáváš město nadějí,
   co já ti dám,
   jen prázdné kapsy mám.


++++++++

u podři
mujícího
Orloje na obl
oze zlobné kd
os staví most ba
revného štěstí slunc
E mi deštěm lep Í
Kousky drob N
É a podzim dál smutnou P R
A hou letí a letí podívej be Z
SLOUPUČI
PILÍŘŮ DO
končil své dílo
oblaka holubů před oči
ma z peří krásně bílo
a podzim dál smut
nou Prah ou letí
a letí ó duho
jsi jako žena zahalena
pláštěm pest
rého kvítí z drobnýc
h kapek vůkol te
be pěna a po
dzim dál s mu
tnou Prah ou letí a le
tí poslou chej než
s napočít al do pě
ti most barevného štěstí roz
plynul se v prach
úzkost po obličeji ti
hraje stra ch a pod
zim dál s mutnou
Prahou letí a letí
neboj však ono se zas ně
kdy k tobě vrátí sic jiné oči
jiný hlas a podzim dál
smutnou Prahou letí a letí


Listopad

Kapka za kapkou,
zežloutlý list za listem,
za oknem bezvládně spolu plují.
Kolemjdoucí lidé je svým deštníkem mocně pohlcují.
Láska za láskou,
Prst za prstem, ti lehce bubnuje do nahého těla.
Nota za notou, hudba klavíru v odpoledních hodinách smutně dozněla.
Slunce po slunci,
Domů vracím se v podzimní plískanici,
Čtvrtek po čtvrtku,
Déšť zas mlží brýle a do oka posílá kapku,
Vítr po větru,
Nad Petřínskou věží se směje děravému svetru,
Listopad po listopadu,
Kolik z roku zbývá, kolik dnů pro sebe ještě nakradu,
Hvězda po hvězdě,
Obličej svůj zřím v kalné vodě,
Měsíc po měsíci,
Dopíjím víno ve sklenici,
Smutek po smutku,
Knížku si odkládám na nočním stolku.
Usínám a život plápolá mi v dálce pln zrady,
Jako pláč fontány za plotem zahrady.


Podzim v kavárně Slavii

Namodralý obláček amfory z dýmky v kavárně Slavii tiše se rozplývá.
Na bělavá kolečka cigaret a doutníků starý lustr přísně se dívá.

Kávu si míchám lžičkou,
cukr s bohatou šlehačkou,
se zmateně točí a pomalu boří do neznáma.
Do modrého kabátku s kožíškem obléká se jedna dáma.

Šustění novin, zvonění příborů v dáli.
Starý pán nad svým čajem na chvilku si zdřím.
Vůně skořice z jablečného štrůdlu - horká káva v ústech mě pálí,
do hlučné ulice přes brýle zřím.

Lidé na zastávce rozcuchané vlasy mají,
míjející tramvaje na pozdrav si cinkají.

Vítr netečně vysouší,
promoklou střechu Národního divadla.
Svůj šálek právě dopíjím. Už neprší.
Obloha venku do večerního smutku uvadla.

Na schodech k sobě plášť pevně tisknu.
Pouliční lampa do kroků světlo mi dávajíc,
zamlkle tiká. Vydechují zmrzlé kapky, touhu mám jednu
a podzim zas přichází do kavárny Slavie.


Tančící dům

Zavírám oči a vytahuji rolety krámku s fantazií.
Omládlé hvězdy, do prázdna mžourající elektrická lampa, světelné reklamy,
jazz, blues, černošské tamtamy,
housle, harmonika, trubka a klavír s lilií.
Mlčenlivé pohledy dvou ostrovů v samotě,
květnový šeřík krásu svou do smokingu tmy halí,
namodralý kouř z cigaret rozplývá se v dáli.
Milenců pár hudbou unášený na vlasaté kometě.
Vltava tiše šumí a vlní,
pod jezem s pláčem oddává se snům.
Na zašedlou ulici dopadají kapky deště první,
do pražské noci probouzí se TANČÍCÍ DŮM.



ALOIS REICH

Obhajoba hasiče

K smrti rád hasí... a když nehoří,
roztlačil sirkou ohni sáně.
Chcete ho zavřít, právní doktoři?
Jednal jak NATO na Balkáně!


Politik XY

Prací pro stát se vyčerpal,
i smrt z toho mít může.
Neprospělo by lidem víc
kdyby byl líná kůže?


Obrněné transportéry

Kéž by s nimi ministr
vstřícně zašolichal.
Ochranu si zaslouží
i hospoda U kalicha.


Stranické oslovení

Přítel či soudruh, bratr se sestrou
- slyšíme přímo přehlídku přepestrou.
Brzy se zvětší na celý kopec
až hrdě zazní velebné - sobec.


Vysvětlení

Na mnoha místech poslanec
zabodl zištný kolík.
No a? Pochop, že jeho den
má hodin třikrát tolik.


Maturitní otázka

Ta ti dá zabrat, studente.
Než střelíš kozla, třikrát miř.
Liší se čtyřkoalice tří
od trojkoalice čtyř?


Podprsenka

Tvaruje skvěle pastvu pro oči.
Z tečky vytvoří velenormu.
I voličům se hlava zatočí
až plytký program koalice čtyř
nabude tuto svůdnou formu.


Svobodné Evropě

Ta naše moudrá přísloví
chápavým zavčas napoví.
Nechcete z centra Prahy ven?
I hosté smrdí třetí den!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]