Recenzovaná publikace nese název DĚJINY ŽIDŮ NA SLOVENSKU (Praha, Academia 2005) a jejím autorem je historik doc. Ján Mlynárik. Jeho metodologie je založena na apriorní představě, že antisemitismus jako "jed se do slovenského národního organismu zažral příliš hluboko, že je imanentním jevem slovenské společnosti" (s. 329). Slova jako "organismus" a "zažral" byla mimochodem hojně užívaná německými nacisty, českými fašisty i slovenskými antisemity. Totéž platí pro vulgarismům blízké výrazivo a příměry typu "nebožtík v domě", "který až nepříjemně zapáchal" (s. 306). Pojetí Trnavy jako města, jež "mělo ve svých genech zabudovány všechny násilnosti" středověku, a tak "radikální antisemitismus je zabudován v základech a půdorysu tohoto města" (s. 96) nemá daleko k urbanistickému nihilismu a sugeruje potřebu město "od základů" a "půdorysu" asanovat. Ocitujme i jednu stylistickou perlu z kapitoly Arizace a Židovský kodex: "Mít majetek, peníze znamená mít též moc - tomuto poblouznění podlehla nejedna lidská duše; jestliže se to však nabízelo ve statisících případů, v celém státě, v každé vesnici, a měl k tomu přístup kdokoli, působilo to na slovenskou společnost jako pach krve umírajícího zvířete na dravce" (s. 131, podtrhl A. M.). Takovéto naturalistické formulace do vědecké práce jistě nepatří, a dále je citovat nemíním. Do vědecké práce ovšem patří poznámkový aparát. Citacemi je text hojně prostoupen, ale ověřit si jejich přesnost, pramenný zdroj a validitu čtenář nemůže. Alibistická "Redakční poznámka", podle které rukopis "vznikl už v první polovině devadesátých let 20. století" a "nebyl tehdy opatřen poznámkovým aparátem", je pouhé konstatování skutečnosti, a stejně jako tvrzení následující, že "po více než deseti letech již bohužel nebylo možné poznámkový aparát doplnit", je výsměchem vědecké práci. Není to vina odpovědné redaktorky knihy či překladatele, nýbrž autora, a nic na tom nemění Mlynárikova slova zveřejněná v internetovém Deletu, že knihu "napísal ako seriál v rámci rozhlasovej univerzity Slobodnej Európy, s ktorou /./ intenzívne od roku 1983 spolupracoval".
   Publikace nese název Dějiny Židů na Slovensku, tedy dosti ambiciózní a mnohoslibný, avšak období "Od římského impéria k Třetí říši (70-1938)" je pojednáno na stranách 15-119, zatímco oddílu nazvanému "Genocida (1939-1945)" autor věnuje podstatnou část knihy, strany 123-302; oddíl poválečný, nazvaný "Pogromy (sic!) a poslední exodus (sic!) (1945-1953)" pak čtenář nalezne na stranách 304-344. Nepoměr je více než zřetelný. Jeho důvodem je skutečnost, že vlastně nejde o komplexní pohled na dějiny slovenských židů, ty jsou nepřesně a povrchně komentované v první kapitole, ale o hledání dokladů toho, že "antisemitismus ve slovenské společnosti zakořenil latentně, dlouhodobě a že z něj budou vyrůstat jedovaté byliny" (s. 306). Tedy zobrazení dějin židů na Slovensku jako cesty ke genocidě, resp. její realizaci v době druhé světové války ("Slováky", včetně partyzánů) a po ní ("československými úřady"), jež je šokující svou přímočarostí a formulační brutalitou. V oddílu druhém, nejrozsáhlejším, je pak značná pozornost věnována aktivitě vatikánské diplomacie, zato jiným zahraničněpolitických válečným událostem, rozhodujícím faktorům druhé světové války, a zvláště osvobozenecké misi Sovětské armády, jen nepatrná. Byla to sovětská armáda, která v lednu roku 1945 osvobodila Osvětim, jakkoli ona ani její angloameričtí a další spojenci kupř. systematicky nebombardovali přístupové cesty k Osvětimi či jiným "lágrům", což mělo (nejen v roce 1944) nedozírné důsledky - "vatikánská diplomacie", jakkoli chvályhodná, nemohla na věci genocidy (holocaustu) mnoho změnit, což autor ostatně připouští. Snad každému soudnému člověku je jasné, co uvedl před lety Ivan Kamenec v knize Po stopách tragédie (Bratislava, Archa 1991, s. 275), z níž Mlynárik hojně čerpá, tedy: "Definitívnu záchranu pre židovských obyvateľov znamenalo postupné oslobodzovanie Slovenska spod nacistickej okupácie. Židia na oslobodenom území sa stali opäť a definitívne rovnoprávnymi občanmi obnovujúcej sa Československej republiky."
   Poslední část Mlynárikovy knihy však sugeruje dojem, jako by československá - a zvláště slovenská - společnost pokračovala v genocidě započaté německými nacisty a slovenskými klerofašisty a gardisty. Záminkou se stávají excesy tzv. divokého odsunu Němců a Maďarů, do nichž byli někdy zařazováni zcela nevinní lidé, včetně navrátivších se židů. Stěží však lze psát o pokračujícím "holocaustu" a ignorovat události, které ojedinělým násilnostem a nespravedlnostem předcházely (z jiného úhlu pohledu píše o poválečných událostech v Polsku John Sack v knize Oko za oko, totiž jako o genocidě, "páchané polskými Židy, většinou navrátilci z koncentračních táborů, na civilním německém obyvatelstvu Polska" - ani tato temná kapitola dějin, rozsahem nesrovnatelná s realitou slovenskou, nemůže být s holocaustem ztotožňována). Vedle Slováků ("slovenského národa", "slovenské společnosti") jsou jako zavilí antisemité představeni ještě komunisté, a to v kapitole "Komunistický antisemitismus v praxi - partyzánské pogromy roku 1946". O úrovni argumentace svědčí i tyto řádky: "Výsledky partyzánského řádění za povstání vynesly na 1200 obětí z řad karpatských Němců a víc než 2000 dalších obyvatel v masových hrobech /./ Na toto partyzánské řádění odpovídali Němci odvetnými akcemi, jež jen znásobovaly hrůzu, v níž museli žít ukrývající se Židé. Vraždili je jedni i druzí: partyzáni proto, že mluvili německy a byli považováni za Němce /./ nacisté proto, že byli rasově Židy. Kdo si toto inferno dokáže skutečně představit?" (s. 326) Výrazy jako "partyzánské řádění" a "odvetné akce" jsou identické s nacistickou frazeologií, což by mělo J. Mlynárika varovat. Inferno židé/Židé skutečně prožívali (vždyť jen v Osvětimi bylo umučeno na 173 000 československých občanů, především židů; dodejme jen, že i politických vězňů nežidovského původu). Peklem byly válečné operace pro vojáky osvobozující Slovensko a celé Československo, peklem byly "odvetné akce" pro slovenské civilisty (umělecky přesvědčivě toto téma zpracovává mj. L. Mňačko v románě Smrt si říká Engelchen), peklem byly výslechy a likvidace "banditů" a "nepřátel". Vypálené vesnice, domy, hromadné hroby antifašistů. I osudy některých odsunutých ze "sběrných" táborů nelze smést ze stolu, avšak excesy a přehmaty i z povstalecké, i z poválečné reality jsou v Mlynárikově knize natolik absolutizovány, rétoricky "nafouknuty", že se stávají propagandou nějaké nové studené války, která má jen doložit, demonstrovat a usvědčit zločince, tj. arizující a jim se neprotivící mlčící Slováky, komunisty, partyzány ("vedle" slovenských gardistů a fašistů) jako genetické antisemity. Výjimky jen potvrzují pravidlo. Od těch, kteří nebyli "schopni překročit své tradiční (i když umírněné) protižidovské nálady" (s. 185) přes arizátory, kteří měli "vytvořit silnou slovenskou střední vrstvu, která má kapitál, a která je proto tak významná pro národní život" (Mlynárik cituje z knihy Š. Polakoviče Slovenský národní socialismus z r. 1941), až po slovenské komunisty atp. Z knihy vyplývá závěr, že všichni jsou vlastně zločinci, viníci, nebo mají potenciální dispozici ke zlu a násilí proti židům, asemité a antisemité. Ale netvrdili totéž antisemité o židech (všichni židé jsou vinni, třebas jen svou existencí, výjimky jen potvrzují pravidlo, atp.), až jim to někteří opravdu uvěřili? Neexistuje mýtus o panantisemitismu, podle něhož je antisemitismus vlastně všude, je věčný a nevykořenitelný, podle některých dokonce zakládající židovskou identitu? Neplatí, že dějiny soukromého vlastnictví, zvláště toho vyjádřitelného penězi a přeměnitelného ve zboží, jsou dějinami loupeží, záborů, vyhánění, ohrazování, scelování, opětovných krádeží, vraždění a válek, od násilí tzv. legálních majetkových přesunů podobných lichvě až po genocidu, masové vyvražďování kmenů, rodů a národů? Tzv. arizace židovského majetku na Slovensku v době klerofašistického Slovenského štátu není paradigmatickou výjimkou, jen modem naplnění této vpravdě nelidské zásady: její zvláštností je snad systematičnost a otevřenost, s níž se prováděla, snad zpočátku i jakési "dobré úmysly" některých jejích aktérů. Podobně i genocida je jevem světové dějiny provázejícím, v případě holocaustu udiví "komplexnost" a "funkčnost" její mašinérie. Odborné literatury je k této problematice sdostatek. Z literárního a editorského pohledu zaslouží jistě ocenění zvláště publikace nazvaná Božia ulička. Antológia slovenskej literatúry o holokauste (Bratislava 1998), která vyšla společnou péčí Vydavatelství Spolku slovenských spisovatelů a Muzea židovskej kultúry.
   Nejen specializovaný historik může posoudit, nakolik publikace "Jána Mlynárika obsahuje množstvo chýb, nepresností a zjednodušení. Autor v nej nerešpektuje práce a edície dokumentov, ktoré k danej téme už na Slovensku vyšli", jak uvedl Ivan Kamenec v internetových Židovských novinách Delet z července letošního roku. Podle Kamence "Mlynárikova publikácia je kompilátom, opierajúcim sa o časť doterajšej odbornej literatúry, čo pri takomto druhu syntetických prác treba akceptovať. Autor sa v nej však znížil k doslovnému opisovaniu z niektorých kníh, ktoré k danej problematike už vyšli. Najprv a ľahko som to zistil pri porovnávaní s textami svojej knihy Po stopách tragédie, ktorej podrobný obsah a formulácie (napriek svojej zlyhávajúcej pamäti) predsa len dôverne poznám. Vzápätí som zistil, že p. Mlynárik použil túto 'tvorivú' metódu aj pri využívaní iných prác, napr. E. Bárkány - Ľ. Dojč: Židovské náboženské obce na Slovensku, alebo L. Lipscher Židia v Slovenskom štáte 1939-1945. Ďalej som už nemal sily na detektívne pátranie pri porovnávaní textov z ďalších kníh". Tedy jeden příklad za všechny - a ponechám na čtenáři, aby posoudil dva texty, z nichž jeden je z pera Kamencova (cituji ve slovenštině z knihy Po stopách tragédie), druhý z knihy Mlynárikovy (citováno v češtině). Nejdříve Kamenec: "Ľuďácky antisemitismus, pokiaľ už nebol silno ovplyvnený nacistickou ideológiou, nemal rasový charakter, ale vychádzal zo zastaraných maloburžoáznych pozícií, silno determinovaných nacionálnymi i náboženskými prvkami, ktoré mali svoj myšlienkový pôvod niekde na konci 19. storočia /./ Tak vyznelo aj globálne obvinenie židovských obyvateľov, že využili liberalistické zásady v hospodárskom živote Uhorska, resp. Československa, čím získali nezaslúžene veľký podiel v ekonomickom živote, a tím poškodili slovenské národné záujmy. Tvrdý zakončil svoje úvahy konštatovaním, že medzi 'židovským marxizmom a židovským kapitalizmom je úzky vzťah'. Podľa neho 'raison d'etre židovskej otázky je v osude židovského národa, v nevyspytateľnosti božej prozreteľnosti a v teologickom nazeraní na židovstvo'. Pod pláštikom týchto zmätených, nejasných filozoficko-náboženských úvah sa však ľudácka vláda pripravovala robiť už veľmi konkrétne a ďalekosiahle opatrenia proti 4 % obyvateľstva na Slovensku." (s. 64-5). Text Mlynárikův má následující fakturu: "Na sněmu 29. února 1940 vystoupil jako zpravodaj starosta Žiliny Vojtěch Tvrdý. Prezentoval názor tehdejší ľuďácké vládní garnitury na problematiku židovské otázky vůbec: obvinil židovské obyvatele, že využili liberalistických zásad v hospodářském životě Uher a Československa, čímž získali nezaslouženě velký podíl v ekonomickém životě a poškodili slovenské národní zájmy. Zdůraznil, že 'mezi židovským marxismem a židovským kapitalismem je úzký vztah' a že 'raison d'etre židovské otázky je v osudu slovenského (tak! Pozn. A. M.) národa, v nevyzpytatelnosti boží prozřetelnosti a v teologickém nazírání na židovství'. Zastaralé maloburžoazní pozice, vycházející z předsudků 19. století, determinované silnými nacionálními a náboženskými prvky, měly ospravedlnit oficiální loupež židovského majetku nejvyšším zákonodárným sborem Slovenska! Pod rouškou těchto matoucích, vágních nábožensko-filozofických úvah se ľuďáci připravovali k totálnímu útoku proti čtyřem procentům obyvatel Slovenska." (s. 132) Recenzovaná kniha nesplňuje nároky na odbornou, natož pak vědeckou práci, hodnou nakladatelství Academia, tedy "nakladatelství Akademie věd ČR". Její apriorismus je navíc pro udržování a rozšiřování vzájemně tolerantních a korektních slovensko-židovských a slovensko-izraelských vztahů velmi nebezpečný.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]