Z našich literárních luhů klíčí už delší dobu skrovná úroda. Platí to jak o té oficiální, podporované všemožnými nadacemi, granty a fondy, tak o té orientované levicově. I když by se mělo říci literatuře šuplíkové, podpokličkové, protože se o ní v důsledku oficiální blokády ví velmi málo. Takže u ní nejde o tvůrčí útlum, ale o podmínky a možnosti, jež jí poskytuje nakladatelský klan, štítící se levicovosti, stejně jako klan knihkupecký, který na ni uvalil distribuční klatbu. U nakladatelů s výhradně podnikatelským záměrem lze uznat námitku, že vydávají pouze to, co přinese zisk bez ohledu na sortu škváry.
   Tím spíše je třeba uvítat, objeví-li se kniha - navíc člena Unie českých spisovatelů - která zasluhuje pozornost. Takovou knihou, kterou v lednu letošního roku vydalo nakladatelství Orego, je próza NETRPĚLIVÉ DNY, jejíž rukopis paradoxně trpělivě čekal na vydání šest roků. Autorem je Alois Tybrych, dosud známý jako básník dvou sbírek - Pěnišník (1966) a Kalendář pro zítřek (1997) a řady veršů publikovaných časopisecky, jeden z řady lékařů, pro které se literární tvorba stala druhým posláním.
   V knize povídek - prozaické prvotině - se autor překvapivě představil jako vyzrálý beletrista, který si předsevzal nic nezakrývat ani v situacích obsahujících snadno odhalitelné autobiografické prvky. Pozornost vzbuzuje i osobitý jazyk, umožňující negovat klišé a tradiční vyjadřovací prostředky. Jde o hutnost slova, o myšlenky neberoucí ohled na časové klenutí zdržující postup děje. Autor ponechává na čtenáři, aby s pomocí vlastních zkušeností dotvářel nevyslovené. Nutí ho tak k určité kontemplativní spolupráci. Respektuje fakt, že slovník dialogů musí odpovídat charakteru i profesionálnímu a sociálnímu zařazení postavy, dokonce nešvarům, do nichž je zanáší doba, a že společenské poučky Gutha-Jarkovského v naší současnosti jsou leda zábavným anachronismem.
   Tybrychovy věty jsou ozvláštněny poetikou, spojenou s hlubokými a nevšedními zážitky. To právě činí vyprávění věrohodným podobně jako u flagelantů jizvy. Osobitý sarkasmus, černý humor dosahující až morbidnosti, přitom však člověčí, bez náznaku ublížit. Je tu sukovitý život, co vyhřezává po ozdravujícím řezu, oproštěný od konvenčnosti a puritánské přetvářky. Je ovšem věcí autora, proč ho oslovuje právě tematika blízká bizarnosti, a stejně tak má právo předkládat ji čtenářům. Je to tematika, která nehojí, spíše provokuje a jizví, vyjadřována mnohdy bez obalu expresivními výrazy. Zda je to cesta k postižení sebereflexe postavy v ději, do něhož ji umísťuje autorův záměr, nastavující zrcadlo životu, je jen a jen v kompetenci autora, již mu nelze ani upírat, ani se nad ní pohoršovat.
   Osudy lidských jedinců zařazuje Tybrych vždy do souvislosti se sociální realitou a tak zabezpečuje svým povídkám společenský význam. Tybrychův postup při pronikání do hlubin postav je totožný s jeho přístupem k pacientům. Ač není psychiatrem, nýbrž internistou, nezajímají ho jen fyzické příznaky, podle nichž dospívá k diagnóze, ale součástí jeho hledání příčin propukající choroby je pátrání po "stavu duše", již považuje za jedno z určujících hledisek. Tato psychologická metoda prostupuje celou jeho knihou.
   Umí využívat funkčně detailu, dobových reálií, komponovat situace, kdy i za nelidskostí prosvítá paprsek lidství a pochopení emotivních projevů, ač se někdy jeví jako absurdní tragikomično. Pro tento akcent se zřejmě povídka K. K. (Kamarádi kastráti), stala námětem pro úspěšný film Paci, paci, pacičky. V poslední povídce Hnůj dospívá ke konfrontaci se současnou zkušeností, s atmosférou a klimatem, v němž se prostý člověk nemůže aklimatizovat.
   Je možno říci s britským spisovatelem-lékařem A. J. Croninem, s jehož Příběhy z černého kufříku bychom mohli v Tybrychově próze najít spojitost, že to "nejsou veselé povídky. Vlastně to nejsou vůbec povídky, ale pravda, krutá a nelítostná pravda..." O Tybrychově knize lze usoudit, že vyprávěné příběhy jsou biografií jeho dětství, jeho lékařské praxe, jež mu umožnila zblízka poznat mnoho lidských osudů. Jeho povídky nejsou ani milé, ani drsné - některé mohou zasáhnout čtenáře depresivně, všechny jsou však prodchnuty hlubokou láskou k člověku, s nabídkou katarze, s pochopením pro lidské slabosti i vyšinutí, pro odvahu vyrovnávat se se svým údělem.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]