Protektorátní severák

   Protektorát - doba, kdy se stříbrný vítr změnil v severák! A přece se tolik chtělo žít. Nebo aspoň přežít. Ne každý touží být hrdinou. Člověk se jím často stane proti své vůli. Jednoho dne tě osud postaví před rozhodnutí: shrbit se, anebo narovnat! Hrdinové této knihy byli tenkrát mladí. A když se osud zeptal, rozhodli se stát rovně. Někteří přežili, někteří rovnou páteř zaplatili životem. V odboji se nedodržují pravidla jako na žíněnce. Je to zápas bez pravidel, ve volném stylu. Za chybu se platí nikoli ztrátou bodu, nýbrž krku. Čtěte a zkuste se vžít do postav knihy. Zkuste odhadnout, jak byste se zachovali právě vy! A až dočtete, možná si budete spolu s autorem přát, aby se už nikdy neopakovala situace, kdy jdou na smrt děvčata a chlapci, jimž za normálních časů cuchá vlasy stříbrný vítr!
   ks

   Jednou rozhazovali s Vlastíkem v noci letáky, a když se vrátili, zeptal se Jirka: "Co kdyby nás jednou chytili? Vůbec netuším, co bych v takovém případě měl vypovídat! Měli bychom být nějak domluveni!" "Základem naší bezpečnosti je bezvýhradné dodržování všech konspirativních zásad," odpověděl mu Vlastík, "o nichž jsem ti vyprávěl už aspoň stokrát! Pro případ zatčení máme my ostatní své desatero, poněkud však jiné, než jaké umíš odmalička ty; chtěl jsem tě s ním seznámit později, ale máš-li strach, že by nás mohli chytit, prozradím ti ho hned!" A nadiktoval mu deset bodů, které se Jirka skutečně naučil okamžitě zpaměti: 1. Při výslechu mluv jen česky, německy neumíš! 2. Než začneš mluvit, uvažuj, nedbej na nucení k rychlé odpovědi! 3. Při prvním výslechu mluv opatrně a co nejméně; první výpověď je nejdůležitější, druhý den je klidnější! 4. Neměň výpovědi, které jsi řekl, jinak ztrácíš půdu pod nohama! 5. Počítej s tím, že kdo vyslýchá, je stejně chytrý jako ty! 6. Snaž se vypovídat klidně a krátce, mlčení vzbuzuje podezření; výpověď musí znít co nejpřesvědčivěji! 7. Pamatuj, že co neřekneš, policie neví; nevadí, že dostaneš při výslechu rány, to se vždy vyplatí! 8. Nevěř policii co řekne; jsou to jen způsoby vyšetřování; kdo zachovává konspirační pokyny a je s lidmi smluven o výpovědi, nemůže se dostat do nesnází! 9. Při zatčení se nedomnívej, že policie je informována o naší činnosti; záleží na tobě, abys nevzbudil větší podezření! 10. Nikdo si nepomůže tím, když vyzradí co zná; nebude stejně ničeho ušetřen, jen zradí kamarády a společný cíl draze placený krví celého národa! - Bránil se však nařčení, že má strach, který skutečně nikdy nepociťoval; byl pouze teoretický typ a nikdy ne praktický, a chtěl mít ve všem jasno, rozumět podstatě věcí; násilí neuznával i nyní, a třebaže pod vlivem Weitlinga připouštěl jeho možnost jako krajní případ, odsuzoval je, poněvadž ho nenáviděl; odmalička se násilí vyhýbal, s nikým se nepral, matka jej také nebila, o násilí vždycky jenom slyšel nebo četl, k jeho odmítání došel pouhou úvahou o jeho nelidské podstatě, prakticky se s ním však nikdy nesetkal.
   Když skončil třetí ročník, počátkem prázdnin v jedenačtyřicátém, nakupilo se příliš mnoho úkolů, než aby mohl odjet s Vlastíkem opět k jeho rodičům v Seči, a domlouvali se, jaké zaměstnání si přes léto opatří, aby mohli zůstat v Praze; Jirka se vracel pozdě večer domů, chtěl si sbalit ráno své věci a odstěhovat se k Vlastíkovi, avšak když procházel poříčským parkem, zastavil jej příslušník české policie, doprovázený dvěma muži se sklopenými okraji klobouků, a vybídl jej, aby se legitimoval; Jirka mu podal průkaz, jenomže blízkost těch dvou cizích mužů způsobila, že se mu nejen strašlivě rozklepaly ruce, ale dokonce se mu tak stáhlo hrdlo, že nedokázal ze sebe vypravit jediné slovo, když byl dotázán, odkud se tak pozdě vrací a kde byl; věděl jenom jedno: že nesmí říct Vlastíkovo jméno; avšak co by měl říct jej nenapadalo, cítil se zaskočen tak zcela náhodnou událostí na niž nebyl připraven a proto se snažil vybavit si nejdříve některé body z Vlastíkova desatera: vypovídej klidně a krátce, mlčení vzbuzuje nedůvěru, výpověď musí znít přesvědčivě! Těkal v duchu od jednoho bodu k druhému, místo aby se soustředil na odpověď, kde byl; hledaje nejméně nápadnou výmluvu začal koktat, až jeden z cizinců dal očima pokyn policistovi, který Jirkovi oznámil, že půjde s nimi; cestou na komisařství se poněkud uklidnil a sestavil si v duchu trasu své "večerní procházky", a současně si uvědomil, že podobných hlídek potkal více, na hlavních ulicích nevěnovali ani oni jemu pozornost, patrně někoho hledají a udělali zátah, možná, že mě někdo z nich vzal na vědomí, uvažoval dále, a bude asi nejlepší umístit svou vycházku někam do blízkosti Vlastíkova bytu.
   Telefonickým dotazem do Bartolomějské si policista ověřil, že Jirkův průkaz není falešný a chtěl mu jej vrátit, ale jeden z cizinců mu ho vzal z ruky a řekl: "Ještě nám neprozradil, kde se -procházel-!" "Nejdřív jsem chodil kolem nábřeží u nás doma, tedy v Holešovicích, pak jsem přešel most a kolem Karlínského divadla jsem šel na Žižkov až ke kostelu a pak jsem se stejným směrem vracel domů," vychrlil ze sebe Jirka, nyní už soustředěně a klidně. "Proč jste to neřekl hned?" "Protože jsem dostal trému ze setkání s policií; ještě nikdy se mi to nestalo." "Víte něco o tom, že každá noční procházka v dnešní době může být přinejmenším podezřelá, a pro vás nepříjemná?" pokračoval v otázkách cizinec a z jeho řeči bylo jasně cítit, že po ověření průkazu přestal Jirku podezřívat. "Něco takového jsem si vůbec neuvědomil," prohlásil Jirka s pocitem jistoty. "Měl jste nějaký zvláštní důvod k tak pozdní toulce?" "Ne; vlastně ano!" "Jaký?" S jistotou nabyl Jirka i odvahu diskutovat, neboť to byl jeho koníček: "Všichni mí spolužáci odjeli na prázdniny, já nemám kam jet, začalo mi být doma smutno a musel jsem jít ven." "Podruhé tedy choďte raději ve dne!" řekl mu cizinec a podávaje mu průkaz naznačil mu, že může odejít. "Moment!" ozval se vtom druhý cizinec, jenž doposud mlčel, "máte-li u sebe nějaké věci, položte je na stůl!" Jirka přikývl a klidně vyndal ze saka malý nožík a zápisníček, a z kalhot kapesník, neboť si byl vědom, že žádná z těchto věcí není kompromitující. Druhý cizinec mu přejel rukama po kapsách, přesvědčil se, že v nich nic nezůstalo, zabrumlal tiše: "Gut!" a bez valného zájmu otevřel zápisníček; hned na první stránce bylo velikým písmem napsáno: -Vlastimil Roupa-, a pod tím jeho adresa do Seče i do pražského podnájmu; "Kdo je to?" zeptal se stále bez zájmu Jirky, listuje dále; avšak jiné adresy v zápisníčku nebyly. Při vyslovení Vlastíkova jména Jirka zbledl a jeho klid ihned vyprchal; co teď? blikalo mu v hlavě a už zase koktal: "Roupa je můj spolužák." První cizinec si všiml jeho neklidu a nakloniv se nad zápisník, optal se policisty: "Kde je Bořivojova ulice?" "Na Žižkově, nedaleko kostela." Druhý cizinec se náhle vítězně usmál a obrátil své pronikavé oči na Jirku, pozoruje teď každý detail jeho obličeje: "Tam jste byl přece na vycházce, či ne?" "Ano," ozval se Jirka tiše, po zbytečně dlouhé přestávce. "Tedy jste přece byl na návštěvě a ne na vycházce!" přidal se okamžitě první cizinec, a také si začal prohlížet Jirku s náhle neobvyklým zájmem. "Ano," hlesl Jirka, "zastavil jsem se u něj, protože on také nejel na prázdniny, a domlouvali jsme se, že si najdeme spolu v Praze nějakou práci, abychom nebyli na obtíž doma." "On má však rodiče v Seči!" "Ano, ale již staré, bez prostředků." "Proč jste ho před chvílí zapíral?" "Protože jsem to pokládal za zbytečné, když o nic nejde." První cizinec se ušklíbl, schoval jeho průkaz do svého pláště a řekl ironicky: "V době války je zapření někoho naopak velmi důležité! Domů tě už nepustíme, dokud se nedozvíme, proč jsi Roupu kryl doopravdy!" Začal Jirkovi tykat a od té chvíle změnili oba cizinci k němu i své chování: zhrubli. Nic mu neudělali, teprve když je strážný zavedl do sklepní kobky Pečkárny, nakopl jej, sotva otevřel její dveře, až narazil čelem na protější zeď a z nosu mu začala téct krev; stalo se mu poprvé z životě, kdy mu někdo úmyslně ublížil, chtěl se nějak ohradit, když se vzpamatoval, avšak dveře byly zavřeny a za nimi ticho; nikdo si jej nevšímal; v cele byla tma, zřejmě chybělo okno, hmatem poznal, že místnost je malinká, sotva pro jednoho a v ní kromě zápachu z lidských výkalů jen úzká, tvrdá pryčna; sedl si na ni a utíral si krev, jež mu tekla z nosu, a začal se bát: ucítil náhle, že násilí, jež tolik nenáviděl, je blízko, že je jím obklopen, že mu nemůže uniknout a nemůže se před ním ani bránit; současně zkoumal dodatečně všechny věty, které jim řekl, a ujišťoval se, že se nedopustil žádné závažné chyby; to, že se dozvěděli Vlastíkovo jméno, je hloupé, avšak udělají-li u něj prohlídku, nic u něj nenajdou, na to bývá opatrný, a vypovídat bude bezpochyby jako já, byl přesvědčen; do rána nemohl usnout rozrušením, teprve k ránu, když se za dveřmi tu a tam ozvaly rázné, dunivé kroky a do cely proniklo škvírami kolem těžkých dubových dveří trochu světla, jež proměnila tmu v částečné šero, na něj padla únava, avšak bál se ulehnout a usnout, protože neustále čekal, že se otevřou dveře a někdo jej začne bít; jenomže nikdo nepřicházel, jako by neexistoval, jen v poledně mu vstrčili dovnitř trochu špatně osolené, teplé vody, jež měla zřejmě představovat polévku, a zase nic, žádný zájem o něj; netušil, že ostatní vězňové, ti zabydlení už, které sem denně vozí z Pankráce, jedí dole v biografu, a on je v kobce pouze schován, protože oni zatím nevědí kdo je a co ví, a nechtějí, aby jej kdokoliv spatřil.
   Dva cizinci se sklopenými okraji klobouků zatím nelenili, tušíce, že zcela náhodně přišli možná na stopu něčemu, co vůbec nečekali, a ještě v noci zajeli na žižkovské oddělení policie, prohlédli si Vlastíkovu fotografii, zjistili, že je v podnájmu u staré paní vdovy, s níž není v příbuzenském poměru, a spěchali do Bořivojovy ulice; před domem se však na pokyn druhého zastavili: "Uděláme-li prohlídku a nic nenajdeme, jsme vyřízení!" řekl v jejich řeči, "bude lepší jej sledovat." A čekali: do rána se dveře domu neotevřely, nikdo nevyšel ani nevešel; v osm hodin vyběhl v teplácích Vlastík, s taškou v ruce, zastavil se v mlékárně a hned se zase vrátil a zůstal doma až do oběda; první z cizinců chtěl již několikrát odejít, domnívaje se, že se oba zmýlili a pochvala ani povýšení nebude; druhý však byl trpělivější, a tak se nakonec dočkali: Vlastík se objevil v saku a loudal se podél kolejí tramvaje dolů do Prahy, zastavil se u každého knihkupectví a prohlížel si názvy knih ve výloze; přitom se však podíval občas na hodiny, což oba pozorovatele utvrdilo v přesvědčení, že má dost času, ale někde má v určenou dobu být; ve čtyři odpoledne zahnul u Příkopů do pasáže Černá růže a zastavil se hned u vchodu k prvnímu schodišti, kde neustále proudilo plno lidí; čekal tam na něj Vláďa Prošek, kouřil a měl u nohou dva odřené kufry, usmáli se na sebe, prohodili spolu několik vět, Vláďa odešel, Vlastík uchopil kufry, byly zřejmě těžké, a dal se na opačnou stranu; první z nich sledoval Vláďu, na hlavní třídě jej došel, ukázal mu odznak pod klopou pláště, řekl mu: "Půjdete se mnou, jste zatčen!" a vedl jej do Bredovské ulice; Vláďa si z roztržitosti zapálil novou cigaretu, neřekl jediné slovo a soustředěně uvažoval, jak k tomu mohlo dojít, co bude nucen přiznat a co ne, a když vstupovali do Pečkárny, dostal od strážného takovou facku, že mu nejen odlítla cigareta od úst, což bylo hlavním posláním oné facky, ale dokonce ztratil na chvilku orientaci a cizinec jej musel chytit za loket a smýkat jím vpřed. Druhý z nich šel ve stopách Vlastíkových, který dovlekl s námahou kufry na bývalé Masarykovo nádraží a tam ve shluku cestujících před pokladnami předal jeden z kufrů Vaškovi Jindrákovi, krycím jménem Honza, tentýž Honza, který zaučoval Vláďu Proška s Jeníkem Chládkem tiskařskému řemeslu; cizinec jej před nádražím zatkl a odvedl do Pečkárny, kde se sešel s prvním cizincem a okamžitě odjeli do Vlastíkova bytu; nebyl doma, udělali zatím prohlídku, ale nic podezřelého nenašli; vzápětí otevřel Vlastík dveře - bez kufru; v první chvíli chtěl utéci, ale rozmyslel si to, neboť ihned pokládal svou situaci za beznadějnou.
   "Komu jsi kufr předal?!" tázal se jej zanedlouho komisař Friedrich v kanceláři sto jedenadvacet. "Jednomu známému na hlavním nádraží." "Jméno?" "Jarda." "Dál?" "Nevím." "Kdo vás seznámil?" "My sami, jednou v hospodě." "A hned jste si tolik věřili?!" "Ano." "Já ti dám věřili!" vykřikl Friedrich, vycenil své zkažené zuby a začal Vlastíka bít hlava nehlava, až z něj stříkala krev; dva cizinci se ochotně přidali, avšak Vlastík již nic víc neřekl; když už téměř ztrácel vědomí, zařval Friedrich; "Kdo tě seznámil s Proškem?!" "Václav Jindrák." Seznámil je sice Zbyněk Sekáč, ale Vlastík předpokládal, že Vláďa i Honza učiní totéž: budou se snažit vzít všechno na sebe, aby nerozšiřovali okruh zatčených; zřejmě vyletěli náhodou, a na to se spoléhal. Bezvládného jej dovlekli na čtyřstovku a předvedli Honzu. "Kdo tě seznámil s Proškem a Roupou?!" "Nikdo, známe se už odmalička," vsadil všechno na jednu kartu: nebudou-li ostatní dva chtít zatahovat do maléru další kluky, a to jistě nebudou, předpokládal, nemohou přijít na nic jiného. "Komu předáváš tiskoviny, které dostáváš od Roupy?" "Sám je rozhazuji; do otevřených oken bytů a kanceláří." "Kdo předává Proškovi materiál?" "Nevím." Odvedli jej prozatím zdravého; o minutu později se zeptal Friedrich Vládi Proška: "Odkud jsi přinesl ty dva kufry?" "Z bytu slečny Widimské." "Kolik je jí let?" "Asi čtyřicet." "Pěkná slečna! Co dělá?" "Byla zatčena počátkem roku; teď je v Oranienburgu." "Zaplaťpánbůh! Kdo to všechno tiskl?" "Já sám." "Kde máš ty své inštrumenty?" "V bytě u té slečny." "Adresa?" "Gerstnerova tři, Letná, první patro, společná předsíň s bytem mé matky." "Ví o tom matka?" "Ne. Tady je klíč," položil jej honem na stůl doufaje, že tím předejde prohlídce jejich pokoje, jejž stačil jen letmo uklidit. Dva cizinci vzali klíč a okamžitě odešli; Friedrich pokračoval ve výslechu: "Na čem jsi to tiskl?" "Na starém cyklostylu." "Kde?s ho vzal?" "Můj otec býval za života řídícím; našel jsem ho kdysi v kůlně školy a hrával jsem si s ním; je strašně starý." "Od koho jsi dostával blány, čerň a rukopisy?" "Od Roupy," nic chytřejšího je nenapadlo. Odvedli jej a znovu dovlekli Vlastíka. "Tak tys prý předával Proškovi materiály; od koho jsi je dostával ty?" Vlastíkovi došlo, že to vědí od Vládi a že na něj zbylo nejhorší: odůvodnit spojení nahoru; uvažoval rychle, ale přesto ono zamyšlení znamenalo několik dalších ran; "Od onoho Jardy, kterého neznám," ozval se posléze. "Kdy a kde s ním máš příští schůzku?" "Za týden tamtéž," odpověděl Vlastík, protože věděl, že to není pravda, a také předpokládal, že Lojzu nemají a nedostanou. "Vezmu tě tam s sebou; lžeš-li, pak teprve poznáš, co umím!" Další otázky, další rány, ale Vlastík už mlčel. Zatím se vrátili ti dva; když zazvonili u Prošků, máma div neomdlela leknutím, hlas se jí zadrhl a nedokázala ze sebe vypravit slovo; oni ji však odstrčili a rovnou do Sylvina pokoje; stála mezi dveřmi do kuchyně a nemohla udělat jediný krok, jako by měla obě nohy spoutány; před očima viděla Vláďův pokoj, zamazaný na mnoha místech tiskařskou černí, již nestačila ještě utřít, a plná kamna zkažených papírů a opotřebovaných blan, jež zapomněla zapálit; ti dva však vybrali pouze Sylvin byt: cyklostyl, zbytek blan a papírů, zamkli, klíč vzali se sebou a odešli; máma ihned skočila k prádelníku, vyndala z něj bílý ručník a nenápadně jej pověsila do okna, poněvadž každou chvíli měl přijít Jeník Chládek, a pak honem pokračovala v úklidu stop po Vláďově práci. "S tímhle haraburdím žes dokázal vytisknout tolik časopisů sám?!" otázal se Friedrich Vládi Proška, když ležel cyklostyl na stole před nimi. "Ano; mohu vám to předvést." Friedrich se srdečně zasmál a po něm poslušně i jeho pomocníci: "Že bys tohle uměl, je zatím jediné, co vám všem dohromady můžu věřit!"
   A teď teprve přišel na řadu Jirka Hořínek; vyhladovělý, nervovým vypětím vysílený, celý se roztřásl, než došel do čtvrtého poschodí. Nejdřív se o něm radili: kým může být?, je jejich vedoucí?, nebo náhodný známý?, to sotva, spíš to prvé, protože se ani jeden o něm nezmínil a on lhal; Friedrich si jej nejdříve dlouho a pozorně prohlížel, nechal ho sedět hodnou chvíli proti sobě bez jediného slova, což zvyšovalo tiché napětí, a všiml si, jak se čím dál víc chvěje, s divným plachým pohledem v očích, jako by neustále čekal ránu; tužku, s níž neustále pravidelně ťukal do stolu, vpletl náhle mezi prsty pravé Jirkovy ruky a nečekaně do nich udeřil vší silou pěstí; Jirka vykřikl bolestí, zdálo se mu, že má přeražený prostředník, a asi přeražený byl, nemohl jím vůbec pohnout, avšak Friedrich se usmál a pronesl bodře: "Nějak málo sneseš, hochu! Vždyť je to teprve začátek!" Pak klidně a s přehledem dodal: "Tak ty ses byl včera v noci projít, nejdřív jsi u nikoho nebyl, ale pak sis vzpomněl, že jsi byl u Roupy, a neuvedl?s to hned, poněvadž jsi se domníval, že je jeho jméno zbytečné; a vidíš: máme ho, i s celou partou, cyklostylem, spojkami, všichni tu už sedí a těší se na setkání s tebou; Prošek, Jindrák, a tak dále, a tak dále; doufám, že si dneska dodatečně vzpomínáš, že byli včera u Roupy i oni!" Nevěř policii, co řekne, blesklo Jirkovi v paměti, kdo je smluven s kamarády o výpovědi, nemůže se dostat do nesnází; nemůže, ano nemůže, jenomže já s nikým o výpovědi domluven nejsem; co mám říct?, mlčení vzbuzuje podezření, připomněl si, a honem spustil: "Včera u Roupy nikdo nebyl." "Čímž přiznáváš, že jindy ano!" Jirka zatěkal očima a prohlásil nejistě: "Ne, nic takového jsem neřekl." Friedrich uchopil čtyřhranný klacek a udeřil jím Jirku přes čelo do hlavy; pokožka na čele se rozskočila na dva díly; cítil, jak se mu krev řine do obočí a dolů k ústům, před očima se mu začaly dělat fialové kruhy, stále temnější, až ztratil vědomí; probral se pod vodovodem, z něhož mu pustil na hlavu jeden z nich prudký proud vody; pak jej posadili znovu proti Friedrichovi, který stále ještě držel v ruce čtverhranný klacek. "Uhodím tě znovu do téhož místa, nebudeš-li odpovídat podle pravdy! Chodil k němu Prošek?" "Ne; toho znám jen ze školy, není to můj kamarád." "A Jindrák?" "Nebyl už u Roupy dlouho; ale my jsme tam skutečně vždycky jenom zpívali a bavili se; čestné slovo!" "Čestné slovo si zatím nech, ještě ho budeš moc potřebovat! Jarda tam samozřejmě už taky dlouho nebyl, co?!" "Ten s námi zpíval častěji." "Hezké přirovnání: zpíval s vámi! Kdy naposled?" "Nevím." "On si však vzpomněl velice snadno; skočte pro něj!" Mrknul na jednoho z nich, avšak u dveří jej zastavil: "Moment! Nejdříve nám Horšínek řekne o něm něco bližšího, abychom mohli srovnat jejich výpovědi," pohlédl na Jirku a zdvihl klacek. "Jeho celé jméno?" Asi ho nemají, tohle jenom předstírají, napadlo Jirku, a řekl: "Nevím." V tom okamžení dopadl klacek znovu do roztržené rány; skácel se na stůl jako podťatý, a když jej proud vody opět probudil k vědomí, třásly se mu nejenom nervy, ale každá částečka jeho těla: odporem, nenávistí, hnusem, bolestí a ponížením; a začal se bát; dostal příšerný strach z další rány. "Jeho celé jméno!" pronesl tiše, ale tvrdě Friedrich, a pomalu, rozvážně si nasazoval na ruku boxera. "Jaroslav Šašek!" vyhrknul rychle Jirka, když spatřil, jak se Friedrichova ruka rozpřahuje k úderu; pro krev v očích skoro neviděl. "Adresa?!" "Nevím," řekl a instinktivně se zaklonil; jeden z nich jej však přidržel a vrátil do původní polohy. "Někde na Spořilově," dodal honem, chtěje předejít další ráně, "ulici skutečně neznám." To ovšem Friedrichovi stačilo, spokojeně se usmál a gestem ruky naznačil Jirkovi odchod; hodili jej zpátky do kobky ve sklepě a opět si jej přestali všímat; o pravou ruku se nemohl opřít, čelo měl otevřené, potřebovalo by bývalo zašít, ale nikdo se o něj nestaral; strach, že dostane otravu a zemře se jej zmocňoval stále víc a víc, a vědomí neprosté bezmocnosti jej skličovalo natolik, že ztrácel víru v jakékoliv lidské hodnoty a postupně i vládu nad sebou samým, nad svým myšlením.
   Spojení nahoru obstarával ve skutečnosti Honza, avšak ten vzbuzoval nejmenší Friedrichovo podezření; výpovědí Vlastíkovou byl naopak přesvědčen, že hlavním článkem k vedení je Jarda Šašek, a proto se hned v noci vypravil za ním; Jarda však netušil, co má představovat, a proto na nic z toho, co po něm žádal Friedrich, nemohl odpovědět, což jenom zvyšovalo zvířecí zuřivost vyslýchajících; mnohokrát ztratil vědomí, pokaždé byl zbit, a ze strachu i z bolesti vyjmenoval všechny známé, jež znal, svého bratra, Jardu Kladiváře, Zdeňka Maryšku, a další, skoro celou skupinu mladých měl Friedrich za pár dní pohromadě, vedení se mu však ztrácelo stále v temnotách; rozhodl se tedy ke konfrontacím. Tváří v tvář uhýbavým pohledům Jirky Hořínka si teprve nyní Vlastík uvědomil, jak ke všemu asi došlo, ale příčinu si nedovedl vysvětlit jinak, než že Hořínek zradil dobrovolně; že mluvil i Jarda víc než měl, to také poznal, ale nepodezříval ho z dobrovolnosti, jen ze zbabělosti; mrzelo jej to dost: vždyť právě Lojza to byl, který je všechny kdysi zasvěcoval do zásad konspirace; Jirku však začal nenávidět: jak se v něm mohl takhle splést! Jeník Chládek se Zbyňkem Sekáčem měli pravdu: neměl mu tolik věřit; kdyby je tak mohl varovat! Ale to je vyloučeno. Z konfrontací se dozvěděl Friedrich jedinou věc navíc: všichni, ačkoliv neměli možnost se domluvit - na to dbal on i "jeho lidé" víc než dost, tvrdili, že Hořínek zapojen nebyl, nic nedělal a nic neví, což jej utvrzovalo v domnění, že je právě on ten hlavní; ještě jednou tedy Jirku zmačkli, ale výsledkem bylo jen jedno jméno, které dosud neznali: Ráďa Topol, zvaný k Roupovi údajně jen proto, že uměl dobře zpívat a ještě lépe stepovat; pátráním zjistil Friedrich, že je na prázdninách u babičky, kde se s nikým podezřelým nestýká, nikam nechodí, nikdo jej nenavštěvuje; rozhodl se, že s jeho sledováním bude pokračovat v září, až opět začne škola, neboť obchodní akademie v Karlíně se mu zdála dosud nevyčerpanou studnicí dalších možných hodnot, a začal pomalu zpracovávat dosavadní materiál, aby jej mohl odložit jako vyřízený ad acta, a v dalším řízení měl k dispozici již jen čistý stůl. Malá ryba taky ryba, říkával si, ale přesto jej mrzelo, že vybral pouze malé hnízdo, zatímco velké si hezky žije dál, ačkoliv už počátkem roku byli oni všichni přesvědčeni, že mají celé vedení, a organizace se již nemůže vzchopit k významnějšímu pokračování; asi se množí jako bakterie, jejichž zárodky přenáší bezpočet much neznámo odkud, neznámo kam, povzdechl si, a mnoho starostí mu vířilo hlavou. Jirka Hořínek už teď také bydlel na Pankráci, denně se vídal s kluky při ranní rozcvičce, po celé prázdniny se ale neodvážil podívat se jim do očí, poněvadž se styděl, vědom si své viny, která se ukázala být ústřední vinou, z níž vzešlo všechno ostatní; co je vlastně hřích?, ptával se sám sebe a stále častěji zpytoval své svědomí: aby člověk byl člověkem, musí mít nějaké ideály, vnitřní víru, podloženou vlastní etickou samosprávou, svým vlastním náboženstvím, v němž si je každý sám sobě zpovědnicí, a hřích je, když člověk sám ví, že to hřích je; nikdo jej však nepozná, kdo nemá vnitřní mravní náboženství; dopustil jsem se hříchu, aniž jsem porušil jediné ze všech svatých přikázání tím, že jsem porušil desáté přikázání Vlastíkovo; NEZRADÍŠ!; proč není tento pojem obsažen i v přikázáních božích? neznali snad tehdy zradu?, či s ní vůbec nepočítali?, a přece: Jidáš zradil Ježíše; po hříchu následuje odplata, po vědomím hříchu vědomá odplata: vlastní trest; Jidáš se zabil; třebaže si neumím představit, že by se někdo jiný na mém místě choval o moc lépe, leda zkušeněji, přece jenom: zradil jsem! a jedinou mou alternativou je osud Jidášův. Jenomže sebevražda bývá vždy následkem prudkého hnutí mysli, zatímco Jirka Hořínek došel k obdobnému závěru klidnou úvahu, ve stavu úplné apatie; den za dnem se mu stával útrpnějším a nesnesitelnějším, a čím dál víc si přál, aby jej ještě jednou zbili a smrt se dostavila sama, bez vlastního přispění, neboť mu k ní scházel dostatek odvahy i vnitřních sil.

   Úryvek ze stejnojmenné knihy, kterou vydalo nakladatelství Futura. Můžete si ji koupit nebo objednat ve Futuře za 200 Kč.
   

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]