Sbírka EPOXIDY je mi nadmíru milým překvapením. Prokazuje víc než autorovo nepochybné básnické nadání, ale i tvůrčí zralost. Je to poezie, jaká mi mluví z duše, spontánní, mnohotvárná, přitom přísně koncepční. Mít svoje nakladatelství nebo mít sebemenší vliv v kterémkoli z těch prý víc než čtyř tisíc podniků, bez nejmenšího zaváhání bych Epoxidy vydal anebo prosadil jejich vydání. Praví-li Miroslav Orava hned v první básni první části sbírky, že nic a nikoho nelze obejmout jinak než zcela, jistě porozumí mému bezvýhradnému přitakání jeho neokázale objevné poezii.
   Proč je mi to překvapením, když jsem ten rudimentálnl víc-než-talent mohl poznat z veršů tu a tam (škoda že ne častěji) publikovaných v Obrysu-Kmeni a jinde? Mohl nemohl. Jednotlivé básně nečtu rád a často vůbec nečtu, a to ne z lenosti, ale z ověřeného poznání, že jednotlivá báseň o básníkovi sama vypovídá málo. Pavel Eisner kdysi napsal, že v tak kultivovaném jazyce, jakým už tehdy byla čeština, může slušnou báseň napsat i nebásník. Jedna vlaštovka nedělá jaro, natož poezii.
   Dobrá báseň se pozná už podle toho, že v ní nic, žádné slovo, žádný básnický prostředek není zbytečný a naopak nic z podstaty poezie nechybí. Dobrý básník se pozná podobně, platí-li totéž o (přinejmenším) větším cyklu jeho veršů. Orava objevuje, řekne-li „až vykřídlím se ze svých snů / a usnu zhluboka“. Kdo by ho chtěl rozkouskovat na ovlivněnce předchůdci a jejich napodobiteli (je ovšem sečtělý), na každém druhém nebo třetím verši zakopne.
   Epoxidy fascinují tím, jak jsou jen a jen Oravovy; jak suverénně strávily a přetvořily si vše od národních (i moderních) klasiků až po beatniky. Musí každému jen trochu vnímavějšímu čtenáři poezie učarovat způsobem, jak vynalézavě se hlásí k domovu a přímo k Brnu, kde zakotvil jak ryba ve vodě, jsa přitom pořád i ve světě; jak soudržná je jeho zdánlivě rozbíhavá obraznost (příval dravé lásky slz je připraven valícími se vodními spoustami, taky přece Moravou, která jako každá slušná řeka teče do moří a oceánů); jak si dovolí až marnotratně plýtvat eufonií („Kdesi pili a byli opilí a manželku mou vzbudili...“) cestou ke skvostnému (protože vytěženému z génia hovorové řeči) povzdechu („…v noci, jako by jaro nepočkalo do rána“); jak moudře a lakonicky pointuje („Pevně? To bychom si asi moc lhali“).
   Orava už ví, co je to víra a láska: je to všecko, anebo nic, a život je mu láska a zároveň i víra.
   Osměluji se dodat: A poezie je to vše! Jak praví Orava: „A pak že peklo není..“

    (Nepatrně pozměněný text lektorského posudku, otištěný v Epoxidech pod názvem Místo doslovu)

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]