Pokaždé když přijedu do Prahy a mám několik hodin volného času, jdu na procházku do Stromovky. Zpátky se vždycky vracím po břehu průplavu Vltavy ulicí Za Elektrárnou okolo hokejové haly, nyní Pegas Arény a jdu na zastávku elektrické dráhy, před Park kultury a oddechu Julia Fučíka, nyní Výstaviště.
   Tato přitažlivá část našeho hlavního města Prahy mne nutí, abych se do těchto míst vracel jako pachatel na místo "zlého činu".
   I já jsem jsem si nyní také zavzpomínal na dávné chvíle setkání s velkým básníkem, když jsem si přečetl v Obrysu-Kmeni vzpomínku Zdeňka Hrabici o jeho setkání s Vítězslavem Nezvalem, nazvanou Flám s gigantem poezie.
   Bylo to ve špatných protektorátních letech války, kdy jsem se poprvé setkal s bělovlasým básníkem Františkem Halasem na hřištíčku před 5. chlapeckým domovem ve Zlíně.
   Bylo to v době, kdy nám budil a bouřil obrazotvornost Nezvalův Absolutní hrobař, kdy jsem na půdě v bednách knih Jiřího Šusta objevil sbírky veršů Jesenina a Lermontova. A byly to také dny, kdy jsem poprvé uviděl na nástěnce, plné pokynů o tom, jak se chovat při leteckém náletu, obrázek básníka Vítězslava Nezvala...
   Po létech jsem putoval spolu s ostatními vojáky do Prahy, na armádní soustředění k májové vojenské přehlídce. Žili jsme v polních podmínkách a tomu odpovídala i strážní služba. Chvíli před rozdílením stráží za mnou přišel kamarád, že mu přijela dívka a zda bych velitele stráže nevzal za něho. Hlásit změnu již nepřipadalo v úvahu, domluva, že se budu hlásit jeho jménem, byla zpečetěna. Převzal jsem pistoli, náboje, střelivo, osobní doklady. Rozdílení stráží trvalo nezvykle hodnou chvíli. Strážní služba byla v těch dnech mimořádně ostrá. Posádkový dozorčí důstojník kontroloval výstroj, výzbroj, znalost řádů, střežených objektů a zvláštních opatření. Pro parkoviště, na něž jsem šel, byla určena pro množství techniky a jeho okrajovou polohu důstojnická stráž. Tehdy ještě nestála ve Stromovce hokejová hala a cesta tam odbočovala přímo do ulice Za Elektrárnou, vedoucí po východní straně PKOJF. V zatáčce před viaduktem stála velká poutací tabule s oznámením: "Cesta pro civilní vozidla uzavřena od 26. 4. do 11. 5... Vyhrazeno jen vojenským účelům." Za viaduktem před budovou garáží elektrárny byla závora. U ní bylo stanoviště prvního strážného. Jeho úkolem bylo dovolit vjezd a vstup do parku bojové techniky jenom vozidlům a vojenským osobám majícím povolení. A také vozidlům bubenečské elektrárny, přijíždějícím a vyjíždějícím z elektrárny. Všechna ostatní vozidla měl strážný nařízeno nemilosrdně vrátit. V případě neuposlechnutí jeho příkazu mohl strážný použít i zbraně. Podobný úkol měly hlídky na dalších místech.
   Strážní stany stály asi dvě stě metrů od závory na okraji rozšířeného úseku cesty u dřevěné ohrady. Odtud po obou stranách vozovky stály přehlídkové tanky. Jejich konec byl někde u mostu přes kanál.
   Poslední apríl byl teplý a příjemný. V nočním bdění nás občas vyrušilo leda hučení vlaku, jedoucího od nádraží Bubeneč k Dejvicím a naopak. Muž domáhající se průchodu do vilky číslo 174 byl vrácen, protože neměl potřebné povolení. Při kontrole stráží se neshledaly žádné nedostatky. Noc proběhla celkem klidně. Strážní plnili své úkoly spolehlivě. Ráno na 1. máje nastal na parkovišti všední ruch. Přišlo také několik kontrolních orgánů z ministerstva národní obrany. Pražští požárníci přijeli omývat tanky. Proběhlo několik výjezdů z garáží elektrárny.
   Asi v 10 hodin dopoledne jsem procházel před strážním stanem. Po kanálu právě ze západního směru plula motorová loď. Poutala pozornost všech osádek vylepšujících své stroje, i strážných sloužících již poslední směnu. Všechny zajímalo, jak to dělají ti na vodě. Loď zmizela z dohledu. Stál jsem uprostřed cesty a bavil se sledováním činnosti všude kolem, pohledem na svěží jarní zeleň. Komíny bubenečské elektrárny vydávaly svědectví, že 1. máj se slaví prací.
   Za garáží vyjíždělo nákladní auto směrem do města. Strážný si zaznamenal jeho poznávací číslo a značku, zvedl závoru, aby vozidlo projelo. V okamžiku, kdy se chystal závoru stáhnout, se po levé straně nákladního auta mihl tatraplán. Strážný ho zahlédl právě když podjížděl závoru. Zvedl ruku na znamení "stůj" . Řidič však nereagoval. Pokračoval nezměněnou rychlostí na parkoviště. Závora zapadla do vidlice vlastní vahou. Strážný pískal znamení "poplach". Tak jsem to viděl z dálky. Stál jsem rozkročen uprostřed cesty v blízkosti strážního stanu jakoby v obranném postavení. Tatraplán jel po rovince ještě větší rychlostí. Nenadálou a mimořádnou situaci jsem si uvědomoval. Byla mi jasná. Řidič nedbal návěští o uzavření cesty. Výjezd nákladního auta vypadal jako by byl domluvený a načasovaný. Nedbal znamení strážného. Měl zlé úmysly? Je to nepřítel? Už jsem měl i já zvednutou paži a několikrát jsem ji strhl prudce dolů na znamení "stůj!" Řidič nás nerespektoval. Jel stále stejně kupředu. Byl už asi v poloviční vzdálenosti mezi závorou a začátkem parkoviště. "Zastavit střelbou," velel jsem si v duchu. Vytrhl jsem pistoli, uskočil k okraji vozovky a mířil na řidiče. Přečetl jsem už číslo, auto mělo pražskou značku. Padesát metrů, čtyřicet metrů... Už jsem rozeznal podobu řidiče a jeho spolujezdců. Třicet metrů... Do řidiče? Do kol? Už mám zamířeno. "Pal! Ne! Toho muže přece znám! To není možné!" Pochybnosti se střetávaly s nutností zajišťovat bezpečnost vojenské techniky.
   Řidič si konečně uvědomil nebezpečí. Zablokoval vozidlo asi pět metrů přede mnou. Spolujezdec vyklonil hlavu z okna a poděšeným a roztřeseným hlasem se ptal: "Co to znamená?!" "Jste ve střeženém armádním prostoru, uzavřeném pro civilní vozidla." "Já jsem Nezval, to je můj přítel lékárník S. (na jeho jméno si už nevzpomínám) a můj otec...Tu je můj členský průkaz. Ověřte si ho na ÚV..." Básník mi podával svou stranickou legitimaci. Já ji přijal, avšak bez otevření mu ji ihned vrátil. "Není třeba, Mistře. Máte štěstí, že jsem vás poznal dřív, než jsem vystřelil." Hlas se mi chvěl stejně jako jemu."Proč jste neuposlechli výstrahy a zákazu vjezdu stojícího před viaduktem a na začátku ulice?" "My tudy jezdíme každou neděli na piknik do Tróje." "Po čtrnáct dní to tedy nebudete smět dělat!"
   Náš rozhovor dál nepokračoval. Pokynul jsem řidiči, aby se otočil a odjel zpět. Vzdal jsem poctu milovanému básníkovi a té šťastné náhodě.
   Po celý zbytek strážní služby mne tížily myšlenky, co by se asi stalo, kdyby měl velitele stráže můj kamarád Jenda.On totiž Vítězslava Nezvala vůbec neznal. Nebo kdybych se rozhodl střílet na větší vzdálenost.
   Nedovedu si ještě dneska představit, že by byl básník Května, Revoluce a Míru nešťastně zemřel 1. května 1951. Mnoho let před svou smrtí...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]