(nad Černým mnichem Jaroslava Sekery)

   Po čtenářských zkušenostech se Sekerovými Příběhy mechanických občanů a především Torzem člověka jsem už věděl, čeho všeho je autor schopný. Nakolik se jeho hluboký lidský postoj váže s "pouhou" interpretací uměleckých děl. Nad novou knížkou jsem opět přemýšlel hlavně o sobě a o svých známých, poněvadž "Černý mnich Čechov" je pro mne více bystrou sociologickou studií než literárněvědnou prací, je pro mne stejně Jaroslav Sekera jako Anton Pavlovič Čechov.
   Černý mnich podobně jako starší Torzo člověka na mne působí přímo terapeuticky. Kéž by tak zapůsobil i na ostatní čtenáře! S terapií ale má málo společného prvních bezmála třicet stran Čechovova životopisu. Chceme-li však v našem případě porozumět pohnutkám literárním, měli bychom o spisovateli vědět co nejvíc.
   Jak už jsem řekl, Černý mnich na mě působí terapeuticky. Tak třeba Čechovův, potažmo Sekerův, "člověk - hlína": Nedovedu číst, abych se s ním nesrovnával. Stejně jako oba spisovatelé cítím odpor k veškeré lidské malosti, ale ve střetu s ní se najednou jen hloupě usmívám nebo zarytě mlčím a myslím si svoje. To tehdy, když se mě to bezprostředně netýká, a když se mě to týká, navíc se ještě trápím.
   Kdysi říkali, až budeš starší, budeš jiný. Mysleli tím - odvážnější, otevřenější. Ale i kdybych byl tak starý jako Metuzalém, nikdy bych nedokázal říct pěkně od plic, co si "o tom všem" myslím, a kdybych to i řekl, možná by mě trefil šlak. Nemám to zkrátka v povaze. Co s tím, Antone Pavloviči? Pravdu žiji v sobě. Stačí? Konečně, jak jsem vás poznal jako slušného, vychovaného člověka, moc tomu nevěřím, že byste byl zas tak jiný. Jako spisovatel - prosím! Když píšete, v tu chvíli se nikomu nedíváte do očí. Jen jakési pravdě. Ale i oči grázla jsou jenom oči člověka.
   A tak si s Čechovem prostřednictvím přítele Jaroslava povídám.
   Nejsem, hrome, jako Lajevskij, když jsem ve společnosti, většinou jen mlčím, pokud se řeč nestočí na nějaké moje téma.
   A to je moje téma: Jsem přesvědčen o tom, že upřímnost a obětavost nadnáší každý náš výtvor. Ale jen citlivý čtenář, divák či posluchač ve srovnání s pouhou řemeslnou rutinou to dovede rozpoznat a ocenit. Duše tvůrce se jen tak nevytratí. Ať je ta duše bílá nebo černá, protože náš charakter se projevuje v našem konání. Podívejte se na architekturu nějakého despoty, říká Čechov.
   Také si někdy kladu otázky: "Co vlastně chceš?" "Co hledáš?" "Proč tě nic neuspokojuje?" Zoufale hledám něco, co by životu dávalo smysl. Kdo našel Boha, je na tom nepoměrně lépe. Černý mnichu, pěkně mi dáváš zabrat, ještěže mám jasno alespoň v tom: Mít nebo být? To je Čechovův Ragin už před Erichem Frommem. Jen ne být lhostejný, a když už mít, tak svobodu a milované lidi kolem sebe. Milované lidi. Co o tom Čechov ví? Jak jsem ho poznal, je to krásně čestný a ušlechtilý muž, řekněme dokonalý muž, jakých dneska moc není. Stejně takto - spravedlivě - uvažuje o mezilidských vztazích, o rovnosti mezi mužem a ženou. Na svou dobu je překvapivě moderní, dokonce stále před námi. Jen si nejsem jistý, Jaroslave, tak jak tě pozorně sleduji, jestli Anton Pavlovič skutečně sám poznal, co je to Láska. Trochu mě dopaluje to jeho objektivizování milostného vztahu, ta jeho nechuť k přirozené vášni. Zato "láska zaplacená duchovním mládím", jak oba píšete, to je problém, toho se bojím stejně jako Čechov a jeho hrdinové.
   Tak jako jemu, jsou mi též odporní lidé, kteří chtějí být dravci i šťastlivci zároveň. Snaží se o to i v tzv. spořádaném manželství. Jak v něm ale může být šťastný člověk - dravec? Skutečně jedině primitivně a sobecky; že není nevinný, to mu nedochází.

   Kritika účelového člověka! - Časté téma našich společných setkání u kávy nebo svatovavřineckého. Účelovost mě zlobí v rodině, u našich známých i ve mně samotném. Kritika lidské účelovosti, kdy pro člověka mají smysl jen zisky a bojí se ztrát, kdy účelovost jde ruku v ruce s naším egoismem, s naší uzavřeností do "futrálu", aby dušička byla klidná (ale je skutečně?), mi vyčítá časté uvažování ve smyslu, co tě nepálí, nehas! Jak rád mám svůj pomyslný "klídek", ale přitom obdivuji svoji ženu, když k lumpárnám nedokáže být netečná. Docela lehce se mi o tom píše, sám sebe zkritizovat dovedu a mám rád život a všechno neprakticky krásné, ale - do "futrálu" jsem byl vychován.
   A tak terapie "černých mnichů" pokračuje krůček po krůčku: Všednost mě vždy nutí k útěku z všednosti, jako profesora literatury Nikitina. Všednost je neslučitelná s opravdovým životem. Ale naopak ve všedních věcech vidět věci nevšední - to je umění. Čechov to dovedl, jak se dozvídáme. Uměl se zastavit, což se mi často nedaří, a přitom není kam spěchat.
   Mnohdy si před našimi známými se svými zálibami v trampingu, četbě a psaní připadám jako Kovrin z Černého mnicha. Shovívavě se na mne dívají a říkají si, kdyby ten Jaromír radši dělal něco užitečného. Spisovatel Čechov by se i v mém případě zřekl přímého hodnocení. "Věci se hodnotí samy, protože z vůle autorovy vstupují do určitých kontaktů a konfrontací," píše literární vědec.
   Rusista Jaroslav Sekera mi usnadnil cestu k Čechovovi a od Čechova k sobě samému. Nebýt jeho průvodcovství, jenom k Antonu Pavloviči bych šel dlouhé týdny a bez jistoty, že jdu správně.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]