(Z nobelovské přednášky 8. 12. 1982)

   Latinská Amerika si nepřeje a nemá důvodu přát si roli jako hrací kostka bez vlastní vůle. Je to také pouhé přání věřit, že latinskoamerické usilování o nezávislost a originalitu je cosi, proti čemu se staví Západ. Avšak pokroky v dopravě, které zmenšily vzdálenosti mezi naší Amerikou a Evropou, naproti tomu vypadají tak, že podtrhly naší kulturní odlehlost. Proč je tomu tak, že originalita, které se tak ochotně dostává uznání v literatuře, se nám upírá s tak velkou nedůvěrou v našich obtížných pokusech dosáhnout společenských změn? Proč by tu měl být důvod domnívat se, že společenská spravedlnost, o kterou usilují pokrokoví Evropané pro svoje vlastní země, by neměla být také cílem pro Latinskou Ameriku s odlišnými metodami pro odlišné poměry?
   Ne - nezměrné násilí a bolest, které se vyskytují v našich dějinách, jsou důsledkem starých nerovností a netušené hořkosti, a ne vzpoura, která je plánovaná nesmírně daleko od našeho domova. Ale mnohé evropské vedoucí osobnosti a myslitelé se tak domnívali s naivitou veteránů, kteří zapomněli na plodné výstřelky svého mládí, jako by nebylo možno nalézt jiný osud, než žít z milosti dvou velkých pánů světa. Toto, moji přátelé, je vlastním měřítkem naší osamělosti.

   Názory G. Garcíi Márqueze z knihy Vůně gujávy
   Nikdy, za žádných okolností nezapomenu, že jsem jednou provždycky jedním ze šestnácti dětí skromného telegrafisty z Aracataky, a nikým jiným nebudu. Za posledních patnáct let na mě dolehlo těžké břímě slávy, o kterou jsem nestál. Od těch dob se pro mne stalo nejtěžším uhájit svůj osobní život. Přesto jsem v něm uchoval to, co je mi nejdražší na světě - lásku svých dětí a přátel.

   Vzájemné vztahy s mými dětmi jsou opravdu překrásné z téhož prostého důvodu, o němž jsem už hovořil, když byla řeč o mých přátelích. Ať jsem byl jakkoliv rozladěn, zaměstnán, roztěkaný, ať jsem se cítil sebevíc unavený, vždycky jsem si našel čas s dětmi pobýt, popovídat si s nimi. Bylo tomu tak vždycky, od dob, co se narodily. Jak začaly brát rozum, přistoupili jsme doma na neporušitelné pravidlo - řešit všechno za souhlasu všech. Rozhodujeme o všem ve čtyřech. Nedělám to z principu ani proto, že je to tak lepší nebo horší. Prostě když děti povyrostly, došel jsem k závěru, že mým skutečným posláním je být otcem. Pomáhat ženě vychovávat dvě děti je to nejlepší, co jsem kdy v životě dělal. A vůbec, mými nejlepšími díly nejsou moje knihy, ale moje děti.

   Magický svět babiččiných vyprávěnek mě okouzloval, nořil jsem se do něho, žil v něm. V noci však ve mně vzbuzoval hluboký děs. Ještě i dnes, když mám přenocovat někde v hotelu v jiné části světa, probouzím se uprostřed noci hrůzou a cítím se ve tmě opuštěný.
   Děda byl naopak ztělesněním absolutního klidu, naprosto nezávislého na vratkosti babiččina světa. Jenom on byl schopen rozptýlit můj neklid, jenom vedle něho jsem se cítil jistý, oběma nohama stál na zemi. Je zvláštní, a to si myslím i dnes, že ačkoli jsem se chtěl ve všem podobat dědovi - být statečný, věřit ve vlastní síly, střízlivě se dívat kolem sebe -, nedokázal jsem odolat pokušení nahlédnout do světa babiččiných příběhů.
   Skvěle ovládala umění vyprávět i nejnevěrohodnější věci takovým samozřejmým tónem, jako kdyby to všechno viděla na vlastní oči. Jsem hluboce přesvědčen, že právě tato samozřejmost a bohatství obrazů dodávaly jejímu vyprávění takovou věrohodnost. Při psaní Sto roků samoty jsem využil babiččiny metody.

   Jako sedmnáctiletý jsem si přečetl Proměnu a rozhodl se, že budu spisovatelem. Když jsem se dozvěděl, že Řehoř Samsa se jednoho rána probudil ve své posteli přeměněný v ohromný hmyz, řekl jsem si: "Nikdy by mě nenapadlo, že je možné takhle psát. Ale jestli ano, pak je to psaní zajímavá věc."

   Domnívám se, že obrazotvornost je pouhopouhým prostředkem přetváření reality. Ale pramenem tvorby je vždy sama skutečnost. Neomezená fantazie nebo čistý výmysl, nijak se neopírající o realitu - to je na světě to nejhorší. Mezi obrazotvorností a fantazií je stejný rozdíl jako mezi člověkem a mluvící panenkou.

   Nikdy se nesnažím někomu se podobat. Snažím se vyhnout vlivu právě těch spisovatelů, kteří se mi zvlášť líbí.

   Nerudu považuji za největšího světového básníka 20. století. I v okamžiku, kdy se pouští do nejsložitějších věcí - veršů na politické nebo válečné téma - zůstává vždy opravdovým básníkem. Jak už jsem říkal, Pablo Neruda je svého druhu král Midas. Všechno, čeho se dotkl, se proměnilo v poezii.

   Každý spisovatel vlastně píše jen jednu knihu, i když vychází v mnoha svazcích a pod různými názvy. To se vztahuje i na Balzaca a Conrada, na Melvilla a Kafku a samozřejmě i na Faulknera. Často jedna z knih natolik vyniká nad ostatní, že autor je nám znám jen jako tvůrce jedné knihy, jenom jednoho díla.

   Pocit osamění je pro mne diametrálním protikladem pocitu solidarity.

   Nemůže být pochyb, že snaha udržet si moc a snaha ubránit se před slávou jsou koneckonců podobné. Jak pro moc, tak pro slávu je charakteristické, že jim chybí společenství lidí, člověk je izolován od běžné a měnící se skutečnosti. Pochopením této skutečnosti, o níž bych neměl ani tušení, kdyby se mi nedostalo slávy, mi v mnohém pomohlo vytvořit obraz Patriarchy.

   Znám lidi z mého rodného městečka, kteří si přečetli Sto roků samoty velmi pozorně a s velkým uspokojením, aniž přitom pocítili sebemenší údiv. Koneckonců nedozvěděli se z mého románu nic nového, co by neznali z vlastního života.

   Svět karibské pánve je světem naprosto neobyčejným a myslím si, že prvním dílem magické literatury je deník Kryštofa Kolumba, popis fantastických rostlin a pohádkových zemí. Ona syntéza lidských ras a ty kontrasty, jimiž je naplněn karibský svět, mají jedinečný charakter.
   Poznal jsem všechny ostrovy Karibského moře. Viděl jsem tmavohnědé zelenooké mulatky, které si vážou na hlavu zlatisté šátky, Číňany, v jejichž žilách proudí nemálo indiánské krve, Indy bronzové pleti. Na jedné straně jsem viděl žalostné vesnice, zanesené prachem a spalované sluncem, ubohé chatrče, rozpadávající se pod hroznými nárazy vichru, a na druhé - gigantické mrakodrapy s tmavými skly a moře hrající všemi barvami duhy. Vůbec, když začnu mluvit o zemích v oblasti Karibského moře, není možné mě zastavit. Je to nejen svět, který mě udělal spisovatelem, je to jediné místo na světě, kde se necítím jako cizinec.

   Jako spisovatel nesu odpovědnost nejen před sociální a politickou skutečností své země, ale i před veškerou skutečností ve všech jejích podobách.

   Jsem přesvědčen, že dříve či později svět nutně dospěje k socialismu. Mám však osobitý názor na jev, který jsme v naší besedě pojmenovali "angažovanou" literaturou. Tímto pojmem se myslí sociální román, jenž je největším úspěchem tohoto literárního směru. Domnívám se, že omezené vidění světa a života, který tato literatura předkládá, nepřineslo žádné, řečeno politickým jazykem, hmatatelné výsledky. Tato literatura nepřispívá procesu pochopení života, ale spíš jej zpomaluje. Latinskoameričtí čtenáři čekají od románu víc než odhalení útlaku a nespravedlnosti, o tom toho vědí sami dost.

   Myslím si, že román o lásce má stejné právo na život jako každý jiný. Povinnost spisovatele, chcete-li jeho revoluční povinnost, spočívá v tom, aby psal dobře.

   Moje přátelství s Fidelem Castrem, které má velmi osobní charakter a je založeno na nejhlubších sympatiích, začalo literaturou. Seznámil jsem se s ním náhodou, když jsem v roce 1960 pracoval v agentuře Prensa Latina, a tehdy se mi nezdálo, že bychom našli mnoho společných témat k rozhovoru. Později jsme se setkali ještě několikrát a vždy jsme k sobě pociťovali vzájemné sympatie a úctu. Přesto jsem ani tenkrát neměl pocit, že by naše vztahy mohly překročit rámec vymezený shodou politických názorů.
   Jednoho rána před šesti lety mi řekl, že ho čeká spousta listin, které musí přečíst, a že plnění této neodkladné povinnosti bývá nelehké a jednotvárné. Tehdy jsem mu doporučil několik uměleckých děl, která by ho nejen uspokojila, ale pomohla i přemoci únavu z povinného čtení a rozptýlila ho. Vyjmenoval jsem tenkrát dost knih a ke svému údivu jsem zjistil, že je nejen všechny přečetl, ale projevil i velký cit při jejich hodnocení. ... Fidel Castro je vášnivý čtenář a výborný znalec literatury různých dob. I v nejsložitějších situacích má vždycky při ruce zajímavou knihu, která mu pomáhá zaplnit každou volnou chvilku. Když jsem od něho ve čtyři ráno odcházel - strávili jsme při rozhovoru celou noc -, nechal jsem mu knížku, a když jsem se s ním ve dvanáct hodin dalšího dne setkal, měl ji přečtenou. Navíc je pozorným a přemýšlivým čtenářem, že dokáže postihnout i nejnečekanější rozpory a nepřesnosti. ... S potěšením pracuje na literární formě svých projevů. Jednou mi řekl s jakýmsi smutkem: "Ve svém budoucím převtělení bych chtěl být spisovatelem...."

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]