Kdyby má vášeň prostoupila kámen,
   Poznal by, co je soužení.
   Kdyby útrapy hor chovaly mou vášeň, dávno by již pukly.
   Kdybych vzýval Boha tolikrát,
   Kolikrát vzývám tebe - byl bych
   Bez hříchu.
   Magnum Leylah

   Včera do mě vrazila láska a ještě k tomu bláznivá. Opouštěla jsem park Gülhane - růžovou zahradu u paláce Topkapi a už z dálky jsem slyšela zpěv, který svou naléhavostí a podivnou melodií probouzel kolemjdoucí z ranní rozespalosti. Nad něčím jsem přemýšlela a nevěnovala mu pozornost, dokud mne zpěvák z protisměru nedostihl. Míjela jsem zrovna čističe bot a nechala Madžnúnovi v potrhaném oblečení a s lehce vytřeštěnýma očima dostatek prostoru, aby prošel. Prošel, ale mým ramenem, jako stínem, který mu stojí v cestě. Sana asik oldum, zamiloval jsem se do tebe.
   Překvapena vlastní neviditelností jsem se zastavila a otočila. Ani se neohlédl, jen zpíval o něco hlasitěji, jak prorážel stíny ostatních chodců. Plula před ním dívka, strnule nehybná, chvílemi barevná a chvílemi zas černobílá, jak odrážela okolní předměty. Lákala Madžnúna šíleného do rozevřené náruče a on se k ní přibližoval každým slovem své zamilované písně. Neviditelná letící vymazávala před zpívajícím bláznem chodník, ulici, okolní zdi i nás všechny přebytečné, až zůstali jen sami dva, kráčející k růžové zahradě.
   Vlastně jsem byla ráda, že do mě vrazil, i když jsme si s čističem bot vyměnili pohoršený pohled. Probudil mě ze snu, v jehož světě už dávno nežije a přenesl mě do světa, v kterém zas neumím žít já. Chtěla jsem také na chvíli vymazat všechno kolem, všechny tváře, všechen hluk z tramvají a hlasů. Chtěla jsem poslouchat Madžnúna, zpívajícího o své lásce. Vyprázdněnou ulicí se rozlilo moře, symbol bláznovství a vlny stesku v nekonečných zástupech rozrážely zbytky uspěchaných vteřin. Voda spláchla čas, v sítích se zachytila jen smutná píseň sílící s přílivem a utichající v odlivu. Ten odliv vzdaloval svět, kterému jsem kráčela v patách, od toho, který na mě čekal.
   Bláznivý zpěvák byl rybářem toho moře a dokázal v něm vylovit melodii lásky. Nezajímaly ho ryby, útesy ani ostrovy. Zaplétal se do jemných vláken šílenství, které ho pomalu stahovalo do zpívajícího moře. V děrách sítě, kterou občas prorazil, zahlédl tu a tam hejna ryb i osamocené žraloky. Někdy se ty ryby motaly příliš kolem a on do nich vrazil ramenem.


   Lajla a Madžnún
   
   I mne čas od času smáčely vlnky šílenství špičky bot. Například při čekání na autobus, v dešti a zimě. Autobus nepřijížděl, já už porovnala ceny všech protějších prodávaných adana kebabů, doner kebabů i tavuk kebabů. Zpod deštníku jsem nenápadně šmírovala své spolustojící. Výraz toho, podobu tamtoho, úsměvy, zamračení, ztracené pohledy i napjaté grimasy, všechno se objevovalo a mizelo za okny autobusů, jen já a prodavači losů a levných hodinek jsme zůstávali jako stálice přikované k chodníku.
   Tehdy jsem zřetelně uslyšela hlas uvnitř mé hlavy, radící mi pomalu, ale důrazně: Teď zařvi něco sprostého, mrskni ten svůj deštník doprostřed silnice, až se odkutálí, rozhoď ruce, ječ, běž k němu a zadupej ho do země!
   Nato jsem si živě představovala, jak se všichni otáčí a překvapeně koukají. Auta prudce brzdí a řidiči nadávají. A mně je mnohem lépe a spokojeně odcházím.
   Deštník jsem samozřejmě neodhodila a nikam nešla. Místo toho jsem nastavila tvář bodavému dešti, aby otupil mé představy, které se pak tříštily spolu s kapkami dopadajícími na můj nos. Ze stran se do mne zapíchlo hned několik drátů vyčnívající z kupolí chrámů, pod kterými bylo úplně jedno, jakého je člověk vyznání. Barevné svatyně, které se daly na pochod skrz dav na zastávce, se proměnily v obrněné stany-tanky, jejichž majitelé vládli zahnutou tyčí a protože si viděli jen na špičku vlastních bot, smetávali klenutou vrtulí všechno kolem. Kdo se mohl v tomto bitevním poli usmívat? Cítit se šťastný i přes déšť, zimu, bláto, rámus, smrad z výfuků a nevrlost lidí?
   Madžnún. Přiskákal k autobusu, do kterého mu nastoupila Lajla a zářivě s usmíval. Lajla obtiskla svou dlaň i úsměv na zadní sklo autobusu a zachytávala jeho krásné velké černé oči do svých ještě větších a krásnějších. Tak jako předtím zpívajícímu bláznovi i jim se rozplynulo všechno kolem a spojili se v tunelu, do kterého z obou konců vjížděla naléhavost a nevinnost jejich patnáctileté lásky. Autobus začal váhavě popojíždět a Madžnún přiskakoval blíž a blíž, aniž by jedinkrát odtrhl pohled od své Lajly. Ona párkrát koketně naklonila hlavu na stranu, jakoby odhalovala krk jeho polibkům. On se usmál trochu jinak a oba rázem věděli všechno. Měli pocit, že k sobě navždy patří a v tu chvíli to nemohlo být ani jinak.
   Skutečný Madžnún, nebyl-li i on sám legendou, byl stejně mladý jako tento na zastávce, jen nekočoval městem, ale pouští. Lajlu, kterou miloval k zbláznění, nikdy nedostal a tak odešel mezi duny, aby tam zpíval o své bolesti větru a gazelám, než ho bolest pohltila natolik, že zešílel. Písně odnesl vítr nejen k Lajle, ale i k uším beduínů a dalším generacím a jeho poezie se brzy stala tisíckrát přepracovávaným hitem východního Romea a Julie. Tento Madžnún nemusel posílat své zamilované vzkazy po větru, hned jak odjel autobus, vytáhl mobil. Lesk očí, slova a city přebrala technika, aby je zkreslila, osekala a poslala dál.
   Ale otisk tak dlouhého a silného pohledu zůstával viset nad zastávkou. Dodával oběma skoro ještě dětem moc dospělých nad sebou samými, posiloval je a spaloval okolní překážky. Bylo v něm něco navíc. Něco vzácného, nepojmenovatelného, co jsem už dlouho nikde neviděla. Možná ty široké úsměvy na pozadí smutných očí, skrývající lásku, co se ještě nestačila proměnit do své tělesné podoby.
   
   Osud je ruka, která má pět
   prstů. Chce-li na někom ukojit
   své zášti, vtiskne mu dva prsty
   do očí, dva do uší a třetím
   odsoudí jeho ústa k mlčení.
   Kasem Aunar

   Ne každého pohledy posilují. Muže v rohu zastávky ničily natolik, že jim začal unikat, stáčel tvář dolů, k zemi, až už ji jednoho dne nemohl narovnat zpátky. Hrbem na zádech platil slunci svou daň za to, že dal přednost zemi před nebem. Bude-li mu chtít nastavit tvář, musí ji vykroutit bolestně do strany. Za celou dlouhou dobu, co jsem čekala na zastávce, skoro nezměnil polohu, zíral do země, jako by se smířil s tíží svého závaží a lehce se pohupoval ze strany na stranu, jako by se vznášel na neviditelných vlnách. Jeho horizont končil lidem u kolen, nepotřeboval jejich vyčítavé pohledy ani soucitná gesta. Plul si svým pohledem těsně nad zemí a okolní svět mu nesahal ani po kotníky.
   Pohled se mu neztratil v moři, jako zpívajícímu Madžnúnovi u Gülhane, ani v očích Lajly, jako Madžnúnovi na zastávce, ale v mokré zemi, jež ho vsakovala se stékajícím deštěm do svých pórů.
   Připomněl mi ženu, kterou jsem denně míjela v jiné ulici. Nosila vycpanou šedou bundu, přesahující její velikost o několik čísel, takže vypadala s převislými rukávy trochu jako velká vrána se zlomenými křídly. Možná jí taková velikost vyhovovala kvůli obrovské kapuci, kterou se zahalovala bez ohledu na počasí. Pozorovala okolní svět sice ve vyšších polohách než hrbatý muž, zato ale z bezpečného úkrytu své nory, do které nikdo jiný neviděl. Kapuce dokonale tlumila vnímání okolního světa. Žena postávala na zcela nepřirozených místech, jako by konečně došla tam, kam potřebovala, a už nemohla odejít. Jako nehybný milník u cesty zabírala malinký ostrůvek uprostřed silnice, s rukama propletenýma uvnitř rukávů a vydržela v této poloze třeba celé dopoledne. Bunda se stala stanem, zachytávajícím spalující pohledy kolemjdoucích a chránícím ji před okolní pouští, neznámou a nebezpečnou.
   Někdy je těžké uhýbat pohledům, obzvlášť je-li jich moc, jsou vlezlé a zamířené přímo k nám. Snažila jsem se vypozorovat škálu pohledů, kterou vystřídám nebo naopak přijmu od ostatních, třeba při jedné jízdě autobusem nebo tramvají, sedím-li někde vzadu. Vyřadila jsem pohledy z okna, na zem do uličky nebo do madla sedačky přede mnou. Takže, vidím někoho zajímavého, koho si chci prohlédnout, ale ne na něj uhranutě zírat. Nebo: koukám deset centimetrů od hlavy někoho, kdo mě takto pozoruje. Co lze vyčíst: pohled obkreslující horu - skok očí od podlahy k objektu nahoru a hned zas zpět dolů. Je to jako výzva, útok a zároveň rychlé stažení do bezpečí. Lze interpretovat jako stud, skrývající zájem nebo naopak výzvu, co se snaží vypadat tajemně. Pohled křídel: linie pohledu protažená od tváře napravo nebo nalevo. Je jako kurzor zachycující šipečkou tvář pozorovaného a odtahující si ji pomalu na stranu. Vzkaz: nezajímáš mě, následuj mě. Pohled mnicha: oči se zachytí krátce na objektu a pak stoupají vzhůru. Interpretace může být dvojí: přemýšlím nad tebou. Přemýšlím nad něčím úplně jiným. Klouzavý pohled: výborný k pozorování, ale dost obtížný. Pohled by měl vlnkovitě projet objektem, zrentgenovat si ho a bez vteřiny spočinutí pokračovat v odplouvaní dál. Vyžaduje to spolupráci krku. Lze zopakovat několikrát, než si dotyčný uvědomí, že někdo před ním podezřele kroutí hlavou. Pohled hada, pohled šicího stroje, pohled kolébky. Tyto všechny jsou negativní nebo jsou alespoň negativně přijímány. Pohled hada je tak strnulý, že vzniká dojem, že dotyčnému připomínáme vraha z jeho nočních můr. Lze nahradit uchlácholením, že jen zírá do blba. Pohled šicího stroje je jasný, proděravuje pichlavým zásahy celé okolí, snaží se obsáhnout co největší plochu střelnice a účelem není pozorování, nýbrž odsuzování. Pohled kolébky je ostentativně přehlížející, pozorovatel je nucen znuděně obkroužit hlavu dotyčného, jelikož ta je tak nezajímavá, že nestojí ani za jediný zásah očí.
   O to všechno tedy hrbáč i kapucínka přicházejí. Jejich pohledy se nekříží s žádným. I když vlastně...
   Proč se říká, že se pohledy křižují? Zkříží se meče, jejichž špičky směřují každý opačným směrem. Kříží se vlaky, z nichž každý jede do jiné stanice. Kdyby se měly opravdu křížit pohledy, ti, kdo je vysílají, by na sebe nikdy nesměli pohlédnout, museli by podřídit trajektorii svého pohledu tomu protilehlému, aby se někde v určitém bodě a úhlu proťaly. Každý by tedy koukal úplně jinam, vůbec by se neviděli, ale jejich pohledy ano, ty by se křížily. Takže vlastně paradoxně oba dva vyděděnci pohledů křižují bez ustání pohledy těch ostatních, aniž by se jim jedinkrát podívaly do očí.

   Ptám se,
   Zda nebude tvé srdce zdrásáno,
   Ptám se, budeš-li moci říci té dívce
   Poslední sbohem poutníka, který
   Navždy odchází. Neoslepí tě pohled
   A třpyt jejích zubů?
   Maimun A'ša Kais

   Fotbal mě vůbec nezajímá. Snažím se mu vyhýbat i všem jeho fanouškovským projevům. V listopadovém večeru jsem opouštěla Istanbul, právě začalo poprvé chumelit. Velké autobusové nádraží zapadávalo bílým popraškem, dokonce několikrát zahřmělo a zablýsklo se. Copak ve sněhové vánici hřmí a blýská se? Tady ano.
   Čekala jsem na odjezd do Sofie a už chtěla nastoupit do autobusu, když se ozvalo ječení píšťaly. Poštěkávalo veselou orientální melodii, ke které se brzy přidaly bubínky. V Indii na nádraží by mě to nepřekvapilo, ale tady v Istanbulu? V 11 večer? A lidé nenadávají, ale usmívají se? Autobus přistavený vedle našeho se začal plnit mladými fotbalovými fanoušky, kteří nastupovali a hned zas vystupovali, aby se mohli radovat venku s ostatními. Na píšťalu hrál postarší Turek v čepičce a s obličejem kulatým jako měsíček. Všem ostatním muselo být hodně pod dvacet let. Chytli se kolem ramen, utvořili kruh a začali tancovat. Všichni vyhazovali nohy ve stejném rytmu, vypadalo to celé jako oslava vítězství folklorního souboru, v šálách a dresech fotbalového mužstva. Nestihli nebo se nemohli opít, a tak nikdo nepřepadával, nemotal se a nezvracel.
   Turecko žilo v posledních dnech fotbalem, ale kdo s kým hrál, ani jak to dopadlo, jsem netušila. Zaslechla jsem, že se Švýcaři poprali s Turky, ne fanoušci, ale hráči a že je z toho mezinárodní skandál. Turci podle oslavujících mladíků zřejmě postoupili, jediné, co jsem zachytila z jejich hlasitého halekaní bylo gidiyor - jdeme. Tak buď jdeme do finále, nebo jedeme do Izmiru, ale kvůli tomu by asi zase až tak netancovali.
   Jeden z fanoušků zabalený od hlavy až k patě do červené turecké vlajky se na chvíli oddělil a šel se loučit. Do náruče se mu vrhla dívenka možná tak desetiletá, s maminkou za zády, a nechtěla se ho pustit. Nevím, zda to byla jeho sestřenice nebo sestřička, každopádně měli k sobě víc než blízko. Tiskli se k sobě, kolébali s vlající vlajkou na zádech, něco si šeptali a nemohli se odtrhnout. Mladík se na chvíli vyprostil, ale hned byl zas připoután a stisknut ještě silněji. To byl jeden z posledních pohledů, který mi utkvěl v paměti z Istanbulu. Dvě postavy tančící ve tmě, jedna převyšující tu druhou o dvě hlavy, červená vlajka s bílou hvězdou a půlměsícem, v závoji sněhových vloček.
   Vrčení motoru ztrácející se v táhlém kvílení píšťaly a tanci bubínků.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]