Kde se vůbec bere v některých jaksi postižených jedincích ta touha psát? Proč vůbec psát, pokrývat papír shlukem slov, více či méně souvislých? A i když se čte obecně stále méně, psavců (například básníků) paradoxně neubývá.
   Podle marxistického literárního kritika Milana Blahynky jsou literáti či psavci vlastně překladatelé, lepší nebo horší překladatelé, když to, co kolem sebe vidí, slyší, cítí, co zažívají a co si myslí, překládají (sobě a světu) do slov příběhů, básní, postřehů i stesků, učených pojednání či pouhých povzdechů.
   Podle George Orwella za tím může být i přání postrčit svět nějakým směrem, změnit názor jiných lidí na druh společnosti, jehož by se měli snažit dosáhnout. Orwell opakoval, že každá kniha v sobě obsahuje nějakou politickou tendenci. Mimochodem názor, že umění by nemělo mít nic společného s politikou, je podle něho rovněž politický postoj.
   To grafoman tyhle starosti určitě nemá, svou až chorobnou touhu psát si neskutečně užívá a přitom nic netuší o tom, že pokrývá papír nesmysly, že jeho psaní nemá jaksi hlavu ani patu.
   A co schizofrenik, který psaní coby terapii má jaksi v náplni práce v přeplněných Bohnicích?
   Ovšem v dnešní tzv. postmoderní době se vše neskutečně pomíchalo, došlo k matení pojmů. Z některých grafomanů a schizofreniků a magorů dnes režim dokáže udělat a taky dělá kumštýře
   a jejich tvorbu finančně podporuje. Pokud se to establishmentu hodí do krámu, napere je i do učebnic pro děti školou povinné a nejen tam. Jen aby se z toho všeho citlivějším jedincům nezvedal kufr. Blinkali by imrvére, a nejen do kalfasů, jako kdysi ti dělníci v Hrabalově povídce, komentující odstřelování obrovské sochy Stalina nad Prahou a v protikladu k tomu tehdy probíhající velkorysé opravy kostelů, klášterů a far po celé republice. Jdeme zřejmě v každé době z extrému do extrému.
   Dnešní matení pojmů, spolu s lhaním a překrucováním skutečnosti i historie (nejen literární), je všudypřítomné, není před tou záplavou úniku. Tahle odrůda demokracie je dobrá jen k oblbování lidí. Lhostejných a otupělých lidí s hlavou vymytou dočista úměrně tomu pořád přibývá. Hledat a nalézat pravdu je stále obtížnější. Poezie a próza levicová, pravdivá, je nežádoucí a je na černé listině. S jejím vydáváním jsou spojeny velké obtíže, ekonomická cenzura funguje bezchybně. Autoři si vydávání svých děl musí financovat v naprosté většině sami. Jde o částky věru nemalé i při dnešních malých nákladech knih. Jedná se tak o jakési samizdaty postmoderní doby. Ten nejdůležitější, potenciální čtenář, se mnohdy pak ani nedozví, že něco vůbec vyšlo. Reklama je totiž marginální či chybí vůbec. Zase je to o penězích.
   Nové knihy, kdysi každý týden vydávané noviny, byly zrušeny za tohoto režimu snad také proto, aby potenciální čtenář neměl nedej bože přehled o všem, co vychází, a to i u malých levicových či nezávislých vydavatelů. Nechyběly tu ani kontakty na jednotlivé vydavatele. Jaká hrůza! To se nemohlo trpět!
   Knihkupectví dnes přetékají knihami pro režim nezávadnými, dočista neškodnými, sériově jak na běžícím pásu vyráběnými, škváry na jedno brdo, jakousi obdobou hambáčů a hotdogů. Z regálů teče také plno antikomunismu, nenávisti, lží a polopravd, agresivity, surovostí, vulgarit a sprostot, co hrdlo ráčí. Hlavní starostí knihkupců je veškerý ten šunt prodat. Zušlechťování lidí krásnou literaturou? To je dneska tak leda králíkům pro smích. Pár výjimek nic na věci nemění. A levicová literatura? Ta má vůbec zákaz vstupu.
   Knihy se dnes pro mnohé potenciální čtenáře staly luxusním zbožím, bez kterého se mohou obejít. A většina lidí šetří, kde se dá a má jiné, existenční starosti. Bez práce je u nás ve skutečnosti už sedm set čtyřicet tisíc lidí (oficiální údaje nižší o dvě stě tisíc jsou výsledkem kouzlení establishmentu s počty nezaměstnaných). A výzkumy veřejného mínění ukazují, že i většina těch zatím šťastnějších se bojí, že přijde o práci také. Lidé jsou také stresováni obavami z možné války.
   Každý hlas, který proti marasmu zde panujícímu protestuje, který kritizuje asociální establishment a klientský (rozuměj mafiánský) kapitalismus, či prostě jen nazývá věci pravými jmény, je tedy nadmíru důležitý. A pokud tak dělá svrchovaně uměleckými prostředky, je o to cennější. Těm na druhé straně barikády to už došlo dávno.
   Náš vrchní klimatolog na Hradě tak asi nezvolá: Jen více takových Sýsů!

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]