Rozhovor s Dášou Žaludovou

   Vymyslela jsi literární soutěž Kouzelný klíč. Můžeš nám přiblížit její příchod na svět, co všechno mu předcházelo? A také komu je určena? A kdo se může zúčastnit?
   V roce 2005 jsem nastoupila do Psychiatrické léčebny Bohnice jako tisková mluvčí. Smyslem té funkce nebylo předávat médiím vyhýbavá stanoviska, ale zprostředkovat pravdivé informace veřejnosti. Lidé s duševními poruchami jsou přes všechny často pokrytecké proklamace opomíjeni a podceňováni. Ekonomická podpora péče o ně se zdá politikům jako ztracená investice. Proto jsme s tehdejším ředitelem léčebny Ivanem Davidem hledali pomoc nemocným a cesty k veřejnosti nejen v tiskových konferencích a veřejných vystoupeních pro odbornou veřejnost, ale i v přednáškách pro laickou veřejnost a také například v literární soutěži pro pacienty a zaměstnance. Měla podpořit zájem o samostatnou tvorbu a pomoci zvýšit sebevědomí soutěžících, ale také ukázat veřejnosti, že lidé s duševními poruchami jsou stejně inteligentní a tvořiví jako zdraví a navíc často s originálním pohledem na svět a svéráznou zkušeností.
   Autorem názvu Kouzelný klíč je Ivan David, který mne v organizaci soutěže velmi podporuje, ale má-li soutěž každoročně proběhnout, musím to odpracovat hlavně já sama ve svém volném čase. Když sečtu všechny potřebné úkony, zabere to každý rok nejméně dva měsíce intenzivní práce od vyhlášení soutěže až po rozeslání sborníků.
   Samozřejmě bez soutěžících by soutěž nebyla. Nesmírně si vážím zdravotníků, sociálních pracovníků a terapeutů, kteří pacienty pomáhají informovat a podporují je v jejich snaze literárně tvořit a soutěžit. Literární díla kvalifikovaně hodnotí odborná porota – profesionální literární autoři a vědci. Ke zdaru literární soutěže Kouzelný klíč přispívá velkou měrou také podpora sponzorů (v minulosti Zentiva, a.s., v posledních letech ViPharm, a.s.), podpora pracovníků psychiatrických ústavů, které ochotně umožňují slavnostní vyhlášení vítězů, a pomoc terapeutů a pacientů, kteří vyrábějí drobné dárky pro soutěžící.
   Není možné zapomenout na přínos soutěži výtvarníkem Ondřejem Bičovským (autor loga soutěže a výtvarného provedení sborníku), který ve velmi mladém věku vloni náhle zemřel.

   Soutěží zaměstnanci a pacienti. Jak se podle tvého názoru od sebe tyto dvě kategorie liší, kde je více psavců: mezi zaměstnanci, nebo mezi pacienty?
   A má jejich zaměstnání vliv na tvorbu? A u pacientů průběh léčení nebo sama jejich nemoc?
   Soutěže se už po léta účastní asi 100 soutěžících a pacienti tvoří asi 85 procent. Asi náhodou to odpovídá procentuálnímu poměru mezi počty pacientů, kteří každý rok projdou ústavy a počty zaměstnanců.
   Nejlepší literární díla pacientů se vyrovnají kvalitou nejlepším literárním dílům zúčastěných zaměstnanců.
   Profesionální práce v psychiatrických ústavech vyžaduje velkou dávku tolerance, trpělivosti a schopnosti vcítění. Mnozí zaměstnanci brzo odcházejí, naproti tomu jiní u své práce vydrží desetiletí a dokonce se v některých rodinách dědí po generace. Myslím, že takové zaměstnání lidi příliš nemění, ale vynucuje si mnoho dobrých charakterových rysů.
   Duševní porucha může mít vliv na literární tvorbu, ale spíše nepříznivý. Může zhoršit iniciativu, motivaci, paměť, atd. Na rozdíl od výtvarného projevu, který může duševní porucha ozvláštňovat, literární projev může spíše kazit. Přesto mnoho významných spisovatelů trpělo vážnou duševní poruchou; můžeme jmenovat třeba Gogola, Hemingwaye, Falladu, Dobrovského, Haška, Goetha, atd., atd. Nadaní spisovatelé ale také dovedou ostatním zprostředkovat prožitky způsobené duševní poruchou.

   Určitě musíš mít vztah k poezii, k próze, k umění vůbec. Je to věcí náhody, nebo vše u tebe začalo mnohem dřív – a jak? Nechodila jsi taky jak já do houslí? Nebo malovat, hrát, zpívat­…
   Nejsem typem člověka, který by toužil po veřejných vystoupeních. Mívám trému z obavy, že moje vystoupení nebude perfektní. Ale vzpomínám si, že mí spolužáci na základní či střední škole si v hodinách českého jazyka přáli, abych jim nahlas předčítala z knihy probíraného autora, když byla k tomu příležitost. Kreslení mi moc nešlo a vlastní zpěv mi nezní libě, ale jako dítě jsem chodila do houslí a citlivě vnímám falešné tóny. Ovšem neprojevila jsem oslnivý talent, neboť jsem byla dítko neposedné a dávala jsem přednost sportu před hodinami houslí.
   Musím však přiznat, že jsem opravdu velká čtenářka. Mám ráda historii, také historické romány, povídky, eseje i poezii. Nezajímají mě jen příběhy, ale i jazyk, krása a vtip vyjadřování a krásná poezie mne dokáže neskutečně okouzlit.

   Mám doma několik klíčků. Modrý, hnědý, poslední mi zdobí lednici, protože je magnetický. Kromě toho si z každé léčebny odvážím vždy něco pěkného na památku – skleněnou vitráž nebo sošku čtenářky knihy. Tak mne napadlo, co všechno musíš zařídit, než my – jako porotci soutěže – sedneme do autobusu a ten nás zaveze třeba do krásného sálu léčebny v Kroměříži, kde jsme loni slyšeli i vystoupení studentek místní konzervatoře – hrály na cimbál.
   Od vyhlášení soutěže, přes pozdější připomínku, že termín odevzdání se blíží, k obeslání porotců, abych si ověřila, že se opět nechají zaměstnat stovkami literárních prací, přes korespondenci se soutěžícími, aby vedle díla dodali i souhlas k publikaci, seřazení a evidenci soutěžních prací, jejich anonymizaci a očíslování, namnožení, odeslání porotcům, zaznamenání jejich hodnocení výpočet bodového zisku, přípravu diplomů (s Ivanem Davidem), oslovení ústavu, který by mohl být ochoten zorganizovat vyhlášení vítězů (ještě nikdo z oslovených neodmítl), korespondence a telefonování se zaměstnanci, kteří připravují vyhlášení, oslovení terapeutů,aby nechali připravit drobné dárky, oslovení novinářů, jednání se sponzory, organizace cestování obvykle pronajatým autobusem, moderování slavnosti a vyhlášení vítězů, výběr prací do sborníku a případná oprava gramatiky, jednání s tiskárnou a výtvarníky a konečně rozesílání sborníků jednotlivým autorům, knihovnám psychiatrických ústavů a zařízením...

   Je moc hezké, že už – myslím druhým rokem – soutěží i kolegové ze Slovenska. Tvorba smaže hranice a my jsme zase spolu nejen ve sborníku, který každoročně dáváš dohromady, ale tváří v tvář. Letos se vyhlášení uskuteční v březnu v léčebně Pezinok a my tam dostaneme další klíček… Zajímalo by mne, kdo tahle výtvarná dílka vyrábí.
   Vyrábějí je arteterapeuti, ale i talentovaní pacienti. Někdy jsou zvlášť zdařilé a originální. A věřte, jejich autoři jsou velmi potěšeni, když že se vyrobené dárečky líbí.

   Ve skladbě Bohuslava Martinů Otvírání studánek se zpívá o „klíči od domova“.
   Soutěž pomáhá otvírat studánky lidských duší, pomáhá pacientům a často i jejich lékařům. Víš o nějakém konkrétním příkladu, kdy se tvorba stala lékaři pomocným vodítkem při léčbě pacienta?
   Každý rok mě potěší několik dopisů soutěžících, kterým účast v soutěži pomohla překonat problémy a přinesla radost. Soutěž chválí i někteří terapeuti a zdravotníci. Hlavně proto, že nemocné aktivizuje a motivuje.

   Pro pacienty je jistě velmi cenný nejen pocit ohodnocení, ale i osobní setkání s porotci, mnozí vidí možná prvně básníka, literárního kritika, novináře, vidí ty, které znají z knížek, to je také benzín do motoru tvorby, navíc pro soutěžící zcela zadarmo, stačí, jen aby talent zatočil kolem štěstí…a my se postaráme, aby ten talent tou tlustou bichlí příspěvků neprofrčel bez ocenění. Vím, co to je držet v rukou už jen ten první dopis z redakce, která začínal: Vybrali jsme… I po letech jsem z toho paf a objímám všechny stromy v ulici. Souhlasíš?
   Mám stejný názor jako členové odborné poroty, a to, že v soutěži Kouzelný klíč není poražených, neboť vyhrají všichni už proto, že se rozhodli pro účast, že literárně tvoří a mají z toho radost. Je to pravda, ale pro oceněné znamená úspěšná účast ještě víc. Účast na vyhlášení vítězů má být, a doufáme, že také je, radost. Někteří možná opravdu poprvé uvidí literaturu nejen z pohledu četby, ale i z pohledu tvorby, včetně profesionálních autorů a literárních vědců.

   A jak vidíš Kouzelný klíček do budoucna? Kolik úředních zámků musí otevřít, aby se moje sbírka dál rozrůstala a já si klíčky mohla věšet na zeď? Co taková soutěž – a možná jediná toho druhu nejen u nás - potřebuje v dnešním světě k přežití?
   Upřímně řečeno, bez člověka, který se tomu pravidelně věnuje, soutěž nepřežije. Vloni jsem byla na plánované operaci právě v době, kdy příprava nové soutěže a sborníku z loňské soutěže vrcholily. Nakonec jsem vždycky sama sebe přemluvila k pokračování. Naděje na podporu ze strany rezortu kultury nebo zdravotnictví je malá.
   Upřímně řečeno, snažíme se motivovat soutěžící, ale kdyby jejich pozitivní odezva nemotivovala mne, sponzory a další, kteří se na soutěži podílejí, nemohla by pokračovat.

   Hovořila EVA FRANTINOVÁ

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]