Bývali Čechové statní jonáci, bývali Čechové hoši jak květ, zpívalo se kdysi dávno. Jak smutné, že dnes už se to nezpívá. A stařičkému mocnáři Franci Josefovi byl - také kdysi dávno - do úst vkládán posměšný (vůči němu posměšný) výrok: "To mě téši, še ste Čéši", kterým měl vyjadřovat svůj blahosklonný postoj k českému národu jakožto součásti rakousko-uherské k.k monarchie. Možná, že to František Josef I. takto říkal, možná že ne, nevím, nejsa pamětníkem. Nicméně je tento výrok velice signifikantní pro další úvahu.
   Nedávno v jednom ze "vzdělávacích" pořadů na ČRo 6 o našich národních dějinách vyprávěl mladý badatel velice fundovaně a velice poutavě o Ferdinandu Markovi, rakouském vyslanci v Československu v době mezi dvěma světovými válkami. Přiznám se, že mi přinesl nová poznání, ale to není pro toto téma tak podstatné jako to, co se mladému badateli dostalo možná bezděky, možná už pod dojmem současných tendencí, co prostě mladému badateli splynulo ze rtů do éteru: "Ferdinand Marek se narodil v Praze, tedy to byl Němec," řekl ten mladý badatel bezelstně.
   Možná jsem příliš přecitlivělý, příliš háklivý na současné tendence, trendy a snahy při výkladu česko-německé problematiky a slůvko TEDY bylo skutečně použito pouze jako slůvko pomocné, či bezděčné, či mělo v jeho podání trochu posunutý význam. Možná... Nicméně v souvislosti s oněmi trendy jsem si jeho výrok vyložil tak, že kdo pochází z Prahy, je automaticky německého původu.
   Přitom onen mladý badatel dokázal jinak perfektně formulovat, že by se to dalo rovnou tesat, jak říkali Werich s Horníčkem v jedné ze svých slavných předscén. NICMÉNĚ, nebo spíš právě proto, mě v souvislosti se současnou snahou znectít, znevážit a zmrzačit všechno to, co tento národ, jeho dějiny a podstatu jeho bytí pomáhalo vytvořit, pěkně zamrazilo. Pokud to mladý badatel myslel jinak, pak se mu předem omlouvám. Nicméně...
   Další z příkladů těchto pěkných odnárodňovacích tendencí přinesl jiný pořad na stejné rozhlasové stanici. Je to pořad Jana Rejžka, v němž tento publicista (zpravidla společně s teatrologem Vladimírem Justem) jednou za týden hodnotí kulturní události. A aby učinil demokracii zadost, dává prostor i pro telefonická vyjádření a názory svých posluchačů.
   V pořadu z loňského října ohodnotil Jan Rejžek udělení státního vyznamenání režisérovi Otakaru Vávrovi. Co kolem toho udělal za furóre, si každý jistě lehce domyslí, prostě vždy ochotný přisluhovač jakéhokoliv režimu Vávra si podle nemilosrdného Rejžka žádné státní vyznamenání nezaslouží. Neúprosný publicista především nemohl překousnout Vávrovu husitskou trilogii, na kterou, jak radostně kousavě připomněl, mj. byli v 50. letech nahnáváni školáci v době vyučování.
   Jeden z Rejžkových posluchačů v telefonátu přiznal, že sice také nerad chodil nuceně se školou na Jana Husa, Jana Žižku a na Proti všem, nicméně ony filmy v něm zachovaly pozitivní vědomí, že husiti se tenkrát se zbraní v ruce dokázali postavit skutečně »proti všem«, kdož jim chtěli vnutit svou vůli a přijímání jiné pravdy, než k jaké dospěli oni na základě kruté smrti Mistra Jana a na základě poznání jeho pravdy.
   »Oslovilo mě, že bojovali proti všem,« řekl posluchač.
   »Aha, takže proti Němcům,« opáčil radostně Jan Rejžek.
   "Ne, proti všem," stál na svém posluchač.
   "Takže proti Němcům," uzavřel Jan Rejžek nekompromisně a demokraticky polemiku k době husitské a poděkoval posluchači za příspěvek.
   Také velmi signifikantní, že?
   A do třetice všeho zlého. V jednom rozhovoru v Lidových novinách se spisovatel Jáchym Topol již před delší dobou vyjádřil v tom smyslu, že za patnáct let už čeština nebude prakticky k ničemu, protože pomalu, ale jistě asimiluje s jinými, silnějšími jazyky... Ó, jak mrazivě prozřetelné!...
   Takže shrnuto: Zatímco mladý badatel považuje toho, kdo pochází z Prahy, za Němce (i když to tak možná nemyslel), zatímco pan Rejžek se zastává chudáků Němců, kterým zlí husité dlouhá léta vypráskávali brnění - současný příslušník mladé spisovatelské generace Jáchym Topol prakticky už v Čechách nebydlí a nežije, a tyto směšné bitvičky jsou mu dávno šumafuk. Je už takříkajíc na druhém břehu.
   Tihle »hoši, co spolu mluví<, co plivou po všem obrozeneckém, českém, co se snaží překroutit dějiny v údajné a úporné snaze je (ovšemže po svém) narovnat, jaksi zapomínají, že nebýt někdejšího českého živlu, nebýt "té blbé češtiny", ani by si neškrtli, nenapíšou ani řádek a nejsou slavnými, tedy zatím jenom v tom našem českém hnusném domácím kališti...
   Tihle "hoši, co spolu mluví" si zřejmě vzali příklad z románové pentalogie Sňatky z rozumu Vladimíra Neffa, kdy syn českého podnikatele a salonního revolucionáře Jana Borna zneuctil otcovu snahu a snahu jeho spolubojovníků o národní obrození. Zrovnoprávnění českého živlu s živlem germánským v této části monarchie pro něj bylo věcí naprostou samozřejmou a tudíž nějaké, byť jen malé adorace nehodnou...
   Ano, tihle »hoši, co spolu mluví« si určitě říkají: kdybych myslel a psal odmalička v němčině nebo v třeba v angličtině, byl bych na tom dneska... kde bych moh dneska...
   Ale nakonec, proč ne?! Proč by to nešlo? Proč neudělat to, co se přece samo nabízí?! O co se už kdosi kdysi pokoušel... Proč bychom to teď nemohli zkusit dokončit my, když ten globální svět je už vlastně taky náš a kdy se dá kopat do všeho českého?
   Ano, pojďme a zahoďme rukou svornou a nerozdílnou všechno to dusně, bahnitě, zatuchle a smrdutě české, vezměme všechny ty Husy, Jungmanny, Dobrovské, Heky, Krameriuse, Palacké, Havlíčky, Krásnohorské, Nerudy, Němcové, Hálky, Čechy, Sládky, Zeyery, Tyly, Stroupežnické, Wintery, Sovy, Vrchlické, Jirásky, Hašky, Fučíky, Demly, Čepy, Čapky, Zahradníčky, Palivce, Seiferty, Závady, Wolkery, Nezvaly, Halase, Vančury, Biebly, Pavly, Hrabaly, Neffy, V. V. Štechy, Mahlery, všechny ty Kvapily, Hillary, Frejky, Dostaly, Buriany, Honzly, Werichy, Voskovce, Dvořáky, Daňky, Dietly, Josefy Topoly, všechny ty Kupecké, Slavíčky, Mánesy, Mařáky, Navrátily, Alše, Lady, všechny ty Smetany, Dvořáky, Janáčky, Nováky, Suky, Fibichy...
   vezměme to všechno, vezměme všechen ten českej hnůj, ze kterýho vyrostlo to naše malý, český, smrdutý pařeniště, vezměme všechen ten českej brak a vyvezme ho na Říp, shromážděme ten hnusnej, odpornej českej švajneraj na jednu hromadu, postavme z toho hranici, tam to zapalme, ale ještě předtim to pomočme a pokálejme, a pak si kolem tý hořící hranice zakřepčeme keltský tance a zadujme na skotský dudy, a pak kupme harantům do mateřskejch škol učebnice angličtiny a zazpívejme si společně s nima: Hépy bértdéj tú júúú! Uvidíte, jak nám všem bude hej, jak se nám všem uleví, jak nám všem vodlehne...
   A pak se chyťme zvesela kolem ramenouch a vyrašme všichni óltugedr na tu velkou grandpárty, do toho skvělýho barevnýho zářícího světa, do toho uoérdu, co dusá technem, do toho uoérdu plnýho nevídanejch efekts, do toho nejnádhernějšího, nejúžasnějšího, nejskvělejšího a nejverrywell - wuauauauau!!! - anglo-americko-sasko-germánskýho uoérdu, kterej se nás už nemůže dočkat...
   A pak si řekněme s hlubokým voddychnutím: Na endlich! Konečně sem přestal bejt Čechem!...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]