Nejkrásnější cesty mířily vždy k domovu. Vesnické nádraží, zapadlé dokonce i sněhem v čase, kdy ještě z nebes padával, a před ním ve večerní tmě řehtající kobylka zapřažená do saní. Vozka celý zabalený v houních čekal marně. Aby nejel do blízké vesnice s prázdnou a sám, nabídl dvěma naprosto cizím cestujícím svezení, aby se nemuseli brodit sněhem. Dvojici pasažérů tvořil malý kluk s maminkou. Tím klukem jsem byl já. Kdysi byla ve stejném věku matka, když ji její otec spatřil vůbec poprvé po sedmileté legionářské anabázi a museli mu říci, že je jeho dcerkou. Nejkrásnější cesty přece vždy mířily k domovu, i když se rozkládal jen na několika čtverečních metrech a k osvícení cimry bylo třeba povytáhnout knot petrolejky...
   Cesty kdysi dovedly do vyhnanství v cizí zemi K. H. Borovského. V roce 1947 zase z Československa odjel do emigrace hudební skladatel a autor desítek operet Eduard Ingriš. Skončil až v Brazílii, avšak neprodloužení víza ho přimělo získat falešný pas. Vydal se s ním proti toku Amazonky a dorazil až do Peru. Pěšinkami a stezkami zdolal Kordillery a po devítiměsíční dobrodružné cestě, kdy mu šlo párkrát o život, usadil se v peruánské Limě, kde si založil fotoateliér a brzy se stal velice úspěšným fotografem. Již o rok později se zde setkal s cestovatelskou dvojicí Hanzelkou a Zikmundem a pomohl jim s vyvoláním filmů.
   K Ingrišovým dobrodružným cestám patřily také dvě vlastní expedice na vorech Tichým oceánem, kdy jeho život visel na vlásku, neboť ztroskotal a záchrana přišla v poslední chvíli. Stal se poradcem spisovatele Ernsta Hemingwaye, když se podle jeho novely Stařec a moře natáčel celovečerní film. Byl rovněž dobrým přítelem slavného mořeplavce Thora Heyerdahla, ale také šéfdirigentem symfonického orchestru v Limě, kde dál skládal písně a komponoval hry pro české krajany. Své fotografie publikoval v Life a Times. Portrétoval Igora Stravinského, Leonarda Bernsteina a mnohé filmové divy z Hollywoodu.
   Poslední cesta Eduarda Ingriše - po jeho úmrtí roku 1991 v Nevadě - skončila v rodných Zlonicích za hranicemi Středočeského kraje, kde jsou uloženy jeho ostatky. V památníku Antonína Dvořáka má také svoji síň. Město Zlonice je totiž známé i díky hudebnímu skladateli Dvořákovi, který se zde učil řeznickému řemeslu, ale také tu rád odbíhal k hudebnímu nástroji.
   Není u nás příliš mnoho lidí co vědí, že když u táboráku za mollových akordů kytary zpívají písničku Teskně hučí Niagara, teskně hučí do noci, zpívají vlastně Ingrišovu skladbu! Samotný skladatel, dobrodruh, filmař a fotograf Eduard Ingriš byl překvapen, že píseň o niagarských vodopádech přežila a nezapadla. On sám před druhou světovou válkou trávíval čas ve srubu nad Vltavou v oblasti Svatojánských proudů. I tam dnes nad vodní hladinou vede stezka.
   Víc než jednu tunu vážící Ingrišův osobní archiv se 40 tisíci negativy a filmy je již uložen v naší zemi v Muzeu jihovýchodní Moravy také díky cestovatelovi Miroslavu Zikmundovi. Zase ty cesty, co někam vedou. Ty nejlepší míří domů!
   Nešlo nevyrazit vláčkem do Zlonic, ve kterých se Ingriš v roce 1905 narodil. Čas mé návštěvy ve Zlonicích, kde byl cestovatelův rodný domek osazen pamětní deskou, vypršel. Na místním nádraží, z kterého je blízko do železničního muzea, paní s červenou čepicí, jinak přednostka stanice, drží v podpaží výpravku a sděluje průvodčí v jediném motorovém voze, jenž má z "jejího" nádraží vyrazit krátce po jedné odpolední: "Měla jsem tu jednoho pána do Prahy a teď nevím, kde je..." Jako jediný pasažér jsem uvnitř vagonu tato slova zaslechl. Přiskakuji k oknu a mávám, že je vše v pořádku... Následují úsměvy, plácačka v ruce paní přednostové jde vzhůru a červený motoráček vyráží ke Kralupům nad Vltavou, kde se přestupuje. Hřejivý pocit v srdeční krajině, násobený vědomím, že ve stejném čase, kdy jsem odcházel od jeho rodného domku, získal Eduard Ingriš na Pražském hradě posmrtné ocenění.
   Vláček zatím dojel do Slaného a já v něm byl pořád jediný cestující. Paní průvodčí směrem ke mně najednou praví: "Máme tu čekací pauzu, klidně si běžte něco vyfotit..." Všimla si totiž už ve Zlonicích, že jsem fotografoval staré parní lokomotivy. Lidé na cestách mají spolu přece také přátelsky pohovořit. Hádanic jsou plné noviny a televizní obrazovky.
   Poněkud jiné cesty však představují dálnice. Nemáme jich zatím mnoho, ale tahanic kolem nich přibývá. Nikdo samozřejmě za nic nemůže. Tisíce přetížených kamionů z celé Evropy řadu let jezdily po našich dálnicích zadarmo. Jejich povrch se často proměnil v nevlnící se vlny. Po letech se najednou začíná vybírat mýtné. I z autobusů s českými pasažéry, kteří tak mají přispět na povrch dálnic rozbitý cizími kamiony. Divná matematika. Všech cest je třeba, ale nejkrásnější stejně bývají cesty mířící domů.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]