MICHAL ČERNÍK

Ze sbírky Spalte mé listí, kterou připravuje nakladatelství Antonín Drábek, Balt-East

Věčný příběh
Léta jsi hledal štěstí
Jednoho jarního dne
jsi v trávě nalezl čtyřlístek
a uvěřil mu

Pod okapem tvého domu
si vlaštovky postavily hnízdo
a vítají tě
Opravdu – léta jsi hledal štěstí

Zabydlování
Řeknu vám kdy jsme doma

Až uchopíme kliku dveří
jako bychom někomu blízkému
stiskli ruku

A v některé noci zaslechneme ze zdi
tlukot svého srdce
které není samo

Přetlak domova
I kdyby zdi z tebe lisovaly každé vydechnutí
a bydlela s tebou jen samota
I kdybys už nikoho nečekal
a s nikým se neloučil

I kdybys dveřmi pokaždé vcházel jen dovnitř
a nikdy už ven
a uvnitř bylo tebou přelidněno
jsi doma

Jsi doma
jako od počátku světa
a už nikde jinde nechceš usínat
a nikde jinde ani nechceš umřít

Nezapomeň
Zhasni
když odcházíš z domu
Ať tu po tobě svítí
vlastní světlo

Stín který cestou vrháš na zem
ať není stínem tvého zla
A život který si neseš
ať není klamem

Čtvero ročních období
V jarní trávě jsi zasedl sedmikrásku
Ale ona se nedá zahubit
a vrostla ti do srdce

Lípě jsi vyznal svou lásku
A ona do tebe zapustila svůj stín
aby tě nespálilo červencové slunce

Pochlubil ses větru svou zahradou
A on ti hned rozfoukává spadané listí
ze tvé duše

Prvnímu sněhu jsi přiznal svou radost
A on ti obnoví průzračnou vzpomínku
na tvé dětství

Tvář naděje
Povím ti
jakou má podobu naděje
když se nám roky
hromadí v závěje

Je jako semínko
v samotce hlíny
které se na jaře
zahubí do květiny

Něco k polaskání
V tomhle světě plném hran
kde laskavost je k nedostání
jsem se v aleji shýbl pro kaštan
abych měl něco k polaskání

Rozpřáhnutí
S přibývajícími roky se v tobě
stále víc rozpřahuje lípa
a stále víc opojněji voní

I když tě roky muchlají do sebe
I když ti z naděje zbyly jen drobky
I když se usmiřuješ se svou smrtí

Spalte mé listí
Čím by byla země bez stromů
stromy bez nebe
nebe bez země
a země bez lidí?

A já jsem jenom odlišný strom
který si v Čechách vyhlédl pevné místo
a teď každý rok pracuje na tom
aby rozkvetl vydal plody a opadal
Shrabejte mé listí a spalte
Mé plody vám vydrží až do jara

První poznání
Když jsme objevili krásu
zasáhla nás i ošklivost

Zlo nás srazilo ve chvíli
kdy jsme poznali dobro

Druhé poznání
Když jsme poprvé vyslovili pravdu
zmocnila se nás opojná radost se síly slova

Zároveň nás zachvátilo zděšení
a začali jsme se pravdy bát

Stvoření člověka
Hlíně bylo souzeno
aby uhnětla člověka

Na nebi zůstalo
aby do něj vdechlo duši

A na člověku bylo
aby stvořil boha i ďábla

Nechal je v sobě zabydlet
i s nebem a peklem

Stvoření světa
Svět vzniká tím
že se narodíme
a na zemi znovu
objevíme svou zemi

Nikam nám neuteče
Pod nohama nám začíná
každá její dálka
a pod nohama nám i končí

Báj o zemi
Když jsme byli vyhnáni z ráje
pocítili jsme ohromnou úlevu
že z nejvyšších kdo bdí nad námi
zůstalo pouze slunce

Pevně jsme našlápli
nepromarněnou zemi
a naučili jsme ji
aby nás živila

Zapřený chleba
Zůstáváme bez naděje
že budeme přijati nebem
Tak jako balvan zůstává bez naděje
že se stane chlebem

Život ho provždy vydědil
zbavil síly růstu pšenice
A jen někdo milosrdnější nežli my
nakrájí z něj čerstvé a voňavé krajíce

Právě teď
Právě teď když se nadechuju svítání
začínám se stmívat
Právě teď když se sytím životem jako nikdy
soupeřím se smrtí

I kdyby na sůl nebylo
tu sůl bych si vyplakal
I kdyby mi z úst vytrhali slova
vytesal bych je do kamene

Podobenství
Život tě uštkl

A není na balvanu
aby se ti stal lehčím
A není na holi
aby tě odmítla bít po hlavě

A není na vodě
aby za tebe byla průzračná
A není na květinách
aby se za tebe styděly

Sklizeň jablek
Trháš jablka ty nádherné zimní plody
a opatrně je rovnáš do lísek

Jestlipak i tebe utrhne něčí ruka
a na chvilku polaská v dlani
až přijde ten čas
kdy se zachvěješ úzkostí
a budeš hladovět po blízkosti?

Tužby
Nikdy se nezřítíš k zemi
a nezabiješ se o ni
když nebudeš mít křídla
Ale ty chceš vzlétnout až do závratě

Nikdy se v bouři neroztříštíš o skály
a neutopíš se
když nevypluješ do mořských dálek
Ale ty chceš objevovat pevniny

A jestliže ses zřítil k zemi
pak se znovu uč vzlétnout
A jestliže jsi na moři ztroskotal
pak se znovu uč vyplouvat

A jestliže ses zabil
pak se znovu uč žít

Zbavování tíže
Nejdřív musíš semknout křídla
pak je rozpřáhnout zamávat jimi
a odrazit se radil mi havran
A vzlétl tak snadno jak mi to řekl

Jak je to snadné vzlétnout!
Musíš se nadechnout nebát se a odrazit
svěřil se mi básník Karel Sýs
A vzlétl tak lehce jak mi to řekl

Nic víc
Nikdo tě nedonutí
aby ses zřekl myšlení
Stalo se ti chlebem
a teď si ho protrpíš

A jsi jen cesta
která si žádá člověka
A jsi jen dům
který bez člověka nedýchá

Hledání příbuznosti
Chodím od slova ke slovu
jako ode dveří ke dveřím a naslouchám
které slovo se přihlásí k domovu
a otevře mi dveře i k vám

Darování stínu
Pouze a pouze vám
svůj stín tu na zemi nechávám

Tak jako já i on je bez viny
a nedá se zašlapat do hlíny

Stejně jako mé jméno ani v prokletí
nevymažete ze své paměti

Smysl oběti
Řekněte

Jak hodně musí být
člověk člověkem
aby pocítil utrpení jiných
a byl silnější o lidskost?

Řekněte

Dá se ještě něco povýšit
nad lidský život?

Podoby rukou
Jak vypadají ruce
zbavené práce?
- Tak jako studna
z níž vodu nečerpají

Jak vypadají ruce
které dovedou pohladit?
- Tak jako křídla motýla
když se modlí

Jak vypadají ruce
které zabily?
-Tak jako kámen
zaťatý v pěst

A jak vypadají ruce
které zachránily?
- Tak jako ruce
které jsou nejkrásnější

Bez úniku
I když se doma uzamkneš na všechny dveře
zakonzervuješ se a zavíčkuješ
svět si tě vždycky najde

Tak jako jeho prach
tak jako jeho tma
tak jako jeho smrt

Degradace hlíny
Krev padlých nepřátel
se sbratřila v hlíně
a v ní se vysílily nenávist a hněv

Život zůstal na mizině
a v hrdlech ptáků zazněl
lidský zpěv

Tak tu odedávna stojí
bůh peněz proti bohu chudoby
a hlínu degraduje na hroby

Pramen života
Koho to dneska zavraždili Pane
že ani úmrtní lože nemá rozestlané?

Do dlaní mu vtloukli hřeby
Chtěl v nich své nebe lidem přinést

Řekni kolik oběti je k životu zapotřebí
a kolik bolesti?

Z ran mu prýští voda živá
a neubývá a neubývá

Rozsudek
Hladovte jako ti
kteří kvůli vám hladoví

Žijte bídu jako ti
které jste do bídy uvrhli

Plačte jako ti
jimž jste byli příčinou k pláči

Trpte jako ti
kterým jste utrpení způsobili

Umírejte jako ti
kterým jste přisoudili umírat

Patetická
Na čtyřech stranách lidstva
smrtelné křísí kohoutí zpěv
Na čtyřech stranách lidstva
v bědných se sbírá staletý hněv

Svatý Václave vévodo můj
svých dobyvatel nemiluj

Královská koruna si nežádá hlavu
ostří mečů už zrezlo
Dej pane ať naše zdvižené paže
se promění v královské žezlo!

Přiznávání
To nejsem já
kdo v sobě vystavil modlu
aby obětoval svůj rozum
a vypustil běsy

To nejsem já
kdo za své přijal lži
protože se mu s nimi žije
mnohem snadněji než s pravdou

To nejsem já
koho krčí strach ze života
který je mnohem horší
nežli strach ze smrti

A jsem to já
kdo si ustýlá své sny
odvěké jak nebe křesťanů
a spí v jejich ruinách

Dny kterými procházím
Dny kterými procházím
jsou nejkrásnější
Životem mne přemáhají
a nebem věnčí mou hlavu

Noc mne vždycky dostihne
a cesty předhoní
Hory mne pokaždé převýší
Tak jako mnoho jiných

Maják který ve mně svítí
mi dává jistotu
že nezabloudím a neztroskotám
Tak jako mnoho jiných

Lidský vichr bez milosti
smetává všechno přežité
Dokazuji mu sebe tím
že před ním neuhýbám

Přesvědčování
Vy netrpěliví!
Nechte se přesvědčit oblázkem
že k dokonalém tvaru
se roste mnoho staletí

Vy úslužní!
Cožpak nevíte že potlesk mocným
je zítřejším potleskem
na vašem pohřbu?

Vy nesmiřitelní!
Nedivte se své zášti
když hrany jejích kamenů do krve
nakonec rozdírají i vás

Vy malověrní!
Nechlácholte se že i ten
kdo nemá křídla
může vzlétnout v pařátech supa

Vy budoucí mrtví!
Dělejte vše s takovým zaujetím
jako by se právě z vašich rukou
rodil svět!

Inkvizice
Neboj se nože který tiskne má ruka
jenom chce v tobě zavraždit vlka
Neboj se provazu co visí na trámu
jenom tě zbaví hříšných snů po ránu

Neboj se mé ruky která tě svírá
i když tě uškrtí tvoje smrt neumírá
Přijmi můj oheň a on tě ochrání
upálí tvou pravdu – to strašné rouhání

Pointa
Každé ráno načínáš zbytek života
A kdo ti poděkuje za včerejšek
jemuž jsi víc dával než z něho bral?
A kdo ti poděkuje za plody
které jsi nechával dozrát v dlani?
A kdo ti poděkuje za cestu
která se zrodila z tvých stop?





VLADIMÍR NĚMEC
Opět předjaří
Je po zimě
už se rozednívá
země procitá ze spánku
zas bude bobtnat zelenavá jíva
na dalekou cestu se dá řeka divá
vyhlížet budem první sasanku

Zas se bude s láskou
kupčit až do setmění
i bez slova jenom lásky sten
uslyší tráva stromy i pórovitá zem
i hlas básníka se jistě náhle změní

Zas budem úporně a tiše hledat
zelené stonky jitrocele
a čekat na první sluneční polibky
a vracet se domů jako do kolíbky
v níž čekají nás city vřelé





EDOARDO SANGUINETI
Epištola pro N. B.
(7. května 2010)

Milý Nanni, píšu ti nahonem, ještě z dálnice,
vracím se z Bologně domů, a zdravím tě,
nic nového, jen pár slov k tomu,
v jaké je to svět krizi, už s tím těžko něco dělat
a tak si počkáme: spadlo do toho Portugalsko, Řecko,
pozadu nezůstává Španělsko, jde už jen o dny,
možná o hodiny, a pozor, galskému kohoutu chytá
peří, předměstí vybuchují jako rozpálené
pece, Obama, co je podle Berlusconiho tak
opálený, nobelizovaný mírem, se má za
vládce světa: chudák, je si nejistý
ve všem, však taky podědil rozpojené státy,
samý zmatek, samý dluh a až po krk
v bahně pojistek a bank –
od Íránců po Iráčany, po zuby vyzbrojený
Tchaj-wan, Severokorejce a záplavy
Indů – a Číňani si kupují
(a prodávají) všechno možné, včetně
bollynigerijských filmů, dobývají trh
za trhem: a jeden svět už zhynul – cesty
světa jsou samý voják a podle mne konec
nastane v roce 2012, je už blízko
a pořád blíž, a bude to konec
jaksepatří: ale ahoj – ať žije Čína

Edoardo Sanguineti, jeden z největších současných a určitě nejoriginálnější italský básník, několik málo dnů předtím, než dopoledne po operaci výdutě aorty zemřel (stalo se to 18. května loňského roku), napsal 7. května 2010 svou poslední báseň. Nelze ji nechápat jinak než jako výraz víry v to, že budoucnost světa není tak docela uzavřena do bezvýchodnosti a strastí.
ZF

Přeložil ZDEBNĚK FRÝBORT






ALOIS REICH
Překvapení
Vyhnali ho z politiky.
To člověka zazebe.
Vždyť nekradl, nepodváděl...
Proč? Nemyslel na sebe!

Tajemství
Jak je všechno složité.
Ani bulvár netuší...
Hippokrates šéfům LOKu
dal pořádně za uši.

K poctě zbraň
Armáda je mocná síla,
po významných akcích lační.
Dočkala se. Teď ji čeká
hutná éra degradační.

Osudy
Předvolební letáky,
ač plachtily v různých směrech,
sliby, tváře, programy...
dohnívaly v kontejnerech.

Mezi pejsky
Běž, Vlasti, honem s Azorkem.
Už se na dveře tlačí.
Stydím se, mami, Asta od vedle
má zimní kostým dražší.

Až...
Výkon mužstva zoufalý.
Trenér je dál troufalý.
Až se útok pochlapí,
beci zlepší odkopy,
gólman něco polapí,
dáme se zas dokopy.
Až, až, až...

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]