Mám jeden sen. Nejsem sice snílek, ale svému snu věřím tak, jak věřím, že zítra vyjde slunce. Ten sen je jediné, co mě drží při životě. Proč se tedy musím dívat, jak záře mého snu, který hřeje mé srdce, každým dnem uhasíná? Proč se musím dívat, jak se hroutí pod hloupostí člověka? Neznám horší muka než vidět, jak se mi můj sen rozplývá. Můj sen o spravedlnosti, svobodě a pravdě. Sen, ve kterém nás vidím jako lidi hodné svého života.
Vidím nás jako lidi spravedlivé, moudré, soucitné, nehamižné a jako lidi, kteří skutečně dělají to, co říkají. Vidím nás jako lidi silné a svobodné. Jako lidi, kteří se nemusí stydět za to, že jsou lidé, ale naopak jsou na to hrdí.
Svět se v mých snech stává místem, kde se všichni lidé ráno probudí a bez jakéhokoliv strachu vyjdou ze svých domů. Nebojí se, co se jim může po cestě stát, nebojí se, jestli se do domu vůbec někdy vrátí, protože ví, že jsou ve světě, ve kterém se není čeho bát, kromě sebe samých.
Vidím také lidstvo, které je sjednocené a propojené přátelstvím a láskou. V mém snu je svět místem, ve kterém byly napraveny všechny křivdy, potrestány všechny zločiny a ve kterém se nadechneme čistého vzduchu s vědomím, že jsme za těch 52 tisíc let přece jenom nakonec dosáhli spravedlivé rovnosti mezi všemi lidmi.
Svět, ve kterém si jsou všichni lidé rovni a ve kterém panuje mír. Mír, ve kterém mají všichni co jíst a pít. V mých snech není mír jen krásné slovo, ale skutečná existující realita našeho života.
Ach světě, tak hrozně moc bych si přál, aby se i celý ten můj sen stal realitou. Věřím mu, protože nedoufám, že mě ve světě čeká něco jiného, dobrého. Namísto zhmotnění svého snění se totiž probudím a vím, že jsem v místě své představě tak vzdáleném. Vzbudím se a zjistím, že na světě panuje hloupost, bezpráví, tyranie a že tu jsou vedeny války. Války pro hamižnost a pýchu. Války vedené pod praporem demokracie jakožto výsměch pro člověka.
Zjistím, že jsme ve světě, kde namísto moudrosti vládnou peníze. Ve světě, ve kterém slovo pravda nic neznamená, protože tu vládne lež. Místo soucitu je tu sobeckost. Na některých místech světa je hlad. Ničíme tu sami sebe, ale jsme stále veselí. Jsme slepí, ale myslíme si, že vidíme dobře. Vše je tu naopak. Slepý muž tu vede psa.
Jste barbaři. Ničíte to jediné, co mě drží při životě, můj sen. Vidinu toho, že jednou všichni budeme lepší. Teď se ale bojím chodit ven, abych vás tam nepotkal. Vás, otroky bezpráví a falešné víry. Ale taky se bojím svého stínu, protože vím, že ani já nejsem úplně spravedlivý, čestný ani dobrý. I já jsme barbar, i já ničím svůj vlastní sen.
Také jsem zaklet do osudu lidstva, ale chci se mu vzbouřit.
Jsme nepoučitelní ničitelé osudu Země a teprve až nastane zánik světa, poznáme své chyby a budeme litovat všechny ty roky v iluzích, které byly tak vzdálené od toho, jaký jsme chtěli tento svět mít. To ale už bude pozdě, musíme se vzbouřit osudu hned. Chci vidět můj sen ve chvíli, kdy se probudím. Chci, aby se stal skutečností.
Copak vy nechcete žít v pravdě, spravedlnosti a míru? Copak nechcete být skutečně hrdí na to, že jste lidé? Pokud ano, tak má svět naději. Pokud ne, tak sen všech dobrých lidí tohoto světa zadupete do Země jako otroka, který chtěl očistit tento svět od bezpráví a říkat pravdu bez bázně a hany.
Autor: Filip Molnár
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)