Svá „vyprávění z hospod / drbů a řečiček / sousedů a tetiček / dědečků a babiček“ (tak zní podtitul knížky, již si - jak jinak, je také ilustrátor a malíř – vybavil i svými kresbami), nazval František Skála (ročník 1923) NENÍ ŠPROCHU, ABY NA NĚM NEBYLO PRAVDY TROCHU (Futura, Praha 2009). Jsou to podle úvodu „Řeči se vedou, pivo se pije“ záznamy vyprávěnek, které autor vyslechl v hospodách, kam chodil pro pivo otci a později se džbánkem i sobě, a které „si po návratu domů neodolal zapsat“.
   Hospodské historky, z jakých soustavně a slavně těžili už Hašek a Hrabal, ale také třeba J. Š. Kubín, Skála předkládá bezmála jako odborný sběratel slovesného folkloru výjimečně s poznámkou, odkud čerpal (Z hospody Na Palubě; Z hospody v Jindřichově Hradci), pravidelně však se jménem vypravěče; a těch je v knize sta třinácti příběhů a příhod i jen výroků veselých i smutných, bizarních i zdánlivě banálních, zvláštních však svým osobitým podáním, neobyčejně mnoho; a jsou to jména osob neznámých i známých, celá, jindy jen příjmení nebo přezdívka, někdy s poznámkou o profesi, někdy bez: V. Trnka, pan Stříbrský, truhlář Liška, Libor Souček, J. Hofman, Jarda Vacek, Ezr, Tůma, V. Lidický, Reiner Kresil, starožitník, paní učitelka Pechová, Marie Valešová, Flajberk, pan Matuška, Dobroslav Foll, Venca Fau, architekt Jaromír Balák, havíř Franta Sládek, Jan Dostál, sklář a výtvarník, atd.
   Určitě ne všecka vyprávění jsou „z hospod“, autor tlumočí i rodinnou tradici (Vyprávění tatínka Skály) a vypráví i sám, čeho byl svědkem, co sám zažil, zakusil a prodělal, a tak kniha co nejautentičtějších výpovědí o době a jejích proměnách, o nejrůznějších prostředích a hlavně nejroztodivnějších lidech a povahách není a je velmi osobní.
   Posbírání spontánních vyprávěnek, popěvků uvízlých v paměti vypravěčů, dolování ve vlastní paměti (kniha se podobá maminčiným zápiskům z kapitoly O tom selským stavu, kde se střídají kronikářské záznamy s recepty i verši písniček) spolu s adekvátními dobrácky veselými i jízlivými kresbami ústí v poznání a názor; v soud o dnešní době.
   Rýmovaný název Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu je patrně nikoli náhodnou parafrází kdysi provokativního výroku Trocha poezie nikoho nezabije. V obojím „trochu“ jde o mnoho, o moc: trocha pravdy v každičkém šprochu podobně jako trocha poezie vůbec není málo, málo pro život.
   Končí-li Skála kapitolku Poslední pražský truhlář větou „To se ještě uměli lidi bavit sami, nebylo rádio, televize ani internet“, je v tom jistě dávka nostalgie. Ale kniha jako celek nostalgická vůbec není, je rozverná, navzdory neveselým časům. První z trojího motta k ní zní: „KDYŽ PSAL / SVÉ TÓNY SMETANA, / BYL BY SE MOHL ZMÁST,/ KDYBY BYL TUŠIL, / ŽE PRODANÁ / BUDE NEJEN NEVĚSTA, / ALE I MÁ VLAST.“
   Podle připojeného popisku jde o „nápis z nádraží“. Podezřívám trochu autora, že ten povzdech z nádražní zdi neopsal, ale napřed na ni napsal sám.

   Knihu si můžete koupit nebo objednat ve Futuře za 199 Kč



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)