Je známo, že se pověstný tiskařský šotek rád baví záměnou písmen, vypouštěním slov či celých řádků. Ale zvláštní potěšení mu působí zaměnit jména citovaných autorů. A co když tu záměnu někdo vezme za bernou minci a opakuje citát v šotkově verzi? To se pachatel zvláště raduje, protože jsme v omyl uváděni trvale.
   A tak opakovaně čteme časoměrné dvojverší »Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten kdo do pout jímá otroky, sám je otrok«. Verše jsou mylně připisovány Jiřímu Wolkerovi, ale jejich původcem je Ján Kollár (1793-1852) a pocházejí z Předzpěvu jeho básnické skladby Slávy dcera. Na stejném místě lze najít i jiné známé sentence, např.: »Čas vše mění, i časy, k vítězství on vede pravdu, co sto věků bludných hodlalo, zvrtne doba.« (1824)
   Zatímco Ján Kollár patří mezi naše přední buditele a hlasatele slovanské vzájemnosti, Jiří Wolker (1900-1924) je synem národa již nejen probuzeného, ale i politicky samostatného. Je představitelem poezie sociální (proletářské). Jeho verš zní prostě a zpěvně, ne tak starobyle jako verš Kollárův. Malá ukázka pro srovnání: »Tam v mlhách krvavých den slunce tuší. Vy myslíte, že nezasvitne sem? Ó věřte jen a věřte celou duší - a vírou svou i slunce unesem!«
   A do třetice. Když někdo mluví hodně, dlouze, zbytečně nebo přemoudřele, složitě a mnohomluvně něco vysvětluje, může ho stihnout hanlivé žertovné idiomatické přirovnání, že »má řečí jako Palacký«. Omylem se toto úsloví spojuje s Františkem Palackým (1798-1876), největším českým historikem a předním politikem 19. století. Po právu se těšil výjimečně úctě a vážnosti. Za zásluhy o naši novodobou existenci se mu dostalo čestného titulu »Otec národa«. Jeho syn Jan Palacký (1830-1908) byl univerzitním profesorem a publikoval přečetné spisy ze zeměpisu, přírodopisu a národohospodářství. Jeho mnohotématičnost a verbální horlivost řečnická i spisovatelská v kritickém prostředí vysokoškolských studentů, v němž se autorita učitele nejevila tak nedotknutelná, z něho učinily vděčnou komponentu uvedeného přirovnání. S přibývajícím časem ovšem přirovnání svou výstižnost ztrácí. Dávno nežijí svědci řečí pana profesora Palackého a my se můžeme jen domýšlet, že jich byl nadbytek. Dokonce jsme svědky toho, že se přirovnání přesouvá na jeho otce, se záměrem Františka Palackého, jeho osobnost a dílo, zpochybnit, ne-li dehonestovat. Každý, kdo Palackého četl, ví, že nemluvil ani mnoho, ani zbytečně.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)