Habent sua fata libelli
   aneb
   nejen o antikvariátech

   Na vybírače odpadků jsme si již zvykli, takže osoba s objemnými kabelami motající se kolem popelnic nikoho nepřekvapí. Ten pán středního věku u řady odpadkových kontejnerů v rohu parkoviště naproti supermarketu mne ale zaujal natolik, že jsem se u něj musel na okamžik zastavit. V odpadcích, jak tomu obvykle bývá, se nepřehraboval, naopak věci z naditých tašek vyndával a rovnal je do úhledných vysokých hromádek. Byly to knihy. A ne ledajaké. Na vrcholu jedné z navršených pyramid ležela Bradburyho Marťanská kronika, hned vedle něco od Beljajeva a kousek dál, ano, typická vazba nepřipouští omyl, jsou to verneovky. Všude kolem procházeli lidé s nákupy a já byl první, kdo si knih všiml.
   „Můžete si vybrat, je to zdarma“, oslovil mne majitel svérázného knižního stánku. Dali jsme se do řeči. Rozhodně to žádný kulturní barbar, jak by se snad mohlo zdát, nebyl. Prý přijel vyklidit družstevní byt po zesnulém příbuzném. Dost knih si ponechal a poslal je v krabicích poštou domů, sám má ale knih plný byt a vše vzít nemůže. Objel několik nejbližších antikvariátů a všude slyšel to samé. Nikdo se na knihy nechtěl ani přijít podívat, má vyhotovit seznam a oni si pak vyberou, co vezmou, knihy dnes nikdo nechce a výkupní ceny jsou nízké. Pokusy vše udat někde za symbolickou cenu tedy raději zanechal a snáší knihy z bytu k parkovišti. Snad se nějací zájemci najdou.
   Po tom rozhovoru jsem jen tak odejít nemohl, tak jsem si po malém zdráhání vzal alespoň toho Bradburyho. Bylo to, jak jsem doma zjistil, první české vydání z roku 1958. Když jsem večer procházel parkovištěm, knihy již tak pěkně urovnány nebyly, zjevně mizely a druhý den tam nebyla z těch asi odhadem dvě stě, možná i tři sta knih ani jediná.
   Byly to nepochybně knihy kupované léta někým, kdo měl knihy rád. Kdysi by takovou knihovnu z vybraných knih vzali v prvním větším antikvariátu. V 70. a 80. letech jsem pravidelně cestoval nejméně dvakrát měsíčně do Prahy. Tehdy ještě bylo obvyklé tam a zpět do Ostravy létat. Podle toho, kde jsem měl jednání, vypadala moje cesta do budovy aerolinek, která byla nedaleko dnešního Štefánikova, tehdy Švermova mostu. Když jsem měl arbitrážní jednání na Smíchově, začal jsem antikvariátem u Anděla a pak všemi možnými antikvariáty Starého Města. Pokud jsem skončil arbitráž na Francouzské nebo rozhodčí řízení na Slezské, prošel jsem antikvariáty od Vinohrad k antikvariátům v pasáži Luxor a na Můstku a končil v Dlážděné. Nikdy jsem se nevracel, aniž bych nějakou tu knihu nepřivezl. Z pražských antikvariátů jich mám stovky. Tehdy bylo z čeho vybírat, knihy se kupovaly a nabídka v regálech se stále měnila. A ceny? Vybrané spisy Thákura v červené pevné vazbě z kladenského nakladatelství J. Šnajdra v bezvadném stavu svazek za 20 korun československých.
   Během svých studií v Brně jsem byl takřka doma v antikvariátě na České. Dnes již neexistuje, tehdy to byl ale impozantní podnik, jehož víc než dvacet výloh nebylo možno minout bez zastavení. Jednou jsem kvůli překladu nutně potřeboval větší německo–český slovník a na České jsem jej koupil za 20 korun (zřejmě tenkrát jakási běžná taxa, jak po letech zjišťuji z tužkou vepsaných cen). Teprve po několika letech jsem zjistil, že ten objemný Rankův slovník patřil Františku Vymazalovi, brněnskému novináři a soudnímu tlumočníkovi, který ovládal desítky jazyků a proslul svými jazykovými učebnicemi. Zahynul tragicky v roce 1917 sražen tramvají, které si jako takřka hluchý a slepý nevšiml. Rok předtím byl několik měsíců vězněm na Špilberku pro podezření z vlastizrady, neboť prý nevzdal čest při rakouské hymně. Škoda, že se knihovna takového člověka nezachovala vcelku, jako se to podařilo knihovně Otokara Březiny, ze které jsem si kdysi půjčoval – jen ke čtení ve studovně – knihy Vincenta Lesného s vlastnoručním věnováním autora básníkovi.
   Počátkem 90. let nastalo drancování soukromých knihoven. Na trh byla vržena kvanta starých knih. A vydavatelství v míře dosud nevídané chrlila nové publikace. To, co mělo před několika lety cenu, bylo rázem bezcenné. Znám případ, kdy obrovská knihovna technické literatury, o kterou nikde neměli zájem, posloužila dva roky k vytápění rodinného domku. Narychlo zařízené antikvariáty bez jakýchkoli znalostí a zkušeností nabízely knihovny, o které dědici neměli zájem. Tehdy jsem v takovém provizorním antikvariátě v prostorách staré fary ve Frýdku koupil za deset korun (již českých) knihu Seifertových básní s obsáhlým věnováním autora jisté paní doktorce datovaným 15. 2. 1957.
   V městě B. ve východních Sudetech se objevil první antikvariát od roku 1945. U vchodu do místnosti z poloviny zaplněné německy psanou literaturou seděla paní, ochotna každému návštěvníkovi vysvětlit, co to je antikvariát. První vydání jednoho románu Victora Huga ve francouzštině s ex libris bývalého majitele tam bylo k mání za pětikorunu. Jak válečná kořist došla a vyschly i prameny z nepočetných českých knižních pozůstalostí, tento úžasný antikvariát zanikl.
   Knihy mají skutečně své osudy, jak praví latinské habent sua fata libelli z pera Terentiana Maura.



Na všechny materiály prezentované na serveru obrys-kmen.cz se vztahuje zákon o autorských právech.
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen   (ISSN 1210-1494)