MICHAL ČERNÍK
Ze sbírky Spalte mé listí, kterou připravuje nakladatelství Antonín Drábek, Balt-East
Věčný příběh
Léta jsi hledal štěstí
Jednoho jarního dne
jsi v trávě nalezl čtyřlístek
a uvěřil mu
Pod okapem tvého domu
si vlaštovky postavily hnízdo
a vítají tě
Opravdu – léta jsi hledal štěstí
Zabydlování
Řeknu vám kdy jsme doma
Až uchopíme kliku dveří
jako bychom někomu blízkému
stiskli ruku
A v některé noci zaslechneme ze zdi
tlukot svého srdce
které není samo
Přetlak domova
I kdyby zdi z tebe lisovaly každé vydechnutí
a bydlela s tebou jen samota
I kdybys už nikoho nečekal
a s nikým se neloučil
I kdybys dveřmi pokaždé vcházel jen dovnitř
a nikdy už ven
a uvnitř bylo tebou přelidněno
jsi doma
Jsi doma
jako od počátku světa
a už nikde jinde nechceš usínat
a nikde jinde ani nechceš umřít
Nezapomeň
Zhasni
když odcházíš z domu
Ať tu po tobě svítí
vlastní světlo
Stín který cestou vrháš na zem
ať není stínem tvého zla
A život který si neseš
ať není klamem
Čtvero ročních období
V jarní trávě jsi zasedl sedmikrásku
Ale ona se nedá zahubit
a vrostla ti do srdce
Lípě jsi vyznal svou lásku
A ona do tebe zapustila svůj stín
aby tě nespálilo červencové slunce
Pochlubil ses větru svou zahradou
A on ti hned rozfoukává spadané listí
ze tvé duše
Prvnímu sněhu jsi přiznal svou radost
A on ti obnoví průzračnou vzpomínku
na tvé dětství
Tvář naděje
Povím ti
jakou má podobu naděje
když se nám roky
hromadí v závěje
Je jako semínko
v samotce hlíny
které se na jaře
zahubí do květiny
Něco k polaskání
V tomhle světě plném hran
kde laskavost je k nedostání
jsem se v aleji shýbl pro kaštan
abych měl něco k polaskání
Rozpřáhnutí
S přibývajícími roky se v tobě
stále víc rozpřahuje lípa
a stále víc opojněji voní
I když tě roky muchlají do sebe
I když ti z naděje zbyly jen drobky
I když se usmiřuješ se svou smrtí
Spalte mé listí
Čím by byla země bez stromů
stromy bez nebe
nebe bez země
a země bez lidí?
A já jsem jenom odlišný strom
který si v Čechách vyhlédl pevné místo
a teď každý rok pracuje na tom
aby rozkvetl vydal plody a opadal
Shrabejte mé listí a spalte
Mé plody vám vydrží až do jara
První poznání
Když jsme objevili krásu
zasáhla nás i ošklivost
Zlo nás srazilo ve chvíli
kdy jsme poznali dobro
Druhé poznání
Když jsme poprvé vyslovili pravdu
zmocnila se nás opojná radost se síly slova
Zároveň nás zachvátilo zděšení
a začali jsme se pravdy bát
Stvoření člověka
Hlíně bylo souzeno
aby uhnětla člověka
Na nebi zůstalo
aby do něj vdechlo duši
A na člověku bylo
aby stvořil boha i ďábla
Nechal je v sobě zabydlet
i s nebem a peklem
Stvoření světa
Svět vzniká tím
že se narodíme
a na zemi znovu
objevíme svou zemi
Nikam nám neuteče
Pod nohama nám začíná
každá její dálka
a pod nohama nám i končí
Báj o zemi
Když jsme byli vyhnáni z ráje
pocítili jsme ohromnou úlevu
že z nejvyšších kdo bdí nad námi
zůstalo pouze slunce
Pevně jsme našlápli
nepromarněnou zemi
a naučili jsme ji
aby nás živila
Zapřený chleba
Zůstáváme bez naděje
že budeme přijati nebem
Tak jako balvan zůstává bez naděje
že se stane chlebem
Život ho provždy vydědil
zbavil síly růstu pšenice
A jen někdo milosrdnější nežli my
nakrájí z něj čerstvé a voňavé krajíce
Právě teď
Právě teď když se nadechuju svítání
začínám se stmívat
Právě teď když se sytím životem jako nikdy
soupeřím se smrtí
I kdyby na sůl nebylo
tu sůl bych si vyplakal
I kdyby mi z úst vytrhali slova
vytesal bych je do kamene
Podobenství
Život tě uštkl
A není na balvanu
aby se ti stal lehčím
A není na holi
aby tě odmítla bít po hlavě
A není na vodě
aby za tebe byla průzračná
A není na květinách
aby se za tebe styděly
Sklizeň jablek
Trháš jablka ty nádherné zimní plody
a opatrně je rovnáš do lísek
Jestlipak i tebe utrhne něčí ruka
a na chvilku polaská v dlani
až přijde ten čas
kdy se zachvěješ úzkostí
a budeš hladovět po blízkosti?
Tužby
Nikdy se nezřítíš k zemi
a nezabiješ se o ni
když nebudeš mít křídla
Ale ty chceš vzlétnout až do závratě
Nikdy se v bouři neroztříštíš o skály
a neutopíš se
když nevypluješ do mořských dálek
Ale ty chceš objevovat pevniny
A jestliže ses zřítil k zemi
pak se znovu uč vzlétnout
A jestliže jsi na moři ztroskotal
pak se znovu uč vyplouvat
A jestliže ses zabil
pak se znovu uč žít
Zbavování tíže
Nejdřív musíš semknout křídla
pak je rozpřáhnout zamávat jimi
a odrazit se radil mi havran
A vzlétl tak snadno jak mi to řekl
Jak je to snadné vzlétnout!
Musíš se nadechnout nebát se a odrazit
svěřil se mi básník Karel Sýs
A vzlétl tak lehce jak mi to řekl
Nic víc
Nikdo tě nedonutí
aby ses zřekl myšlení
Stalo se ti chlebem
a teď si ho protrpíš
A jsi jen cesta
která si žádá člověka
A jsi jen dům
který bez člověka nedýchá
Hledání příbuznosti
Chodím od slova ke slovu
jako ode dveří ke dveřím a naslouchám
které slovo se přihlásí k domovu
a otevře mi dveře i k vám
Darování stínu
Pouze a pouze vám
svůj stín tu na zemi nechávám
Tak jako já i on je bez viny
a nedá se zašlapat do hlíny
Stejně jako mé jméno ani v prokletí
nevymažete ze své paměti
Smysl oběti
Řekněte
Jak hodně musí být
člověk člověkem
aby pocítil utrpení jiných
a byl silnější o lidskost?
Řekněte
Dá se ještě něco povýšit
nad lidský život?
Podoby rukou
Jak vypadají ruce
zbavené práce?
- Tak jako studna
z níž vodu nečerpají
Jak vypadají ruce
které dovedou pohladit?
- Tak jako křídla motýla
když se modlí
Jak vypadají ruce
které zabily?
-Tak jako kámen
zaťatý v pěst
A jak vypadají ruce
které zachránily?
- Tak jako ruce
které jsou nejkrásnější
Bez úniku
I když se doma uzamkneš na všechny dveře
zakonzervuješ se a zavíčkuješ
svět si tě vždycky najde
Tak jako jeho prach
tak jako jeho tma
tak jako jeho smrt
Degradace hlíny
Krev padlých nepřátel
se sbratřila v hlíně
a v ní se vysílily nenávist a hněv
Život zůstal na mizině
a v hrdlech ptáků zazněl
lidský zpěv
Tak tu odedávna stojí
bůh peněz proti bohu chudoby
a hlínu degraduje na hroby
Pramen života
Koho to dneska zavraždili Pane
že ani úmrtní lože nemá rozestlané?
Do dlaní mu vtloukli hřeby
Chtěl v nich své nebe lidem přinést
Řekni kolik oběti je k životu zapotřebí
a kolik bolesti?
Z ran mu prýští voda živá
a neubývá a neubývá
Rozsudek
Hladovte jako ti
kteří kvůli vám hladoví
Žijte bídu jako ti
které jste do bídy uvrhli
Plačte jako ti
jimž jste byli příčinou k pláči
Trpte jako ti
kterým jste utrpení způsobili
Umírejte jako ti
kterým jste přisoudili umírat
Patetická
Na čtyřech stranách lidstva
smrtelné křísí kohoutí zpěv
Na čtyřech stranách lidstva
v bědných se sbírá staletý hněv
Svatý Václave vévodo můj
svých dobyvatel nemiluj
Královská koruna si nežádá hlavu
ostří mečů už zrezlo
Dej pane ať naše zdvižené paže
se promění v královské žezlo!
Přiznávání
To nejsem já
kdo v sobě vystavil modlu
aby obětoval svůj rozum
a vypustil běsy
To nejsem já
kdo za své přijal lži
protože se mu s nimi žije
mnohem snadněji než s pravdou
To nejsem já
koho krčí strach ze života
který je mnohem horší
nežli strach ze smrti
A jsem to já
kdo si ustýlá své sny
odvěké jak nebe křesťanů
a spí v jejich ruinách
Dny kterými procházím
Dny kterými procházím
jsou nejkrásnější
Životem mne přemáhají
a nebem věnčí mou hlavu
Noc mne vždycky dostihne
a cesty předhoní
Hory mne pokaždé převýší
Tak jako mnoho jiných
Maják který ve mně svítí
mi dává jistotu
že nezabloudím a neztroskotám
Tak jako mnoho jiných
Lidský vichr bez milosti
smetává všechno přežité
Dokazuji mu sebe tím
že před ním neuhýbám
Přesvědčování
Vy netrpěliví!
Nechte se přesvědčit oblázkem
že k dokonalém tvaru
se roste mnoho staletí
Vy úslužní!
Cožpak nevíte že potlesk mocným
je zítřejším potleskem
na vašem pohřbu?
Vy nesmiřitelní!
Nedivte se své zášti
když hrany jejích kamenů do krve
nakonec rozdírají i vás
Vy malověrní!
Nechlácholte se že i ten
kdo nemá křídla
může vzlétnout v pařátech supa
Vy budoucí mrtví!
Dělejte vše s takovým zaujetím
jako by se právě z vašich rukou
rodil svět!
Inkvizice
Neboj se nože který tiskne má ruka
jenom chce v tobě zavraždit vlka
Neboj se provazu co visí na trámu
jenom tě zbaví hříšných snů po ránu
Neboj se mé ruky která tě svírá
i když tě uškrtí tvoje smrt neumírá
Přijmi můj oheň a on tě ochrání
upálí tvou pravdu – to strašné rouhání
Pointa
Každé ráno načínáš zbytek života
A kdo ti poděkuje za včerejšek
jemuž jsi víc dával než z něho bral?
A kdo ti poděkuje za plody
které jsi nechával dozrát v dlani?
A kdo ti poděkuje za cestu
která se zrodila z tvých stop?
VLADIMÍR NĚMEC
Opět předjaří
Je po zimě
už se rozednívá
země procitá ze spánku
zas bude bobtnat zelenavá jíva
na dalekou cestu se dá řeka divá
vyhlížet budem první sasanku
Zas se bude s láskou
kupčit až do setmění
i bez slova jenom lásky sten
uslyší tráva stromy i pórovitá zem
i hlas básníka se jistě náhle změní
Zas budem úporně a tiše hledat
zelené stonky jitrocele
a čekat na první sluneční polibky
a vracet se domů jako do kolíbky
v níž čekají nás city vřelé
EDOARDO SANGUINETI
Epištola pro N. B.
(7. května 2010)
Milý Nanni, píšu ti nahonem, ještě z dálnice,
vracím se z Bologně domů, a zdravím tě,
nic nového, jen pár slov k tomu,
v jaké je to svět krizi, už s tím těžko něco dělat
a tak si počkáme: spadlo do toho Portugalsko, Řecko,
pozadu nezůstává Španělsko, jde už jen o dny,
možná o hodiny, a pozor, galskému kohoutu chytá
peří, předměstí vybuchují jako rozpálené
pece, Obama, co je podle Berlusconiho tak
opálený, nobelizovaný mírem, se má za
vládce světa: chudák, je si nejistý
ve všem, však taky podědil rozpojené státy,
samý zmatek, samý dluh a až po krk
v bahně pojistek a bank –
od Íránců po Iráčany, po zuby vyzbrojený
Tchaj-wan, Severokorejce a záplavy
Indů – a Číňani si kupují
(a prodávají) všechno možné, včetně
bollynigerijských filmů, dobývají trh
za trhem: a jeden svět už zhynul – cesty
světa jsou samý voják a podle mne konec
nastane v roce 2012, je už blízko
a pořád blíž, a bude to konec
jaksepatří: ale ahoj – ať žije Čína
Edoardo Sanguineti, jeden z největších současných a určitě nejoriginálnější italský básník, několik málo dnů předtím, než dopoledne po operaci výdutě aorty zemřel (stalo se to 18. května loňského roku), napsal 7. května 2010 svou poslední báseň. Nelze ji nechápat jinak než jako výraz víry v to, že budoucnost světa není tak docela uzavřena do bezvýchodnosti a strastí.
ZF
Přeložil ZDEBNĚK FRÝBORT
ALOIS REICH
Překvapení
Vyhnali ho z politiky.
To člověka zazebe.
Vždyť nekradl, nepodváděl...
Proč? Nemyslel na sebe!
Tajemství
Jak je všechno složité.
Ani bulvár netuší...
Hippokrates šéfům LOKu
dal pořádně za uši.
K poctě zbraň
Armáda je mocná síla,
po významných akcích lační.
Dočkala se. Teď ji čeká
hutná éra degradační.
Osudy
Předvolební letáky,
ač plachtily v různých směrech,
sliby, tváře, programy...
dohnívaly v kontejnerech.
Mezi pejsky
Běž, Vlasti, honem s Azorkem.
Už se na dveře tlačí.
Stydím se, mami, Asta od vedle
má zimní kostým dražší.
Až...
Výkon mužstva zoufalý.
Trenér je dál troufalý.
Až se útok pochlapí,
beci zlepší odkopy,
gólman něco polapí,
dáme se zas dokopy.
Až, až, až...
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)