1. Proč skončil socialismus?
Na tuhle otázku neexistuje jednoznačná odpověď, protože těch faktorů a okolností bylo hned několik.
Je třeba se podívat komplexněji na celosvětový politický vývoj a to především od konce šedesátých let 20. století. Zatímco na západ od našich hranic bouřily levicové revoluce (Francie, Itálie, střední a severní Afrika, Jižní Amerika…), tzv. Východní blok přecházel ze sebekritizující fáze do fáze tzv. reálného socialismu. Problém byl v tom, že lidé, kteří jej měli realizovat, v něj již sami povětšinou nevěřili a na jejich následné politice to bylo pochopitelně znát. Prapočátek tohoto problému bych pak viděl především v politicky velmi nešťastných padesátých letech 20. století, jejichž rezidua přetrvávala v myšlení tvůrců budoucích zítřků. Osmdesátá léta 20. století pak v tomto směru využil Západ a pod rouškou oboustranného odzbrojování a jakési „politiky všeobecného sbližování“ začal vnášet do řad vedoucích představitelů především SSSR, ale i Polska, Maďarska, Rumunska, Jugoslávie pochybnosti o dalším socialistickém směřování. Když k tomu připočteme nemalou, především ekonomickou podporu opozičních struktur v daných zemích plus vhodné načasování emocionálního rozrušení obyvatelstva spojené s hrátkami tajných služeb, byl vývoj v letech 1989–1991 na východní polokouli zcela evidentně předpokládatelným.
2. Myslíte, že kapitalismus se už přežil?
Kapitalismus je minimálně v podobě, v jaké jej známe, dnes jednoznačně přežitý. Ostatně je to vidět i v „nejkapitalističtější“ zemi světa USA, kde vzniká řada hnutí jako Occupy system, Anonymous a další a další občanská hnutí nebojující za socialismus nebo dokonce komunismus, nýbrž bojující proti stávající formě kapitalismu. Té formě, která rozevírá každým rokem více ony pověstné sociální nůžky, která likviduje již i právě v USA kdysi relativně silnou tzv. střední třídu, vytváří umělé vnitřní i vnější nepřátele (terorismus, údajné ekonomicko-hospodářské krize apod.). Kapitalismus se totiž stal hrobníkem své vlastní primární ideologie, postavené na překrouceném darwinismu (hovořím nyní o údajné přirozenosti člověka), vyšroubovaném až ad absurdum. Vznikl tak paradoxní protimluv: kapitalismus = demokracie, což je již z filozofického hlediska naprostá hloupost. Jak totiž může být kapitalismus „volných soutěží“ demokratický, když je postaven na předem daných neototalitárních pravidlech? Notabene každodenně ještě upevňovaných silově, a to počínaje technologickým vývojem a konče paradoxně naprostou ignorací přání lidu?
3. Jak by měl vypadat nový společenský řád?
To je opět velmi ošemetná otázka. Bude to znít sice zjevně utopisticky, ale především by neměl být postaven na dogmatu „ekonomika řídí vše“. Nemyslím si to, a pakliže bych tuto variantu připustil, musel bych již rezignovat na jakoukoli víru v nápravu, že je principem lidství jen starat se sám o sebe, hromadit a vytvářet jen materiální hodnoty, bez ohledu na naprosto vše okolo. Lidé si musí uvědomit, že současný systém je z dlouhodobého hlediska neudržitelný a povede jen k stále se zvětšujícímu sociálnímu pnutí. To, že my sami nejsme zrovna jako země v lokalitě, kde se tato pnutí řeší občanskými válkami, neznamená, že to do budoucna nemůže představovat časovanou bombu i pro náš region. Parlamentní demokracie je v praxi nereformovatelná. Ony čtyřleté periody „nažírání se“ se budou opakovat donekonečna, pokud jim neučiníme přítrž. Nový společenský řád by měl vycházet z naprosto odlišných hodnot, než na kterých je postaven řád současný. Hovořím o hodnotách duchovních, mravních, kulturních, historických, a i když jsou tyto pojmy pro spoustu lidí dnes již naprosto bezobsažné, mají stále svoji obrovskou sílu. Nový společenský řád by měl stavět na garantovaných sociálních minimech pro každého člověka (a je to i ekonomicky realizovatelné!), na ústavě garantující kromě svobod a práv (práv, která jsou ovšem povětšinou naprosto prázdná) i práva skutečně „lidská“, jako je právo na práci, právo na důchod, právo sociální rodinné politiky… Neříkám, že to není běh na dlouhou trať – tím spíše bychom se po té trati již měli konečně rozeběhnout.
4. Co je nutné, abychom jako stát byli suverénní a zachovali si národního ducha?
Především výchova mladé generace k naší nezkreslené historii, k tomu, že třeba pojmy jako národ, vlast nebo vlastenec (slova, jež si uzurpovala radikální pravice) nejsou v principu vůbec slovy spojenými s násilím a s mentální retardací několika slaboduchých jedinců. To v té fázi každodenní a rodinné. Z politického hlediska je naprosto neoddiskutovatelným faktem, že pokud budeme v NATO, EU a podobných spolcích (do nichž vstup byl právě záměrný a je již z podstaty věci založen na naprosté antisuverenitě), nemůže být o žádném národním duchu a suverenitě ani řeč. Přitom jsou země a není jich málo (Rakousko, Švýcarsko, Dánsko, Island…) žijící v jakési „neutralitě“, a nikdo soudný o nich nemůže prohlásit, že to nejsou vyspělé země. Tady byla obrovská chyba, že jsme dopustili zmanipulování obyvatelstva jednak mediální a jednak politickou propagandou a nechali nás tak vehnat do područí těch, kteří nás nyní jednoznačně kolonizují a pro něž je jakákoli forma národní suverenity skoro synonymem pro terorismus.
5. Dělá náš stát kulturní politiku?
Současná vnitrostátní politika není ani kultivovaná, natožpak kulturní. Pokud jde o současnou českou kulturu, tak její mainstreamová úroveň je naprosto žalostná. Hrajeme si na údajnou demokracii, ale přitom umělci nekolaborující ať již viditelně či s tichým souhlasem s tímto režimem, jsou odstavováni do naprosté izolace, protože současný kulturní aparát si vytvořil svůj nový řád hlídačů čistoty idejí, a projít tímto sítem, jakožto umělec mající vlastní názor, který zrovna nekonvenuje tomuto režimu, je zkrátka nemožné!!! Sám jako básník na volné noze, žijící především z veřejných vystupování (recitálů) zažívám na vlastní kůži vymoženosti nově nabyté svobody. Vidím to pochopitelně třeba v literárních médiích, jež jsou opět obsazena spolehlivými a věrnými druhy, kteří píší „nezávislé a odborné“ recenze svým kamarádům, a pokud tam již náhodou pronikne někdo zvenčí, je naprosto zostuzen a dehonestován.
V roce 2010 jsem udělal takový experiment, kdy jsem poslal do jednoho nejmenovaného prestižního literárního periodika báseň Jana Skácela, v níž jsem změnil jen asi tři slovíčka a podepsal se pod ni, s prosbou o otištění. Jen díky signatuře mého jména mi přišla odpověď, že „se otiskují jen básně a texty, jež mají určitou úroveň a jejichž laťka převyšuje průměr a šeď…“. Tak si v souvislosti s tím říkám, kdo, když už ani takový autor, jakým Jan Skácel bezesporu byl a je, je tím žádaným nadprůměrem? Následující stránky téhož periodika mi daly odpověď. Jsou to za a) současní autoři, vyjadřující se naprosto bezobsažně (nebo raději spíše vůbec) ke stávající politické a sociální situaci, a za b) autoři vycházejí z tzv. disentu. Myslím si, že k tomu netřeba dalších komentářů…
PAVEL J. HEJÁTKO, básník na volné noze (1975)
Autor: PAVEL J. HEJÁTKO
Jakékoliv jejich další šíření či využití bez výslovného souhlasu redakce nebo autora je zakázáno.
(c) 2001-2014 Obrys-Kmen (ISSN 1210-1494)