(Terorista Trh III)

   1
   Jestliže jsem před časem pojednal o tom, jak terorista Trh kazí každodenní život člověka, autora, čtenáře, diváka televize, ačkoli se tváří, že slouží jeho zájmům (slouží přitom nanejvýš nebezpečnému pohodlí), a globální působení jsem tehdy ponechal stranou, musím zkusit říci i pár slov o jeho teroru ve velkém, tak velkém, že uniká pozornosti i široce rozevřených očí.
   Kde vládne trh, vytlačuje kulturu zábava, literaturu konzumní čtivo, hodnotnou tvorbu ve všech oborech konzumní zboží. Televizní drama se ještě nevyhranilo a už bylo vytlačeno komerčními seriály, velká komedie je vytěsněna stále znovu se opakujícími baviči a sitkomy lacinými co do nákladů i hodnot, díla velkého umění filmového se objeví na obrazovkách jen výjimečně a většinou v absurdních hodinách, takže jejich sledovanost je malá a agenti trhu mají argument: publikum žádné umění nechce, žádá si zábavu, zábavu, zábavu.
   Ale ani většina agentů a apoštolů trhu nemůže popřít, že ještě v šedesátých letech byla kina plná po řadu týdnů při promítání filmů, pro něž nebyly hlavním doporučením a reklamou (na rozdíl od dnešní praxe) rekordní vynaložené náklady podle primitivní logiky, že co mnoho stálo, musí být dobré, ale hodnoty, na nichž se často navzdory rozdělení světa shodla kulturní veřejnost Západu i Východu. Dnes je pro film neohánějící se astronomickými výrobními náklady jen minimální šance, že dojde úspěchu na trhu; nikdo do uvedení takového filmu neinvestuje závratné částky a veřejnost o takovém díle spíš si jen přečte zastrčenou noticku ve sloupku kuriozit. Zájem o díla vysoké humanistické a umělecké hodnoty byl sražen uměle a cílevědomě.
   Nejinak je tomu i na trhu knižním, kde suverénně vítězí kuchařky populárních bavičů nad knihami plnými životní moudrosti, vypravěčského umění a lidskosti, a to díky tomu, že mediálně veleznámý bavič se zdá být zárukou dalšího pobavení, ale navíc při propagaci jeho knižní produkce se nešetří na reklamě.
   Tu a tam, velice zřídka, vzbudí na trhu rozruch i dílo mimořádných hodnot, ale zas nikoli pro své hodnoty, ale pro (nejlíp globální) skandál, který se kolem něho z mimouměleckých důvodů strhl, anebo proto, že agenti trhu vyčenichají nějakou vlastnost toho díla, vhodnou pro komerční využití. To druhé je případ Ecova románu Jméno růže, první dejme tomu případ Rushdieho Satanských veršů. Ostatní literární zboží trh bere s nedůvěrou a nerad, takže romány i nesporně zajímavé a čtenářsky vděčné vycházejí často v nákladech směšných, a proto jsou drahé, do mnoha knihkupectví se vůbec nedostanou, a protože jejich cena je přemrštěná, nerozprodají se a nakonec se odsunou do potupného výprodeje za zlomek nejen původní přehnané ceny, ale i reálné hodnoty. Vinou manažerů, kteří nerozumějí obchodu s knihami o mnoho víc než literatuře, jíž zpravidla nerozumějí vůbec, a jsou výsměchem řečem o odbornících na svém místě, propadá se literatura stále hlouběji do písku.
   Nakládá se s ní tak jako se soutěžícími v brutálním pořadu Jste nejslabší, máte padáka, který se stal šlágrem světa, v němž po svém vládne terorista volný trh.

   2
   Právě tak jako v té soutěži, která je zvětšujícím zrcadlem domněle nejlepšího možného společenského systému a parodií na dobrodiní konkurence (v té soutěži, v níž průměrní a i horší soutěžící hlasováním zcela demokratickým vylučují rádi lepší, a tedy nebezpečné konkurenty), je hodnotnější tvorba hnána z obrazovky jako cosi domněle - ve skutečnosti z rozhodnutí manažerů - nejslabšího, divácky nezajímavého. Po víc než deset let do nás hustí apoštolé a agenti trhu své neprokázané tvrzení, že divák nechce umění a nic jen trochu náročnější, ale jen a jen plytkou zábavu a každý posun směrem k ještě pustší banalitě obhajují údajným přáním publika a koláči sledovanosti; prakticky dosud nikdy se však neodvážili nasadit do hlavního vysílacího času dílo vysoké úrovně a po řadu dní je předem propagovat, vychvalovat a prezentovat jako něco, co je nutné vidět, jako to dělají před uváděním filmů, na něž byly vynaloženy enormní náklady.
   Ač si libují v pořadech typu Riskuj, sami riskují neradi a jdou na jistotu.
   Mohlo by se jim totiž stát, že by se poznatky, vytěžené z praxe v nejcivilizovanější zemi na světě a mnohokrát v ní ověřené, ukázaly u nás, v zemi podstatně jiných kulturních tradic, jako málo platné a z hlediska odhadu šancí na trhu kulturních hodnot téměř k ničemu. A to samozřejmě nelze připustit, rozhasilo by to marketingová schémata a zpochybnilo velmi obludnou doktrínu o tom, že umělecké hodnoty jsou jen pro statisticky, tedy i obchodně bezvýznamnou intelektuálskou elitu, protože široké vrstvy je možné uspokojit jen technicky dokonalým brakem.
   Jak děsně se manažeři bojí, že by vše mohlo být jinak, než do nich nalili v rychlokurzech marketingového úspěchu, to prozrazuje jejich arogantní neochota byť i jen uvažovat o tom, že by to s přijatelností náročnějšího díla mohlo být u nás podstatně jinak než v té zvláštní zemi, kde hrdina i nejinteligentnější a nejušlechtilejší musí svou převahu nad padouchem nakonec téměř vždy stvrdit v surovém pěstním zápase nebo v rychlopalné přestřelce.
   Platí-li opravdu, že televizní diváci jsou ve svém úhrnu podivuhodně důvěřiví ("bylo to přece v televizi"), snadno zpracovatelní a už napotřetí nebo napočtvrté přijmou do své virtuální rodiny jako svého člověka téměř každého, kdo se často zjevuje na obrazovce, není pochyb, že by se ve vlasti tradic spíš písmáckých a čtenářských než kovbojských dočkala také dnes značného ohlasu i tvorba domněle příliš náročná, nevysílala-li by se v čase předem ztraceném a dostalo-li by se jí té profesionální propagace, jaké se těší vše, co se sem importuje jako zboží odzkoušené jinde.
   To by se však muselo chtít alespoň to zkusit, pokusit se, a ono se vůbec nechce, protože trh ani trochu nepotřebuje zákazníka přemýšlivého, soudného, odolného vůči pozlátku, schopného rozeznat reklamní polopravdu od věcné informace, člověka dokonce kritického k tomu, co mu reklama předloží jako to vůbec nejlepší, nejvýhodnější, prostě super.
   Trh by jednal proti sobě, proti svým zájmům, podřezával by si svou větev prudce rostoucí do nebe, kdyby na hodnotnou tvorbu zvláště slovesnou vynaložil zlomeček toho, co dává na sport a všecko možné i nemožné.

   3
   Ubozí spisovatelé, kteří uvěřili ve volný trh jako záruku svobody, štěstí i rozkvětu, a zakoušejí denně na sobě, jak i přesto jsou trhu předem podezřelí a obtížní, pokud nepodstoupili svou degradaci na prostoduché baviče, breptavé vypravěče veselých příhod z natáčení, z cest, kuchyní a ložnic. Je jim souzeno žít v neléčitelné schizofrenii. Nelze je než politovat, protože jejich produkty trh prakticky opovrhuje, i když se ze setrvačnosti a pokrytectví stále předstírá úcta k literatuře a ve všech znalostních soutěžích bývají také otázky z ní.
   Literatura má padáka, protože je údajně neslabší, ve skutečnosti naopak: příliš vidí do cinknutých karet, s nimiž tak rádi hrají páni, kteří podle písničky V & W "chtějí nás obehrát". Je nebezpečná - proto musí vždy znovu co nejrychleji z kola ven.
   Terorista Trh miluje tempo, protože člověk štvaný časem nemá čas nic pořádně promyslet. I to se dobře zračí v soutěži Nejslabší, máte padáka.
   Zatímco každá velká literatura považovala za své poslání přispívat k zušlechtění člověka, k ohleduplnosti a solidaritě, ke zlidštění světa, a byla pravidelně na straně slabých, soutěže typu Nejslabší, máte padáka, jdou až vyzývavě slabým po krku, zesměšňují je, vyvrhují z dravčí pospolitosti, v níž jde každý proti každému s cynickou bezohledností.
   Soutěž Nejslabší, máte padáka, má tak obrovský celosvětový úspěch, protože předkládá jako pouhou hru, co se děje v dravých firmách a na volném trhu dnes a denně sakramentsky vážně. Kdo by se žinýroval zlikvidovat ty druhé, doplatil by na to, zlikvidovali by jeho. Přirozeně ve jménu vítězení lásky a pravdy nad zlem, lží a nenávistí. Slova přece krášlí činy.
   V anglosaských končinách měla tradici umravňující nedělní škola. Nejslabší, máte padáka, hlavní nedělní večerní pořad komerční televize je školou bezcitnosti a výsměšné surovosti.
   Teroristickou školou Trhu.
   Je samozřejmě víc než pravděpodobné, tomu nás učí tisíciletá zkušenost skutečné kultury, že jáma, kterou obdivovatelé brutální soutěže kopou druhým, pohltí dřív nebo později taky je, i když se dnes vypínají sebevíc a literaturu se snaží vyhladovět jako obležený hrad ve středověku.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]