Představa, že kulturu lze řídit, je již dlouho považována za zpozdilou. Přesto se nedá poměrně rozsáhlou stať Jiřího Dolejše K diskusi o kulturní politice, uveřejněnou v Haló novinách, považovat za marnou. Vždyť je evidentně pokusem 1. postihnout Základní teoretická a koncepční východiska české kultury v posledních letech, dále 2. Stav kultury v ČR a 3. Cíle kulturní politiky KSČM v tomto období. Autor rozhodně není dogmatik, to mu nehrozí, jak by pro to možná mluvil název 3. části proto, že je vůbec připomínána KSČM. Spíše se zde nepřímo upozorňuje na docela aktuální nebezpečí dogmatismu pravicového, které je podle mého názoru evidentní. Nejenže tedy Dolejš neinklinuje k dogmatismu levicovému, ba právě naopak kritizuje jeho dopady v minulosti (»podřizování tvůrčí sféry kádrovým, ideologickým a politicky účelovým hlediskům, nerespektování tvůrčí svobody a svobody slova, intolerance vůči nekonformním projevům«, tím vším byl v minulosti »do značné míry prohospodařen velký intelektuální potenciál české kultury«...) »Minulostí« se rozumějí předlistopadové poměry, k nimž se sotva kdo v KSČM bude chtít vracet. Spíše se k nim už dávno vrátila pravice, jistěže s měřítky otočenými o 180 stupňů. Dnes se ovšem tato pravice již stydlivě brání, kdykoli se stává předmětem nařčení z nedostatku demokratismu a vysvětluje to údajnou »revolučností« někdejších let.
   Chápu důvod k těmto vysvětlením, třebaže neztrácím ze zřetele neochotu přejít od vysvětlování k nápravě, která by se projevila tím, že by se v oficiální vládnoucí kulturní politice přešlo k zohlednění též levicových hledisek v kultuře, která od 20. let v české tradici převládala. Obávám se, že se to nedá dost dobře a hlavně ne účinně zamlčet. Co například návrat sociálních hledisek (nemluvím o hlediscích politických, to se děje ovšem z pozic pravicových) do tématiky našeho umění, potažmo i do nakladatelské a jiné realizační praxe? Pravda, těžko chtít třeba na spisovateli, který se za třicet čtyřicet let nedostal dál než k sexuologickým otázkám, aby srovnal krok s Olbrachtem nebo Pujmanovou... Kdepak! Jenže neříkejme pak, že Hrabal nebo Kundera jsou větší spisovatelé nežli Olbracht nebo Vančura... Není to totiž pravda! A příčina je právě v tom vztahu k sociálním problematikám přítomným nebo nepřítomným v uměleckém díle.
   Kulturní zájmy? Nejsou myslitelné a realizovatelné bez zájmů sociálních, bez soucítění umělce s chudými, bez boje za jejich zájmy, bez odporu k intelektuálštině žvástů o postmodernismu, který tito pseudointelektuálové ani nedovedou definovat.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]