Když mi v roce 2001 vydalo nakladatelství Akcent Třebíč dvě vzpomínkové knihy Jak jsem je potkal (postavy a figurky) a Jak jsem je poznal (co jiní nezažili), dostal jsem nabídku skvělého herce Josefa Somra, že by je mohl přečíst rozhlasovým posluchačům. Téma obou knih mapuje moje životní setkání se zajímavými lidmi - spisovateli, malíři, politiky, státníky, kuchaři - mezi nimi i s Fidelem Castrem, Indirou Gándhíovou, Nikitou Sergejevičem Chruščovem, Alexandrem Dubčekem, kosmonautem Jurijem Gagarinem a desítkami dalších, domácích i zahraničních. Ohlásil jsem se s oběma knihami v Českém rozhlasu u generálního ředitele Václava Kasíka a ten mne přehodil na svého podřízeného do ČRo3, Vltavy, na Františka Halase a ten vyslovil resumé: něco takového by český rozhlasový divák ještě neunesl, vždyť jsou to relikvie zašlé, poněkud zapáchající doby. Do obou knih jsem napsal osobní věnování a s výrokem syna básníka, jehož dílo miluji, Františka Halase, že naděje umírá poslední, jsem se z budovy Českého rozhlasu na Vinohradské třídě uctivě odporoučel. Lépe řečeno vypotácel.
   Nedávno mi nabídlo internetové Rádio Hortus - Jazzová sekce, že by rádi četli na pokračování v podání herce Jiřího Brože ukázky z mých knih. Začali Jevgenijem Jevtušenkem, pokračovat budou Indirou Gándhíovou...
   Jsem členem Unie českých spisovatelů a považuji gesto internetového Rádia Hortus za prolomení blokády určitého způsobu literární tvorby a myšlení, jež u nás bylo uzákoněno po 17. listopadu 1989. Jak by také ne, vždyť již první četba na pokračování, v daném případě o básníku Jevgeniji Jevtušenkovi, leccos napovídá: "Zrodil se nápad, uskutečnit v Praze výstavu Jevtušenkových fotografií... V dubnu 1989 se tenhle nápad podařilo za pomoci mnoha nadšenců i fotografů realizovat, uspořádat výstavu dokonce ve Staroměstské radnici... Tenkrát se na ÚV KSČ jednoho dne sešla velká operativní porada u tajemníka Jana Fojtíka, které se údajně zúčastnilo více než deset lidí. Několik málo jednotlivců z Fojtíkovy porady dalo echo, že situace je pro všechny krajně vážná, když jsme se zapletli do takové podivné akce. Všemocný tajemník zamítl krásnou tlumočnici, kterou jsme našli a pro Jevgenije Alexandroviče vybrali. Dozvěděl jsem se však, že Jevtušenkovi může tlumočit pouze vybraný tlumočník, potvrzený pěti razítky, což tenkrát znamenalo souhlas nejdůležitějších pěti oddělení ÚV KSČ. Nakonec se všechno docela zdárně vydařilo. Podařila se nejenom fotografická výstava, ale před ní se konalo i velkolepé setkání s literární veřejností v Domě sovětské vědy a kultury v Rytířské ulici, kde malý hudební sál praskal ve švech. Ke Staroměstské radnici přišli ve čtvrtek 6. dubna 1989, chvíli před vernisáží, cestovatelé Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Oba cestovatelé se s básníkem, spisovatelem, nyní i fotografem, srdečně pozdravili. Do radnice na výstavu je však 'soudruzi z páté správy' nepustili. Rovněž kontrola dalších návštěvníků vernisáže byla u vchodu do radnice velmi přísná.
   S Jevgenijem a s dalšími jsme přišli do přeplněného výstavního sálu. Netrpělivě jsme do poslední chvíle čekali, kdo z oficiálních osobností vstoupí do sálu Staroměstské radnice, kde měla být výstava zahájena. Nejprve přišel velvyslanec SSSR v Praze Viktor Lomakin, následoval jej tajemník ÚV KSČ Jan Fojtík a Miroslav Štěpán, předseda ČSSN Ján Riško a další. Přišel i tlumočník Vladimír Bystrov. Výstava byla zahájena. Později jsem se dozvěděl, že se všechno dopodrobna projednávalo a schvalovalo v samotném předsednictvu a sekretariátě ÚV KSČ."
   Teprve po létech mi však definitivně došlo, proč se k oběma knihám, které mapují minulou dobu, postavil zády veřejnoprávní Český rozhlas a jeho vůdci. Označili je za reminiscenci na zatuchlou dobu. Teď se mi ale zdá, že by směrem k rozhlasovým posluchačům šlo spíše o relikvie zatuchlých osobnosti, které se postavily "jako první" do čela převratu a jeho "sametového" provedení v listopadu 1989.
   Nebo se snad kardinálně pletu?

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]