Nestačím se divit, procházím pražskými i venkovskými knihkupeckými regály, připomínající chrámy blahoslavené knihy. Z mnoha pestrobarevných polic na mne dopadá kult velikosti Adolfa Hitlera a jeho kumpánů (Hesse, Göringa, Rommela aj.), kteří se s "malířem pokojů" vypravili za smrtelným dobrodružstvím Drang nach Osten. Jako by ani nic jiného na světě v minulosti nebylo. Z novinových kiosků na nás vzhlížejí DVD o životě krutých diktátorů - v jedné řadě s Hitlerem pochodují Mussolini , Stalin, Mao Ce-tung, Castro, Kim Ir sen. O Frankovi, Pinochetovi ani slůvko. A což teprve až se jednou historik (nikoliv rychlokvašený "vnitrák - fízl" z regálů Ústavu pro studium totalitních režimů) a autor literatury faktu (nikoliv ten z deníku Mladá fronta, který v roce 1989 přeskočil od kosmonautiky ke špionážním agenturám) chopí poválečných a dramatických válečných avantýr G. W. Busche a jemu podobných?
   Mezi vojevůdci a veliteli 2. světové války chybějí v současné literatuře a v dokumentárním filmu Žukov, Koněv, Jeremenko, Buďjonnyj, Kovpak, snad i maršál Josif Broz Tito, Ludvík Svoboda, Karel Klapálek, stateční českoslovenští letci z Anglie... Z provenience "obrozeného" nakladatelství Naše vojsko listuji obrazovým albem hlubotiskových fotografií Führera v Německu. Mám v rukách a těším se na čtení nových knih Georges Marc Benamou: Mnichovský přízrak, Stanislava Morozova: Polsko - Československo v evropských vztazích 1933-1939, Ludvíka Svobody: Deník z doby válečné nebo Sidonie Dědinové: Pyrrhovo vítězství Edvarda Beneše. Jistě budu nadšen i rozčarován.
   Všimne si tématu literární kritika?
   Nejdříve ze všech jsem ale z hromádky nových knih sáhl po zkušeném a osvědčeném autorovi Emilu Hruškovi, po jeho nové knize SUDETONĚMECKÉ KAPITOLY. Jeho nedávné tituly: My, hoši ze Sudet a Muž dvou rakví dávají tušit nejenom hluboké poznání, ale i serióznost. Autor si předsevzal nesmírně obtížný úkol, vytkl si přispět ke zmapování sudetoněmeckého nacionalistického hnutí. Soustředil se na problémy z hlediska podstaty tohoto hnutí a na provázanost jeho předválečné a poválečné podoby. Je chvályhodné, že ji připravil pro nakladatelství BMSS-Start k 70. výročí Mnichovského diktátu a za finanční podpory poslance Evropského parlamentu Daniela Strože.
   Jde o závažné dílo, oscilující mezi dvěma vědeckými disciplínami - mezi historií a politologií v podobě literatury faktu.
   Přes mnoho jiného, čtenářsky nesmírně lákavého, osvětluje autor v jedné kapitole zcela nové historické poznatky: "První příjezd Hitlera do Sudet, čili Den nejkrásnější a nejsvatější aneb Muži i ženy plakali štěstím." Emilu Hruškovi se podařilo objevit deník z půdy jednoho domu v Aši, zachycující události z podzimu roku 1938. Myslím, že tuto kapitolu bude číst vlastenecky smýšlející čtenář se zatajeným dechem.
   Nenapodobitelná autentičnost doby, vyjádřená řádkami deníku a ašských a chebských novin je fascinující: "...lidé stáli jako zdi pod transparenty" nebo "...Vztyčuji paži a volám s davem Heil a znovu Heil..." (opsáno z deníku). K tomu všemu henleinovský deník Die Zeit poznamenal: "Nepředstavitelný, nepopsatelný jásot v Aši. Lidé křičeli až do ohlušení, nadšení nebralo konce. Muži i ženy plakali štěstím." Pro nezapomnění cituje Emil Hruška uvítací projev Konráda Henleina, učitele tělocviku, v ústrety Vůdci: "Můj Vůdce! Moji Chebané! Jen zřídka zažilo naše Chebsko, které je bohaté na dějinnou minulost takový den, jak je ten dnešní, a já mohu říci: Je to nejkrásnější a nejsvatější den, který dnes prožíváme. Neboť náš Vůdce k nám přijel a navrátil nás domů do říše. Dvacet let jsme byli nuceni žít ve státě, ve kterém jsme žít nechtěli, do kterého jsme nepatřili, a který svou jedinou činnost viděl v tom, aby nás utlačoval..." Hruška se srdcem prozaika (doufám si to docela odvážně tvrdit) předčil mnohasvazkové monotónní memoáry z pera vojevůdců a politiků, za něž je psali a opisovali jiní.
   Přesvědčivě tento svůj neobvyklý přístup dokazuje zkušený autor na kapitole Muž přezdívaný "Kohoutek" (Konrád Henlein - črty k portrétu). Nespokojuje se s fakty, ale analyticky z nich hodnotí a vyvozuje ponaučení a východiska. Umí dohlédnout do současnosti. Od Svazu kamarádů po landsmanšaft až po Svaz vyhnanců, k Sudetoněmecké iniciativě.
   Hruškovo nesmírně zajímavé a přínosné dílo vyúsťuje v poslední odstavec, který si dovoluji jako celek ocitovat, neboť zasahuje do kdysi Nové Evropy, stejně jako do současné Evropské unie. Jejich autorem je Dr. Hans Mirtes, zdivočelý příslušník Svazu kamarádů (Witikobundu): "Čeští politikové... přesvědčili o tom, že je to jen otázkou času, kdy bude jejich stát dán k dispozici... V této souvislosti vyvolává zájem jinak nevýznamná novinová zpráva, že v česko německém pohraničí se objevily nálepky s českým textem: Sudety byly a znovu budou německé. Západočeská policie událost vyšetřuje... Když už tak bezvýznamné příhody otřásají českým loupežným systémem, jaké zemětřesení bychom zažili, kdyby se sudetští Němci rozžehnali se svými kávovými dýchánky a věnovali se opětovnému získání vlasti? Neměli by být podceňováni a jejich trpělivost by neměla být pokoušena. Výhybky jsou nastaveny správně. Chopme se toho, Bůh přeje vytrvalým!!!"

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]