Nejsnadněji tak, že urazím a zesměšním někoho významného - a sám sebe tím vyzvednu, umocním. Povedlo se to např. literárnímu historikovi Drahomíru Šajtarovi. Vydal knihu o dnes už zapomenuté české lyričce Tereze Dubrovské (1878-1951), epigonce Jaroslava Vrchlického, bohaté dámě, která vydala deset básnických sbírek, hodně cestovala a také byla mecenáškou a sponzorkou (např. přispěla vydatně na pomník herečky Hany Kvapilové). Mohla si to dovolit, její děd byl majitelem řady dolů na Ostravsku, manžel lékařem.
   Šajtarova kniha BÁSNÍŘKA TEREZA DUBROVSKÁ (222 str., nakl. Tilia, Šenov, 2001) je založena především na korespondenci Dubrovské (byla rozená Mixová, provdaná Koseová) - s Vrchlickým, Šaldou, Jaroslavem Kvapilem, Růženou Svobodovou aj.
   Literární odkaz T. Dubrovské Šajtar přecenil; tím, na kom si však vybil zlobu, se stal F. X. Šalda. Ne z literárních důvodů, ale pro společenské intriky a drby. Představte si, že si Šalda dovolil přerušit styky s Dubrovskou pro žárlivost Růženy Svobodové! A tak to schytal: »...zachoval se jako nevycválaný spratek a jako zbaběleček ze strachu, co řekne Vyvolená« (s. 101), ...»to jen tchoř může učinit« (tamtéž).
   Jistě není Šalda »zákonem chráněn«, není s ním nutno vždy souhlasit, ale jeho odkaz je stále živý, podnětný, má vysokou úroveň. Nadávky do spratků a tchořů kvůli intrikám v pražské společnosti do literární historie zjevně nepatří - snižují toho, kdo po nich sáhne.

[ PŘEDCHOZÍ ČLÁNEK  |  NÁSLEDUJÍCÍ ČLÁNEK  |  NÁVRAT NA OBSAH  |  FORMÁTUJ PRO TISK ]